Jak to všechno začalo?
Vlastně nevím, kde až v minulosti začaly mé problémy s reprodukcí. V roce 2015 jsem absolvovala plánovanou laparoskopickou operaci, kde mi byl odstraněn vaječník i vejcovod na pravé straně kvůli diagnóze dermoidu, což je jeden z druhů cyst, které se mohou v těle objevit. Tento nezhoubný nádor v sobě zpravidla obsahuje kousky vlasů, chlupů, chrupavek a dalšího. Nezní to sice zrovna chutně, ale naštěstí riziko zhoubnosti je zde malé. Po operaci jsem byla navíc z nemocnice propuštěná s tím, že jsem zdravá a jeden vaječník mi k otěhotnění stačí a nemám se ničeho bát. Z překvapení, že tedy mám na pravé straně „prázdno“ jsem se rychle oklepala.
O pár let později, v říjnu 2018, jsem jako nezadaná šla ke gynekologovi s tím, že mám mezi námi holkami neoblíbené zpoždění. A že jsem si jistá tím, že těhotná být nemůžu. Nemám přeci s kým. Na kontrole se ale lékaři něco nezdálo. Nepřišlo mu, že bych vůbec někdy menstruovat měla, a proto mě objednal na krev a další vyšetření.
O pár dní později, 18. října, jsem v tehdejším zaměstnání byla na konferenci pro cca 200 účastníků, jakožto jeden z pořadatelů a jen chvíli přes workshopem, který jsem vedla, mi v telefonu pípl email s tím, že výsledky vyšetření prokázaly předčasnou menopauzu a ovariální selhání. Bylo mi 28 let a neměla jsem partnera. Zato jsem měla na konferenci mezi účastníky jednu z mých nejlepších kamarádek, která do mě 20 minut před mým vystoupením nalila víno a zachránila mě. Dodnes nevím, jak jsem celou konferenci zvládla, ale vím jistě, že nebýt Klárky, nevím, co bych si počala. Asi ti nikdy nebudu umět dostatečně poděkovat, ale děkuji, že jsi tam pro mě byla! A že jsi tady pro mě dodnes.
Ironicky jen o pár dnů později, na konci října, jsem šla na rande s klukem z internetu. Po delší době single života mi začal chybět ten pocit, kdy k někomu patříte. A tak jsem si v září, bez jediné obavy z budoucnosti, založila profil na seznamce. Jenže najednou se vše změnilo. A já jsem dumala, jak mu to mám říct, že nemůžu mít děti (sama jsem s tím tou dobou bojovala a po večerech brečela a pila víno) a ani nebudu moci mít. A hlavně – kdy to říct? Vydrží vůbec vztah bez jakékoli historie něco takového? Většina párů přijde na problém v oblasti reprodukce až po delší době, po nějakém tom snažení, a i přesto to někdy nezvládnou. Tak proč by to měl zvládnout kluk, se kterým randím pár týdnů?
O dva měsíce později jsem to tomu klukovi ale přiznala. Byl leden 2019 a já cítila, že je mi s ním dobře a neměla bych mu takovou věc tajit. Nechtěla jsem. Ležela jsem tou dobou v posteli se střevní chřipkou a on i přesto trval na tom, že za mnou přijede a postará se o mě. A mně došlo, že tohle je kluk, se kterým chci prožít život. Jenže, jak mu říct takovou zprávu? Strašně jsem se bála, vždyť existuje tolik párů, které diagnóza neplodnosti odsoudí ke konci. Známe se přeci krátce, užíváme si počáteční zamilovanost, je vůbec rozumné tak brzy vytahovat tak vážné téma? Jenže, co kdyby pro něj umělé oplodnění nebylo variantou? Co kdyby se s něčím takovým nikdy nesmířil? Pak je přece lepší ukončit vztah dřív a ne o 5 let později.
No nebudu Vás ale napínat… Naštěstí ale se ukázalo, že jsem potkala pana Božského. A pravděpodobně, díky tomu, že znám Sex ve městě, vlastně ještě lepšího chlapa, než byl pan Božský. Ukázalo se, že v něčem takovém nevidí problém a naopak pokaždé, když jsem se trápila tím, že mu nemůžu dát to, co by si zasloužil, mě dokázal podpořit. A nebudu vám lhát, pár takových breakdownů jsme si zažili. Nejednou mě ve 2 ráno na gauči uklidňoval, že to spolu zvládneme, že miminko mít budeme. V tomto ale věřím, že mě každá holka, co zažívá to stejné, chápe, rozumí mi.. Protože někdy je to opravdu těžké. A kdo nezažil, těžko pochopí ten pocit zoufalství, zklamání a hlavně méněcennosti, se kterým my, holky (ale samozřejmě i muži, protože neplodnost se netýká jen žen) válčíme.
Když se podívám do méně vzdálené minulosti, tak je třeba udělat skok do roku 2020. Tehdy v zimě jsme si řekli, že je nám spolu dobře, že jsme zrekonstruovali podstatnou část bydlení a rádi bychom začali na jaře 2021 řešit rodinu. Tím, že jsme oba znali mou diagnózu, odpadlo nám to domácí snažení a rovnou jsme na jaře 2021 napsali do několika center asistované reprodukce a požádali je o termín konzultace.
Tady v tomto bodě musím uznat, že občas je opravdu to zlé k něčemu dobré. Neumím si totiž představit, že bychom se rok snažili doma, poté hledali diagnózu a poté se s tím vším smiřovali… Musím opravdu říct, že tím, že jsme toto přeskočili, tak možná jsme si i nějakou tu bolest, slzy a trápení ušetřili (respektive já si ji prožila dříve a už se z ní trochu oklepala). Je mi strašně líto párů, které opravdu o své diagnóze netuší (a že je taková většina) a ten boj.. za tím vysněným koncem začínají teprve od nuly, od hledání diagnózy.
A jak to celé pokračovalo?
To se dozvíte příště 🙂