AMH, ICSI, OPU, ET, KET… ještě zhruba dva roky zpět by mě nenapadlo, že budu tyhle pojmy znát a vědět, co znamenají. Jenže člověk míní, život mění. Náš příběh tak sepisuju nejen jako určitou formu terapie, ale taky proto, abychom se nad tím za pár let (snad) jen pousmáli.
S manželem jsme se brali v červnu 2020 a plán byl pak jasnej. Otěhotnět na první dobrou a mít jarní dítě. Kolem nás se vesele rodilo, nikdo problém neměl, takže nám to určitě půjde taky hned. Haha. Uběhlo pár měsíců a já při každým dalším menses byla smutnější a smutnější. Proč to nejde? Proč si všichni kolem nás dají pusu a jsou těhotní? V listopadu jsem se tak svěřila gynekoložce na preventivní prohlídce. “Jak dlouho se snažíte?” “Necelýho půl roku”. “To ještě není tak dlouhá doba, jestli do konce ledna neotěhotníte, zavolejte a vymyslíme, co dál.”
A tak jsem na gyndu na začátku února naklusala poslušně znovu. Následujících pár měsíců jsem tam byla častěji, než v práci. Manželovi i mně vzali krev, udělali základní genetické a krevní testy, mně hormonální profil, manželovi ještě i spermiogram. Všechno v pořádku, podle tabulek, prostě naprosto zdravej, plodnej pár. Za cca další měsíc mi ještě vyšetřovali i průchodnost vejcovodů, ani tam nebyl žádný problém. A já na tom byla psychicky pořád hůř a hůř.
Jako dost racionální a pragmatickej člověk mám problém přijmout nějakou skutečnost, která nemá žádnej adekvátní důvod, příčinu. Symptotermální metoda, plodný dny, v jaké části cyklu pracujou jaký hormony. Vyzkoušeno všechno a podle toho bylo všechno “v normě”. Mohla bych o tom přednášet. Tak proč to sakra nejde, když máme všechno v pořádku a ovulace probíhá? Na jednu stranu jsem byla fakt moc ráda, že mi veškerá dostupná vyšetření udělala moje doktorka, za pár měsíců nám to v CARu ušetřilo dost času a asi i peněz. Na druhou stranu jsem ale věděla, že moc dalších trumfů v ruce už moje doktorka nemá.
Poslední, co jsme tedy zkusily, bylo trochu nastimulovat ovulaci pomocí Clostilbegytu. V cyklu probíhalo všechno hladce, ukázkovej folikul prasknul, ale zase nic. Následný menses bylo navíc tak šílený, že jsem skončila ve špitále s Algifenem v žíle a blicím pytlíkem v ruce. Díky bohu, že tam máme tchána a bylo na koho se obrátit. Zhruba v polovině srpna 2021 mi tak paní doktorka řekla, že už udělala všechno, co šlo, a bude nás tedy muset poslat dál, do centra asistované reprodukce. Jsme z Brna, tak jsme měli celkem široký výběr. Moje gynekoložka nám doporučila Reprofit. Měli jsme na něj dobré recenze i od známých, a tak jsme tam šli. Začíná tak další kapitola naší cesty za mimčem.
První návštěvu v Reprofitu jsme měli naplánovanou na konec září. Proběhla první konzultace, paní doktorka si projela naši anamnézu, rovnou mi udělala i kontrolní UTZ a vzali mi i krev na zjištění hodnoty AMH. Upřímně jsme byli velmi mile překvapeni, že hned při první konzultaci už se dělo i něco víc, než jen povídání. Za tři dny jsem volala kvůli výsledkům, no a našli jsme možná ten důvod, kterej jsem tak zoufale potřebovala. Nízká hodnota AMH. Měla jsem 0,96, přičemž na můj věk (je mi 29) jsou prý normální hodnoty 2-4.
Takže mám nízkou ovariální zásobu a jsem prakticky v přechodu. No, to je skvělý. Ale! Víme, že to není neřešitelný! Paní doktorka nám tak rovnou navrhla IVF, abychom neztráceli čas s IUI. Předtím nám ještě doporučila jeden odběr krve skrze genetickou mutaci, která by mohla nízké AMH způsobit a případně pak stát za mentálními nemocemi dětí. To jsme riskovat nechtěli. Genetika vyšla v pořádku, a tak nám nestálo už nic v cestě a mohli jsme se vrhnout na stimulaci. Juchů!
Po zážitku s Clostilbegytem jsem se upřímně té stimulace úplně neskutečně bála. Samozřejmě jsem si (já blbka) přečetla spoooousty diskuzí o hyperstimulačním syndromu a dalších srandách. Naštěstí musím říct, že stimulace proběhla víceméně bez problémů. Injekce mi problém nedělaly, na konci stimulace jsem byla jen trochu nafouklá a vaječníky jsem lehce cítila. Ale to je asi normální, vzhledem k tomu, co jsem si dávala za hormonovej koktejl. Asi 3x jsem v průběhu stimulace šla na kontrolní UTZ a všechno vypadalo dobře. S paní doktorkou jsme byli předběžně domluvení, že pokud by se při odběru vzalo jen jedno vajíčko (což se při nízkém AMH stát může), zopakovali bychom stimulaci ještě jeden cyklus, abychom měli větší šanci nejen na jedno dítě, ale i na případný sourozence.
11. den cyklu byl dnem odběru vajíček a svůj matroš ve stejný den odevzdával i manžel. Byly to necelé dva měsíce od naší první návštěvy. Což nám přišlo teda ultra rychlý a asi i díky všem vyšetřením, co jsme už měli od mojí gyndařky. Takže fakt díky za to!
Přijeli jsme na kliniku a cca za hoďku se šlo na to. Nikdy jsem nebyla na žádné operaci, největší zákrok bylo trhání osmiček. Takže jsem se malinko bála, nebo spíš nevěděla, co čekat od celkové anestezie, byť i takové kraťučké. A musím říct, bylo to skvělý! 😀 Prostě vás někdo na 15 minut totálně vypne. Měla jsem počítat od 10 do 1. No, dostala jsem se k číslu 8 a pak tma. A za těch 15 minut už jsem se probudila na pokoji. Byla jsem trochu unavená, ale že bych byla nějak mimo, nebo sjetá, to vůbec.
K mýmu překvapení mě ani nebolelo břicho. Samozřejmě jsem věděla, že ještě nemám vyhráno. Ale byla jsem najednou mnohem klidnější. Na pokoji jsem byla ještě cca 2 hoďky, pravidelně chodily kontrolovat sestřičky a dobře jsme si pokecaly ještě s dalšíma dvěma holkama, který se mnou na pokoji byly. Ať to může znít jakkoliv, je fajn mít v takovouhle chvíli kolem sebe lidi, kteří vás naprosto chápou, protože procházejí tím stejným. Před odjezdem domů nám ještě doktor řekl super zprávu, že se podařilo odebrat 8 zralých oocytů a uvidíme, kolik se jich podaří oplodnit. Odjížděli jsme tak domů s fajn pocitem a hlavně, s nadějí.
Po odběru jsem dva dny ještě cítila břicho, ale nepotřebovala jsem ani prášek, tak to bylo fajn. Den po odběru tak nastal ještě trochu nervózní okamžik a to, zjistit, kolik vajíček se podařilo oplodnit a jestli to vůbec přežila. Oplodnilo se všech 8 a zatím prospívala dobře! To bylo poprvé za cca rok, kdy jsem v souvislosti s dítětem brečela štěstím 🙂 doteď to bylo vždy beznadějí. Další kontroly embryí vycházely taky dobře a tak jsme 5 dní po odběru jeli na transfer.
Nakonec přežilo 7 embryí, takže jedno teď na transfer a 6 na mražení. Měli jsme radost, tolik jsme jich ani nečekali.
Hupsla jsem na kozu, lehla si a čekala, až přinesou embryo. Manžel tam byl se mnou. Jak řekla paní doktorka – “Tatínek přeci musí být u početí”. Transfer byl otázkou pár okamžiků, pak jsem si tam ještě 15 minut poležela a jsme jeli domů. Doma jsem pár hodin ležela a večer jela na pracovní vánoční večírek. Rozhodně jsem neměla v plánu být 14 dní na neschopence, to bych se užrala nudou a myšlenkama! Po transferu mě každý den semtam zabolelo v podbřišku, ale nic závažného.
No jenže 9. den po transferu jsem i přes velké dávky progesteronu začla špinit a 10. den se rozjela menses. I když jsme věděli, že úspěch IVF není 100%, vzalo nás to, probrečela jsem celej den. Následný TT to samozřejmě jen potvrdil. A tak nás v dalším cyklu čeká KET, snad to tentokrát vyjde. V naději nás stále drží to, že jich ještě máme 6.
Celkově byl poslední rok a půl náročněj a to hlavně psychicky. Nemyslím si o sobě, že bych byla nějaká plačka ale tahle situace mě několikrát rozložila jako domeček z karet. Nejhorší byly situace, kdy jsme se potkávaly s mýma nejlepšíma kamarádkama. Snad na každým sedánku někdo oznámil, že čeká mimčo. Někdo už třeba druhý, Nikdy předtím jsem v životě nezažila, že by se ve mně bily dva naprosto odlišný pocity. Na jednu stranu obrovská radost a štěstí z novýho života a na druhou neskutečná bolest a úzkost, že nám se pořád nedaří.
Jestli bych ale na téhle situaci měla něco vyzdvihnout, je to můj muž a náš vztah. Mám v něm neskutečnou oporu a vím, že nás to obrovsky posiluje. Pořád mi opakuje, že spolu přeci všechno zvládneme. A já vím, že to tak je. A že i kdyby se to prostě nepovedlo, tak i dva jsou rodina. Nemohla jsem si vybrat líp.
Tak nám držte pěsti na další cestě.
Terez