Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl sedmý

Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5., 6.

I třetí screening ve 30tt dopadl v pořádku, akorát jsem se tak trochu začala otvírat a čípek měkl a zkracoval se. Doktor mě ale uklidňoval, že s tímhle nálezem můžu klidně přenášet. Tak jsem si ještě střihla jednu přednášku pro pediatry v porodnici, kde jsem se chystala rodit, což mi přišlo celkem vtipné. Jo a taky jsem se nechala naočkovat proti černému kašli, je to skvělá věc – ochrání miminko před touhle infekcí, dokud nebude moct samo být očkováno. A to dokonce i v případě, že se nepodaří kojit.

Pak přišel 28. leden a moje velké naštvání – Miloš Zeman byl podruhé zvolen prezidentem a ještě těsně. No fakt jsem dlouho nebyla takhle naštvaná. A náš syn asi taky. Ale popořádku. Další den (35+6), asi v 1 ráno mě vzbudil divný pocit. Nic mě nebolelo, jen mi bylo prostě divně. Šla jsem na WC a zaznamenala trochu hlenu s krví. Jako vyděšená prvorodička a zdravotník k tomu, jsem radši volala do porodnice. Porodní asistentka mi řekla, že když je jinak vše v pořádku, ať dorazím ráno do prenatální ambulance. Tak jsem se rozhodla, že si dám sprchu a půjdu spát.

Když jsem se po sprše utírala, nejdřív jsem si myslela, že jsem si zapomněla utřít nohy. Tak jsem je utřela. A pak už bylo trochu jasnější, že jsem zřejmě před tím nezapomněla. Vzala jsem si porodnickou vložku a poté jí polila Temešváryho činidlem, které se používá pro určení plodové vody. No a bylo to – vložka celá zmodrala. Tak jsem zavolala ve 3 ráno na manžela do ložnice, že teda asi se něco děje. Volala jsem i do porodnice. Tam přesně dle pokynů – do hodiny až dvou dorazit. Pořád mi nic nebylo, tak jsem si sbalila věci do kufru, jaksi jsem to měla v plánu na středu a bylo teprve úterý, no. A vyrazili jsme.

Naštěstí jsme se trefili do dobrého času – ve 4 ráno jsou silnice do Prahy a na městském okruhu volné. Cestou jsem začala mít docela časté menstruační bolesti, po pár minutách. Říkala jsem si, že jestli je to ono, tak to je v pohodě. No, samozřejmě nebylo. Při přijetí do porodnice jsem byla na svém prvním monitoru, tam bylo vše v pořádku, otevřená jsem pořád byla na dva prsty, asi jako poslední měsíc. Takže kromě vody, která pořád odtékala, se zas nic zásadního nedělo. Manžel tedy odjel k mým rodičům (je to blíž) a já zamířila na oddělení rizikového těhotenství. V šest jsem psala SMS Doktorovi, že se teda asi bude rodit dřív.

Sestřička mi poradila, ať zkusím spát, ale musím přiznat, že to začínalo tak nějak víc bolet a spát už nešlo. Pořád jsem chodila na záchod. Dobrý tip – dejte si pozor, ty porodnické vložky nelepí a padají do mísy, když si nedáte majzla. Ještě že tam byly nějaké další k dispozici, takovou spotřebu jsem tedy nečekala. Před 7 přišel můj Doktor a to už jsem musela hrát hrdinu, že tedy pohoda. Domluvili jsme se, že ho porodní asistentka zavolá ze sálu, až to bude potřeba. V 7.30 jsem měla další monitor a to už jsem tedy měla problém sedět. „Já tam žádné kontrakce nevidím,“ řekla sestřička. Pak se na mě podívala a dodala: „Ale věřím, že je máte!“. Po osmé mě vyšetřila doktorka – nález mírně pokročil, tak jsem sbalila věci, zavolala manželovi a šla na porodní sál (přes chodbu naštěstí).

Pokojíček super, sociální zařízení, příjemné prostředí. Porodní asistentka byla moc milá, nabídla mi klystýr, který jsem bez mrknutí oka přijala. Osobně jsem měla hrůzu z toho, že by s miminkem vyšly i nějaké další věci z mého těla. A udělala jsem dobře, to teplo mi docela ulevilo. Mezi tím přišel manžel a musím říct, že jeho vyprávění o tom, jak nemohl zaparkovat, to mě tedy trochu nezajímalo a spíš rozčílilo 🙂 Miminko ještě nebylo dobře zrotované, ale já jsem nebyla schopná ležet na boku, což by pomohlo. PA pak připravila souhlas s epidurálem (a já se pořád omlouvala, že asi vyvádím) a že mě ještě vyšetří (bylo něco před 10. hodinou), zda to nějak pokročilo. Nesepisovala jsem žádný porodní plán a tak, neměla jsem žádná zvláštní přání, kromě toho, abychom to oba přežili bez úhony. Ale co jsem tedy chtěla, bylo něco na bolest. No…

„Já už vám nic nedám ale,“ řekla PA po vyšetření. „COŽE?“ měla jsem šok, „ani nic malýho???“ „Ne, jste na 9 cm, zavolám Doktora a jdeme tlačit.“ Trochu mě to vyděsilo, ale už to tak bolelo, že mi to nakonec bylo jedno. Nebudu to protahovat, byla jsem u porodu víckrát, vždy mi přišlo, že jak se jde na tlačení, už je to rychlé. Tak jsem se trochu spletla. U nás to trvalo přes 40 minut.

Mezi kontrakcemi jsem se ptala, zda se malej dusí, profesionální deformace se projevila trochu v nepravou chvíli. Tak museli vypnout alarm monitoru, abych už dala pokoj a soustředila se na samotný porod :). Nakonec s nástřihem a velkým úsilím bylo naše miminko na světě. A i přes pupečník kolem krku, byl v pořádku. Hned mi ho dali na břicho, nechali dotepat pupečník. „Tak udělejte z plodu novorozence,“ usmál se Doktor a podal manželovi nůžky, aby přestřihl pupeční šňůru. Ten to moc nečekal, ale zvládl to. Ostatně jako celý porod 🙂 Byla jsem moc ráda, že tam byl.

Malý měl celkem pěknou váhu 2640 g a měřil 47 cm. Hodinku s námi pobyl a pak si ho vzali na další vyšetření. Protože byl nedonošený a měla jsem cukrovku, bylo potřeba sledovat u něj glykémii a taky ho zahřát v inkubátoru. A já jsem si konečně po měsících cukrovky mohla dát rohlík! V noci jsem nemohla spát z toho adrenalinu, což byla moje největší chyba a poslední šance na to se na x let vyspat :D. Domů nás pustili po 8 dnech, měl ještě žloutenku a měli jsme problémy s kojením, které tak nějak trvaly celou dobu. Ale nemyslete si, i když nás 30. ledna potkalo štěstí, tak tím náš příběh tedy rozhodně nekončí! O tom zase za týden 🙂

Další díl zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *