Předchozí díly mého příběhu – 1., 2., 3., 4.
Jak jsem si myslela, že rok 2017 začne dobře, tak taky začal. Hned na Nový rok ráno mě začaly strašně bolet klouby. Jasně, po Silvestru jsem to připisovala kocovině, přece jen bylo potřeba odeslat rok minulý notnou dávkou alkoholu do věčných lovišť. Ale pak jsem naměřila teplotu 38,5°C. Nejdřív jsem si myslela, že mě stihla jen nějaká viróza, ale nakonec se z toho vyklubala chřipka. Dokonce jsem si musela vzít na týden neschopenku, protože jsem nebyla schopná vůbec ničeho. A co bylo horší, chytl to ode mě i můj manžel. A jak je známo, jestli něco spermiím fakt vadí, tak je to vedro. A při 39°C horečce je to vedro pořádné. Tím tedy bylo jasno o našem plánovaném IVF v lednu. Nic nebude, s Doktorem jsme se dohodli na odkladu minimálně 3 měsíce.
Když tedy uplynuly, tak se zase někde courala menstruace. A to historicky poprvé i po mé oblíbené agolutinové vyvolávačce. Po 15 dnech zoufalství tedy nakonec přišla a já mohla začít s novou léčbou. Tentokrát Doktor vybral speciální postup – 3 týdny mazat testosteronovou mastí (na předloktí, takže mi nic nového nenarostlo 🙂 ) a k tomu brát Klimonorm (pro ženy po přechodu). No co, chlap už tak napůl jsem, trochu testosteronu neuškodí! Jinak účelem je synchronizace antrálních folikulů, tedy těch, které mají největší šanci při stimulaci vyrůst. A po předchozím fiasku mých vaječníků tohle bylo docela třeba. Žádné vedlejší účinky jsem neměla, k manželově smutku se ani nijak nezvedlo libido :).
Po vysazení Klimonormu za pár dní přišla menstruace a mohla jsem začít stimulovat. Vrátili jsme se ke Gonalu, který měl zatím nejlepší výsledek. Rovnou ve vyšší dávce. Naštěstí mi ani tentokrát nic zásadního nebylo a mohla jsem chodit během stimulace do práce (zase jsem si píchala odpoledne na záchodě nebo na lékařském pokoji), takže můj vyvalený špek se zabodnutým perem nakonec pár lidí vidělo.
Bez jednoho dne rok po ukončení neúspěšné stimulace mi odebrali 12 folikulů. Bylo to v analgosedaci a musím říct, že to nebylo tedy nic příjemného. Díky pečlivosti Doktora to trvalo asi 15 minut a ke konci mi museli i něco přidat, protože jsem zapomněla dýchat, abych náhodou nedala najevo, že mě to fakt bolí. Když jsem se tak nějak probírala, přišla embryoložka. „Máme 10 zralých vajíček,“ řekla s úsměvem. “ Jéé, to je super,“ měla jsem radost. “ Ale nemáme žádné spermie.“ Nebudu popírat, že mi v hlavě vybuchlo asi 1000 sprostých slov. “ To si děláte srandu, ne,“ podařilo se mi ze sebe vymáčknout. „Bohužel, fakt jsme tam nic nenašli. Zavolejte manželovi, aby přišel ještě jednou. A, „dodala,“ nechcete zvážit přece jen dárce?“. „V žádném případě, to je radši vyhoďte,“ chtělo se mi brečet. „Tak to samozřejmě neuděláme, v nejhorším případě můžeme vajíčka zmrazit,“ utěšovala mě a odešla.
Manžel zrovna trávil čekání na mě v hobbymarketu. Takže si dovedete představit, jak velkou měl radost, když musel řešit tuhle situaci. No, zaplatil prkna a květináče a vyrazil znovu do oblíbené místnosti v našem CAR, tento den již podruhé. Mě mezitím propustili a čekali jsme na chodbě. Po chvíli přišla druhá embryoložka se smutným výrazem a řekla nám, že v této dávce taky nic nebylo. Ale vzpomněli si, že jsme tam minulý rok měli několik zamražených dávek pro Strýčka Příhodu. No tak se na strejdu tedy dostalo.
Seděli jsme na chodbě a drželi se za ruku. Poprvé za celé IVF, za všechny ty dny negativních testů, potratu a nevyvíjejících se embryí, byl můj manžel smutnější než já. Mrzelo ho, co musím podstoupit a nic z toho. Embryoložka postupně chodila a hlásila nám, že v další a další dávce nebylo nic použitelného. Až nakonec přišla s tou poslední zprávou – našli je!! Našli je a oplodnili všech 10 vajíček. A já je za to miluju 🙂
Dohodli jsme se na transferu dvoudenních embryí. A ať každý vyzdvihuje prodlouženou kultivaci a kdesi cosi, já jsem jim prostě věřila. Nakonec jsme se dohodli i na tom, že dáme embrya dvě. I když jsem se bála rizik případného vícečetného těhotenství, šance u takhle mladých embryí byla přeci jen docela malá. Tak jsem se v pátek 9.6.2017 před polednem odcházela z práce a náš zdravotní bratr mi říká: „A kdy se vrátíš?“ a já z legrace odpověděla: „Doufám, že už nikdy!“, dveře se zabouchly a já vyrazila pro ta dvě naše embrya. No a jak to bylo dál? Však už mě znáte, ne? Řeknu vám to příště 🙂
Další díl najdete zde
Reklama
