Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl šestý

Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5.

Doktor se se mnou po transferu rozloučil, že se uvidíme za měsíc na ultrazvuku. No, nevím. Ale i tak jsme si odvezli dvě maličká embrya, kterým jsme přece museli důvěřovat. A nastalo zase čekání, které se střídalo se zaváděním Utrogestanu :). Protože jsem v téhle době ještě moc nechodila na diskuzní servery, prožívala jsem vše tak nějak sama (s mužem) a s pár kamarádkami, které ale neprošly IVF, tak se některé věci těžko sdílely. Vzhledem k tomu, že jsem byla celkem vyšťavená z předchozího pracovního nasazení, tak jsem velkou část prvního týdne prospala. Pak přijela tchyně, takže jsme si dávali pozor, abychom nic neprozradili.

Ani jsem vlastně neměla v plánu testovat dřív. Jenže. Manžel měl 30. narozeniny, to by byl dárek, co? To ráno se rozhodli, že pojedou s tchyní nakupovat do Makra. Nemusím popisovat, jaké bylo moje utrpení, protože se mi chtělo hrozně na záchod. Když konečně odjeli, tak se mi klepala ruka, že se mi sklenička vylila. Tak jsem to šla uklidit a pak koukla na test. No a byly tam! Po obrovské vlně radosti přišel strach a výčitky, že jsem si vůbec dovolila se radovat, že to určitě skončí stejně jako minule.

Když manžel přijel potichu jsem mu strčila do kapsy od tepláků pozitivní test a pošeptala mu, že má v kapse dárek. Nechtěli jsme to jinak moc ventilovat, zvlášť potom, jak to dopadlo minule, a zase každému vysvětlovat, že miminko bylo a není. Měl radost, ale vlastně se taky radovat bál. Navíc, co je to za dárek k narozeninám, když dorazí až za 9 měsíců? 🙂 To by přišla dřív i nějaká blbost z Číny. Po 14 dnech od transferu jsem byla na HCG a sestřička mi gratulovala, že je to pěkné a hodnota je přes 1000. Mně se ale neulevilo. To bylo totiž minule taky.

Na „oslavu“ manžel koupil pravou svíčkovou a udělal jí na grilu. A taky si jí sám snědl, protože mně přestalo tohle maso na nějaký čas úplně chutnat. Postupně se začaly objevovat nevolnosti, nebo spíš takový stav, jako když se večer před tím opijete a máte kocovinu. Ovšem tahle nepřecházela ani během dne, ani večer. 14 dní uplynulo a byl tu ultrazvuk. Já se tedy vůbec netěšila, bála jsem se, aby bylo vůbec v děloze a aby byla srdeční akce, protože v tomhle týdnu už být rozhodně měla. Vzpomněla jsem si, jak mi kolegyně říkala, že ona si vždy zpívá písničku, když se něčeho bojí. Nevím proč, ale tou mojí písničkou se stalo „Raindrops keep fallin‘ on my head“, takže jsem jí půl noci zpívala. A zpívala jsem si jí pak v duchu vždycky, když jsem měla strach.

V den D jsme naštěstí moc nečekali a Doktor hned věděl, že musíme udělat ultrazvuk jako první. No a bylo to dobrý. Zase tak na 15 minut. Už cestou domů mi začalo hlodat, že vlastně začíná to období, kdy minule těhotenství zamlklo. A já to nepoznala. Tak jsem každý den doufala, že mi začne hned být špatně a když nebylo, skoro (někdy i úplně) jsem brečela, že je to zase v háji. Muž byl ze mě kapánek zoufalý, naštěstí on chodil do práce. Tak abych se neužírala, koukala jsem na mé oblíbené kriminální seriály a musím říct, že i dost spala.

V 9. týdnu přišel onen ultrazvuk, probrečená noc předem, a ráno střevní příhody jako před zkouškou z anatomie. Ale i tohle dopadlo dobře. Dál tam bylo srdíčko, vše odpovídalo týdnu. Další metou, která nás čekala, byl prvotrimestrální screening. Prý krásný zážitek pro oba. Ale kde že. Pro mě zase noční nervy, ranní střevní radosti atd.. Když jsme přišli na recepci ultrazvuku, tak mi nejdříve změřili tlak (kvůli screeningu preeklampsie).“ Míváte vyšší tlak?“ zeptala se sestra. “ Ani ne, ale víte, já se prostě děsně bojím.“ “ Tak ho přeměříme po ultrazvuku, dobře?“ Tak jsem si oddechla a šla za manželem do čekárny. Věděla jsem, že se tam dlouho čeká, ale po dvou hodinách jsem se tedy šla zeptat sestřičky, jak to vypadá. No, zapomněli na nás, takže nakonec volala paní doktorku z oddělení. Ta přišla za další hodinu, no trochu tortura, to čekání.

Když už jsme měli lékaře, nespolupracovalo dítě. „A hele,“ řekla najednou doktorka. No a nám bylo jasné, co myslí. Bude to kluk! A byl na to náležitě hrdý, protože neustále natáčel svůj rozkrok na sondu ultrazvuku, takže trvalo 40 minut, než byl vyřknut ortel – nosní kost tam je, vše v pořádku, rizika jsou malá. Ulevilo se mi hrozně, však už mi taky nebylo dvacet.

Myslela jsem si, že půjdu po letních prázdninách do práce, nevolnosti sice byly, ale už menší. Tak jsem v 17tt řekla svůj nápad Doktorovi. Souhlasil, ale jen do chvíle, kdy udělal ultrazvuk. „Tak nikam nejdete, leží vám placenta přesně přes děložní hrdlo, takže je vcestná. A je tam riziko krvácení.“ A vysvětlil mi, co by to znamenalo, kdyby tak zůstala. Tak já jsem zůstala doma. Na druhém screeningu nám potvrdili kluka a co bylo ještě lepší, bylo vše ok. Jen ta placenta tam pořád ležela. Ale první mikinku jsem mu koupila i tak.

Týdny běžely a následovalo oGTT – test na cukrovku. Po strávených 2 hodinách a odběrech, jsem si šla za Doktorem pro výsledek. „Tak si jdu pro tu cukrovku,“ byla jsem zas vtipná. „Tak jí máte, “ nedělal si srandu. A to se blížily Vánoce a pečení cukroví, že. Dobrou zprávou bylo, že na dalším ultrazvuku (s cukrovkou se chodí častěji) se zjistilo, že placenta už je skoro pryč z místa, kde to je ještě rizikové.

A teď uděláme dramatickou pauzu do příštího týdne, aby ten dnešní díl nebyl moc dlouhý 🙂

A tady je ten další díl

1 názor na “Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl šestý”

  1. Je neskutečně, čím vším jsem si prošli! Úplně mě to dojímá a jsem na nervy jak to dopadne, i když to vím z diskuze 😁

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.