Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9.
Na začátek dnešního dílu něco málo k testování. V každém CAR se může doporučení lišit. Někde se má udělat test za 3 týdny a na krev se nechodí, někde ohledně testu nic nedoporučují a jde se rovnou na krev a někde se zase na krev chodí jen, když je test negativní. Většinou je ale to minimum dnů, kdy je výsledek už poměrně jistý, těch 14 dní. Univerzální doporučení neexistuje. Pokud radši víte, na čem jste a budete testovat brzo, no a co? Jen musíte počítat s tím, že třeba zachytíte biochemické těhotenství nebo falešnou pozitivitu po hCG (Ovitrelle).
Já samozřejmě tohle všechno vím, takže jsem tentokrát vydržela celých 14 dní a šla rovnou na krev. Ba ne, kecám :). Čím více transferů mám za sebou, tím dříve testuji, nevím, co je to za nemoc. No a tak se stalo, že jsem 6. den po transferu, ještě k tomu odpoledne, uspala staršího syna a místo, abych si zdřímla taky, přepadlo mě nutkání. A ejhle, ještě jeden Mamatest v koupelně zbyl. Jasný znamení. Tak jsem ho udělala a tam byl duch. Vzhledem k tomu, že jsem měla stimulovaný KET, musel to být TEN duch. Taky jste si vždycky představovaly oznámení těhotenství a reakci partnera?
Bylo to nějak takhle? 🙂 (přepis komunikace na ICQ, ano, opravdu ho ještě používáme)
„Hele, ty mě asi zabiješ“ „Copak?“ „Já měla takové tušení“ „Jo, tušení…A co jsi tušila?“ „No…“ „Leze to z tebe jak z chlupaté deky“ „Já vím, že jsem říkala až v neděli. Ale našla jsem jeden v krabičce.“ „Ty jsi neponaučitelná. Proč to děláš, když víš, že je to každej den jinak. Nyní je vlastně úplně jedno, zda je test pozitivní nebo negativní.“ „No to není“ „Ale je. Jen se pak stresuješ, když je a pak zas, že není atd.“ „Jenže on není negativní“
No měl pravdu, že? Nicméně nijak přehnaně jsem se neradovala. Za dva dny jsem zkusila zase a test zesílil, čárka už byla vidět. Za další dva dny jsem šla zase v 5 ráno udělat test a… špinění. Hned mi šly slzy do očí, na test jsem ani nekoukala a očekávala stejný výsledek jako v létě, při mém zázračném přirozeném početí. Vzala jsem si Utrogestan a pak koukla na test. A dost jsem se podivila, on zesílil. Čárka už byla naprosto jasná. Špinění trvalo asi dva dny, v pátek ráno jsem šla na krev. „Gratuluju, je to pozitivní,“ řekla sestřička. „A řeknete mi, prosím, kolik bylo hCG?“ byla jsem zvědavá. „564“ „Aha…“ „Ale to je krásná hodnota,“ dodala sestřička, když slyšela můj skleslý tón hlasu. Já už totiž zase začala vymýšlet. Ve srovnání s předchozími těhotenstvími to bylo málo. U obou jsem měla (bez ohledu na výsledek) nad 1000.
Objednala jsem se tedy k Doktorovi na ultrazvuk za 14 dní. 8 dní před termínem ultrazvuku jsem večer seděla u počítače a najednou mokro. Plná intimka krve. Takže nervy a pláč. Jako vrchol jsem poslala zprávu místo kamarádce, která vše prožívala se mnou, mámě. Ta to vůbec vědět neměla, tento rok si zažila dost stresu a chtěla jsem jí to říct, až bude případně vše ok. Hned mi volala, což byla samozřejmě poslední kapka a já jí hystericky brečela do telefonu, že už nemůžu, že už nikdy nechci žádný IVF a transfery a všechno. Krvácení trvalo, ale bylo už mírnější, tak jsem šla spát. Stejně by s tím nikdo nikde nic neudělal.
Ráno jsem volala do CAR, sestřička byla tak hodná, že mi řekla, ať rovnou přijedu. Já byla přesvědčená, že to je buď mimoděložní nebo potrat. Doktor ke mně natočil obrazovku ultrazvuku a tam byl moc hezký gestační váček a v něm embryo, sice ještě bez srdeční akce, ale na to byl čas, byla jsem teprve 5+4. „Odkud to krvácelo, nevidím, asi jste měla hematom a ten se vyprázdnil.“ Dohodli jsme se, že Utrogestan mám zavádět i tak (nepolykat) a že přijdu za týden.
Začalo mi být docela po ránu blbě, oproti minulému těhotenství to tentokrát minimálně jednou denně končilo zvracením. S krvácením už to vypadalo dobře, ale den před kontrolou, zase večer ve čtvrtek u počítače – a zase krev. To už jsem byla fakt přesvědčená, že to nemůže vyjít. A světe div se, tentokrát kromě toho, že se opět nevědělo odkud, byla už i srdeční akce. Ale že by mě to uklidnilo, to tedy ne.
Do další kontroly byly dva zdroje stresu. Jednak ještě jednou krvácení a občasné špinění, jednak to, že ultrazvuk v 9tt byl při prvním těhotenství ten „konečný“. Takže jsem to zase předem obrečela, vlastně jsem tam zase nechtěla vůbec jet. Jedinou mojí záchranou od zhroucení se mezi kontrolami bylo, že vás dvouleté dítě dostatečně zaměstná. Snažila jsem se ho tedy moc nezvedat, ale člověk prostě nemůže jen ležet. A stejně to nevyleží, když je něco fakt špatně. Na kontrole bylo stran vývoje naštěstí vše v pořádku, ale kolem gestačního váčku byly hned 4 hematomy. „No, je to prostě buď a nebo, je riziko, že by to při větším krvácení mohlo strhnout i embryo. Ale to teď nebudeme řešit, tady máte zprávu a objednejte se na screening,“ řekl Doktor, jak je jeho zvykem na rovinu.
Když jsem si šla pro žádanky na odběry na screening nastal konec světa, protože jsem neměla kartičku pojišťovny a ačkoli jsem šla na stejné pracoviště, chodím tam už od 15 let a i jsem tam rodila (a byla na screeningu při předchozím těhotenství), sestra byla fakt naštvaná. Ale pak zjistila, že jsem doktorka, tak se to naštvání trochu ztlumilo :D. Dali mi i termín na ultrazvuk. Na ten samý den jsem se objednala i k Doktorovi, kdyby to třeba dopadlo špatně a tak. Zase ty moje scénáře.
Koukám, že jsem se zase rozepsala, takže tenhle díl opět nebude poslední. Tak za týden!
Další díl zde