Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl čtvrtý

Tady jsou předchozí díly mého příběhu – první, druhý a třetí

Jak nám ten rok pěkně začal, že? Anovulační cyklus, co víc si člověk může přát. No, menstruace nakonec dorazila a začala jsem brát Estrimax. 10. den cyklu jsem byla na kontrole a kupodivu vše ok, nevypadalo to na žádnou nečekanou komplikaci. Tedy, myslela jsem si. Naplánovali jsme transfer, zahájení Utrogestanu a v den transferu kolem 11. hodiny měl manžel volat, kdy máme dorazit. U nás vždy na embryologii volal on, protože já se bála.

Samozřejmě to vyšlo na úplně nejhorší den. Všichni, kromě mě a jednoho kolegy, byli na kongresu/po službě/mimo kliniku a my měli dohromady celé oddělení, výkony a ještě ambulanci a stacionář. No, když jsem mu oznámila, že kolem poledne zřejmě budu muset pryč, moc se tedy neradoval. Po příchodu z vizity jsem našla na mobilu 3 zmeškané hovory od manžela. To vypadalo dost podezřele, normálně, když by mě nezastihl, tak by mi to napsal. Tak jsem zavolala. No a vyřešení provozu oddělení bylo na světě. Obě embrya byla po rozmrazení nevhodná k transferu. Tak jsem si pobrečela na záchodě a konečný účet našeho prvního IVF byl tedy jedno zamlklé a dva nepřeživší.

Nechala jsem projít jeden další cyklus (v mém případě cca 45-50 dní) a rozhodli jsme se, že bychom mohli vyzkoušet minimální stimulaci. To nehradí pojišťovna, ale zase si pícháte menší dávky hormonů. No, nejdříve se zdálo, že tam něco roste, ale pak se folikuly zastavily a nebylo z toho nic. I když jsem jednomu už slibovala, že se bude jmenovat Viktorka, protože to znamená vítězka. Mezitím se kolem mě vesele těhotnělo, někde už byl i nájezd na druhé dítě. Hm.

V červnu jsme se tedy rozhodli, že půjdeme do druhého IVF. Manžel byl kvůli stále tragickému spermiogramu asi 4x na zmražení spermií, což se později ukázalo jako velmi praktická věc. Na druhou stranu si představte, že tuto proceduru během měsíce musíte tolikrát absolvovat. Náš sexuální život vlastně probíhal odděleně 🙂 V rámci druhého IVF jsme se dohodli s Doktorem, že zkusíme změnit léčbu. I když na Gonal odezva byla, vybral Menopur, který obsahuje kromě FSH také LH. Má trochu nevýhodu, že to musíte míchat. Nejdřív jsem si říkala, že to provedu na vyšetřovně, kde chystají normálně léky sestry. Jenže tam věčně někdo byl s pacienty a před těmi mi to teda bylo celkem blbé 🙂 Tak se mi zase staly veselé příhody, jako je nahánění jehly po umyvadle na záchodě nebo utírání zrcadla z vystříknutého léku. Orgalutran už jsem znala, ten byl v pohodě.

Na kontrole 7. den nějak nic moc nerostlo. Ale nic se nedělo, navýšila se dávka a jeli jsme dál. Na kontrole 10. den stále nic moc nerostlo. Nevěšela jsem hlavu a radši plánovala, zda budu moct jít po OPU na přijímačky na PhD., zda mě pustí dřív než kolem oběda. A jak už to bývá, plánovala jsem tak trochu zbytečně. 16. den jsme stimulaci ukončili. Nevyrostlo nic. Mě to mrzelo, Doktora taky, ale pojišťovnu ne, tak jsme byli o pokus a doplatky za léky chudší. A o nervy. Ale přijímačky jsem udělala.

Podtrženo, sečteno – embrya se nám moc nedařila, měli jsme pár spermií, někdy ani to ne a teď jsme neměli ani vajíčka. Začala jsem googlit na téma adopce. Dokud mi Doktor neřekl, že on to teda nevzdá, že mu tenhle výsledek nejde do hlavy. A dokud nám aspoň tak nějak fungují reprodukční orgány, děti prostě mít můžeme. No, ještě že aspoň on není rozený pesimista. Protože mě čekala v době, kdy by pojišťovna povolila další stimulaci atestace, rozhodli jsme se, že to odsuneme až po ní.

Takže i další Nový rok jsme zapíjeli s alkoholem a bez dítěte. Tak si počkejte, co bylo v tom dalším, jsme teprve ve 2017!

Další díl zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.