Začátkem roku 2014 jsem zrovna jela s kamarádkou v metru, když mi oznámila, že vysadila antikoncepci a že plánují mít dítě. Úplně mě to rozhodilo, já jsem totiž miminko chtěla už od páťáku na VŠ, ale můj rozumný muž to vždy stopnul. Tyhle touhy na mě chodily ve vlnách, občas i s pláčem, že teď není ideální čas. A protože už jsem měla po škole, odpracovanou nějakou dobu a měli jsme hypotéku a dům, rozhodli jsme, že náš čas taky uzrál.
Takže jsem koncem března měla poslední prášek a stala se ze mě tzv. snažilka (ve slovníku internetových matek to znamená ta, která se snaží otěhotnět). Krátce na to mi ta kamarádka oznámila, že je těhotná. Hned vlastně v druhém cyklu po vysazení léků. „ To je bezva,“ říkala jsem si, to by naše děti mohly být kousek od sebe, chodit spolu do školy a tak. Jenže jsem se tak trochu spletla.
Sice mi menstruace taky vynechala, tedy spíš vůbec nepřišla, ale test se tedy pozitivně netvářil. Čekala jsem tři měsíce a pak jsem vyrazila na gynekologii. Pan doktor mě uklidnil (pokud mě je možné uklidnit), že se to po vysazení HAK stává a píchnuli mi Agolutin. Na ultrazvuku se zdálo vše tak nějak v pořádku. Přece jen jsem brala HAK tak 10 let minimálně. Aplikace Agolutinu byla docela legrace. Nebylo si kam lehnout a musím říct, že dostat intramuskulární injekci olejovité látky vestoje není nic moc. Bohužel bez těchto „vyvolávaček“ jsem v podstatě nemenstruovala. Samozřejmě jsem na ně ale taky nechodila každý měsíc, protože nejsem zrovna fanouškem menstruace. Občas jsem si pobrečela, protože se ozývaly další a další kamarádky, že jsou zrovna teď těhotné, ale zatím jsme si říkali, že to chce jenom čas.
Když už to bylo rok a pořád se nic nedělo, krom mé stoupající hysterie, poslal mě gynekolog do IVF centra na konzultaci. Já už si předem diagnostikovala spoustu věcí, hlavně syndrom polycystických ovarií. Říkala jsem si, že je to v pohodě, dostanu nějaké léky na podporu ovulace a šup, šup, můžu být za chvíli těhotná. Na první návštěvě jsem se nic moc nedozvěděla, pan doktor nebyl moc sdílný. Poslali mě na odběry krve a muže na spermiogram. Asi za měsíc jsem si šla pro výsledky. Asi nejsem moc dobrá v plánování.
„ Takže IVF, ICSI, s těma vašima výsledkama,“ řekl mi doktor v podstatě od dveří. „ Ppprosím?“ vypadlo ze mě. Už jsem si o IVF něco četla, a tak jsem věděla předem, o co jde, ale nečekala jsem, že hned na mě vychrlí variantu, kterou jsem považovala za jedno z posledních řešení. „ No, manžel to má dost děsný, uvažovali jste o dárci?“ „Cože?“ „U vás jsme nic nenašli. Asi máte anovulační cykly, ale to tak být nemusí. A stejně se většinou nepřijde na to, proč.“ No, co budu vykládat, odcházela jsem a brečela do telefonu manželovi, že jsme totálně v háji. Alespoň jedna dobrá věc byla, že tenhle doktor na nějakou dobu přestal v centru pracovat a příště jsem byla objednaná k někomu jinému.
Shodou okolností se přišlo na zdravotní problém u manžela a musel na operaci. Doporučili nám za půl roku zopakovat spermiogram, že by se to mělo zlepšit. Takže jsme čekali. To je totiž ta nejpodstatnější věc na celém IVF. Čekání. Pokud se na někdo na něj chystáte, připravte se. Budete čekat. Na výsledky, na menstruaci, na ovulaci. A pak na to, až vyrostou vajíčka. A jestli vůbec. A když jo, tak kolik jich bude. A kolik bude spermií. A kolik vajíček oplodní. A kolik embryí přežije a jaká budou. A jestli bude po transferu mít pozitivní test a tak dále a tak dále. To bych ale předbíhala, tam jsme rozhodně ještě nebyli. Mezitím většina žen v mém okolí už porodila nebo čekala druhé dítě. Překvapivě.
Pokračování zde
Reklama
