Předchozí díl příběhu najdete zde
V dubnu 2021 jsme poprvé vstoupili do dvou pražských center, přičemž to první už na první pohled nebylo nic pro nás. Někteří z Vás, co se známe, vědí, o které centrum jde, zde ho ale jmenovat nebudu, protože vím, že jiným párům naopak vyhovuje. A nechci mu dělat špatnou reklamu jen proto, že nám prostě nesedlo.
To druhé, to byl můj favorit od úplného začátku a partner to věděl. Proto jsme třetí centrum na seznamu rovnou zrušili a potvrdili léčbu v druhém. Patří mezi dražší centra v rámci Prahy, ale jak přístup zaměstnanců, tak i prostředí mě utvrdilo v tom, že se zde cítím dobře.
Hned na první konzultaci, která je nezávazná, nás paní doktorka překvapila jejím zájmem. Nejen o mě a mou diagnózu, ale i rodinu, mladší sestru a podobně. Taky hned na první konzultaci nabrala nejen krevní skupinu a pohlavně přenosné nemoci, ale také základ pro imunologii, genetiku, hormonální profil a udělala řadu stěrů. Což mě překvapilo s ohledem na to, že nás „neměla nijak jisté“.
Co dnes vím od jiných párů, které bojují s neplodností, není to zcela běžné. A mnohdy se řada z těchto odběrů dělá až po případných neúspěšných pokusech. Jsem proto neskutečně vděčná, že naše paní doktorka a klinika nic nepodcenila. Možná to bylo i kvůli mé diagnóze, nutnosti využít dárcovský program a tím pádem vyšším nákladům, které s takovým IVF cyklem přichází. Ale to si jen domýšlím.
O dva měsíce později, v červnu 2021 jsme podstoupili první embryotransfer. Ten nebyl úspěšný, hCG z krve bylo na nule a čárka na testu žádná. Vysadila jsem tedy těch neuvěřitelných 13 tabletek denně a čekala, co bude následovat. Byli jsme v tu chvíli rozhodnutí, že nebudeme čekat a hned v červenci jsme šli na první kryoembryotransfer. Paní doktorka s tím problém neměla, naštěstí, a tak jsme hned po prvním neúspěchu zkusili své štěstí napodruhé. Ten, kdo nějakou dobu bojuje s neplodností ví, že málokdy věci vyjdou hned. A nemusí vyjít ani napodruhé, což byl i náš případ. Po neúspěchu v červenci jsme se rozhodli, že si dáme pauzu. Neustále jsem se ptala, co dělám špatně. Proč mé tělo nechce přijmout embryo, které je dle embryologů v pořádku? Proč dokud leží v Petriho misce, tak se má čile k světu a ve mně.. umře? Ta zoufalost a bolest byla neuvěřitelná.
Opětovně mi byla nabrána krev, udělány už pokročilé imunologické testy a řešili jsme, co může za ten neúspěch. Vždyť partner je v pořádku, na léky reaguji a dárkyně byla mladá. Když ani v těchto odběrech jsme nic nenašli, rozhodla jsem se změnit centrum. Našla jsem si klinickou studii, kterou na konci prázdnin spouštělo několik klinik v rámci České republiky a požádala o vstupní vyšetření. Než na něj došlo, rozhodli jsme se ještě pro druhý kryoembryotransfer na původní klinice. Tušila jsem, že klinická studie bude na delší čas a chtěla ještě alespoň jeden pokus roce 2021. Navýšili jsme léky (myslím, že hormony mi stříkaly ze všech otvorů na těle a byla jsem cítit na kilometry daleko :D), přidali injekce (což bylo pro mě poprvé s ohledem na dárkyni) a šli do toho.
Partner mi denně po celou dobu píchal jak injekce Prolutexu, tak několikrát i Ovitrelle. A stal se zázrak. Po dvou týdnech čekání, na počátku října jsem poprvé v životě viděla na testu dvě čárky, které se o pár dní později projevily také v krevních testech. Bylo to poprvé, co jsme zkusili dát, i přesto, že se již od tohoto upouští, dvě embrya. Neustále jsem proto přemýšlela, jestli je tam miminko jedno anebo dvě. Byla dvě, nebudu Vás napínat. Ale bohužel teď, když toto píšu, tomu tak není. Po nějakých komplikacích, krvácení, strachu, výletu do Podolí, opakovaných kontrolách a čekání a podobně… jsme sice na počátku našli na ultrazvuku srdíčka dvě, ale po několika týdnech jedno zmizelo. Ten strach, aby nezmizelo i druhé, Vám nemusím popisovat. To zoufalství a obviňování se.
Stejně je to zázrak a pro člověka, co nemá medicínské vzdělání i poměrně neuvěřitelná a nepochopitelná věda. A rovněž něco na pomezí etiky a dalších témat. Vemte si mladý pár, těsně po třicítce, kdy žena prostě nemá žádná vajíčka. Neudělala nic špatně, nebrala drogy, nekouřila. A něco v jejím těle se pokazilo. A přesto čeká miminko. Díky tomu, že tady existuje dárcovství. Mnoha lidmi je odmítané. Pro mnoho párů je to něco, přes co vlak nejede. Ať už je problém u muže či ženy. Jsou páry, co zvolí adopci. Jsou páry, co se rozhodnou pro život bez dětí. A jsou páry, co jsou vděčné za to, že mohou mít miminko touto cestou.
Nikdy to není snadné rozhodnutí, žádná z těchto variant. Nikdy to není něco, k čemu dospějete za dva dny a vždy je to něco, o čem budete pochybovat. Ať už bude Vaše rozhodnutí jakékoli. Nestyďte se za to, co je pro vás správné. Možná k tomu dojdete dříve, možná později. Ale neodsuzujte jiné jen proto, že mají jiný názor než vy.
Nikdy ale neztrácejte naději. Ať už Vaše diagnóza vypadá sebehůř. Ať už je to jakkoli komplikované, buďme vděční, že žijeme v roce 2022. Žijeme ve svobodné zemi, kde rozhodnutí je jen na nás. Jen my si volíme, kterou z těchto možností využijeme. Přála bych si, aby tyto problémy řešilo co možná nejméně párů a vím, že vlastně… náš příběh nebyl moc dlouhý a řada z Vás bojuje déle. Nikdy to není fér – proč někomu to vyjde na první pokus, jinému na třetí a dalšímu na desátý? Proč někdo nakonec zůstane bez dětí? Na to neumím já a ani lékaři odpovědět, ale přála bych si.. aby stejný zázrak, co se večer v břiše objevuje mně, se v něm objevil i všem vám, co po něm toužíte.
Z prvního IVF cyklu nám po třech transferech zbyla ještě dvě embrya.. i přesto, že se mílovými kroky sunu do půlky těhotenství a ta bublina, která tam byla v září už dávnou není bublinou, ale malým človíčkem, co brzy začne kopat, náš boj neuzavírám. Za prvé ještě… nejsme doma tři a za druhé… neplodnost nemizí tím, že otěhotníte. Neplodnost tady s Vámi zůstane i do budoucna a kdoví, možná budeme za pár let bojovat znovu. Může to být příště rychlejší, ale také naopak.. mnohem delší.
A proto nepřestanu být vděčná. Tomu zázraku, co se loni stal a na počátku června tady snad bude s námi.