Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl třetí

První díl mého příběhu najdete zde a druhý díl zde

Dvě čárky na testu mi klid nepřinesly. Radost asi ano, ale snažila jsem se to potlačit, bála jsem se zklamání. 14 dní po transferu jsem vyrazila na odběr HCG a asi za 3 hodiny jsem volala na výsledek. „Gratuluji, je to pozitivní, “ řekla sestřička a objednala mě za dalších (nekonečných) 14 dní na první ultrazvuk. Později jsem zjistila, že HCG bylo kolem 1100, což byla pro pětidenní embryo naprosto ukázková hodnota.

Dál jsem chodila do práce, i když už mi ráno občas dělalo problémy nezvracet, a občas v poledne najít čas na Utrogestan byl trochu boj. Ale jinak vše probíhalo celkem v pohodě. Přišel den prvního ultrazvuku a já jsem hned ráno brečela, že se strašně bojím. V mém podání vůbec ultrazvuky nejsou žádné těšení se a tak.

No, k mému překvapení to vyšlo dobře. Byla jsem 6+5 dle transferu a na UZ už i bilo srdíčko, plod odpovídal a všechno se zdálo být v pořádku. Dostala jsem i fotku. Tak jsem si dovolila malinkou radost. Postupně se mi začaly zhoršovat nevolnosti a únava a pomalu to přestávalo jít dohromady s poměrně náročnou prací. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu na neschopenku. Alespoň do doby, než to nejhorší přejde.

Další kontrola byla naplánovaná na 8+5. Pár dní před tím, ačkoli nevěřím na nějaké ezoterické a duchovní věci, mě vzbudil sen. Měla jsem ruku na břiše a vlastně ani nevím, co se mi zdálo, jen mi zůstala taková nepříjemná pachuť. Od té doby jsem se nechtěla o těhotenství bavit. Ačkoli mě rodina přesvědčovala, že srdíčko bilo/bylo a že mám nevolnosti, tak je určitě všechno ok.

Na kontrolu mě doprovodil manžel, ale čekal v čekárně, do ordinace raději chodím sama. Už ve dveřích říkám Doktorovi, ať jdem radši nejdřív na ultrazvuk. Chvíli bylo ticho a pak říká: “ No, asi jsme to zakřikli,“. „Nemá akci, že?“ vypadlo ze mě. „Bohužel, nemá,“ odpověděl doktor. Žádné překvapení. Já jsem to tak nějak tušila, ačkoli tomu nic nenasvědčovalo.

Dodnes jsem mu vděčná, že mě nezačal litovat. Naopak mi řekl, že je pozitivní informace, že jsem schopná otěhotnět. Následovalo rozhodnutí, co dál. A já jsem se rozhodla, že na revizi nepůjdu. Vím, že spousta žen to chce mít hned vyřešené, a vlastně to i chápu. Ale já jsem po stážích na gynekologii k revizi měla celkem respekt. Navíc, pokud to zvládnu bez toho, můžu jít brzo na KET (měli jsme dvě embrya ještě zamražená). Doktor mi dal na sebe kontakt a kdyby cokoli, měla jsem se ozvat. Na manžela, čekajícího na chodbě, jsem jen zakroutila hlavou, zamumlala „Na shledanou“ a jeli jsme domů. V autě jsem se rozbrečela. Tenhle rok byl prostě prokletý, kromě té celé eskapády s IVF, jsme ještě přišli o mého milovaného dědu.

Zůstala jsem do konce týdne na neschopence, pak jsem se vrátila do práce. Náš šéf mě uvítal se slovy: “ Vítejte mezi živými.“ Dodnes nevím, jak tenhle „vtip“ myslel.

Další odstavec je jen pro silnější povahy, případně ho přeskočte. Jen chci popsat vše tak, jak se to událo.

Vysadila jsem všechny léky a pořád se nic nedělo. Tak jsem volala po 14 dnech Doktorovi, že pořád nic. Samozřejmě – trapas. Asi do 2 hod po telefonátu jsem začala špinit. Na víkend jsme jeli s manželovou firmou na zabíjačku, moc fajn, když jsme tak nějak vytušili, že jeho kolega čekají miminko (asi o měsíc po nás). Já už ho vlastně nečekala. Ale alkohol bolest trochu otupil. Asi týden krvácení postupně zesilovalo, pořád jsem si říkala, že je to v pohodě, jen fakt silná menstruace.

Pořád jsem chodila do práce. A protože u mě nemůže být nic v klidu, tak „to“ přišlo ve všední den, asi hodinu před tím, než mi začínala ambulance a zrovna jsem tam měla někoho na schůzce. Začalo mě fakt bolet břicho, tak jsem jí rychle ukončila a ukryla se na WC. Tam následovalo několik minut kontrakcí…a byl konec. Pak ještě chvíli krvácení a napadaly mě myšlenky, co budu dělat, když tam omdlím. Představa, že mě z WC vysvobozují v tomhle stavu Pat a Mat z technických služeb, mě mezi slzami rozesmála. V ambulanci jsem dostala cukroví, abych nebyla tak bledá (jen kdyby sestřičky věděly…). Ono to totiž bylo týden před Vánoci.

Za 4 dny jsem byla na kontrole. Děloha naprosto čistá, počkáme na MS a můžeme jet dál. Nebudu zapírat, že Vánoce nebyly zrovna veselé a celý ten rok mohl jít no…někam. Bylo mi 30, neměla jsem děti a nevěděla jsem, zda někdy budu. Tak nezbylo jen doufat, že 2016 přinese lepší zítřky. Ale nebyli bychom to my, aby se nám zase něco nekomplikovalo.

Po MS, která přišla asi 6 týdnů po potratu, jsem vyrazila na kontrolu. První věc, co jsem zjistila, že můj Doktor tam není. Nevědět to dopředu, to je pro mě fakt nepříjemné. S paní doktorkou jsme nic moc neřešily, KET měl být v nativu, tak udělala UZ. Na ovulaci to zatím nevypadalo (ale mám dlouhé cykly). Takhle jsem přišla ještě 2x a pak mi řekla, že teda nic. Nejdřív jsem nevěděla proč, ale pak jsem si pogooglila, že na KET v nativu jaksi tu ovulaci potřebuji. No, co se dalo dělat. Další měsíc Estrimax a uvidíme. A vy taky uvidíte, tedy přečtete si, zase příště.

Další díl zde 🙂

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *