Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl devátý

Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8.

Na úvod dnešního dílu musím přiznat, že mi to biochemické těhotenství trochu narušilo vnímání celého IVF procesu. A nebylo to ani tak z toho důvodu, že to nevyšlo, ale prostě, že se to vůbec stalo. Doposud jsem to prostě brala tak, že u nás je šance téměř nulová a jedeme si naší cestu takhle. Tohle bylo trochu vystrčení ze zaběhlých kolejí. Ale, pak mi došlo – kolik let to trvalo, navíc to skončilo tak rychle? Chci opravdu čekat a doufat? A pak si ve 40 říct – jejda, to asi nebyla dobrá cesta? Ne, nechci.

Takže jsem začala se svojí kombinací Estrimax+Androgel. Po 3 týdnech jsem vysadila a čekala na menstruaci, abych mohla začít s Gonalem, rovnou 300 IU. Týden nic, po 10 dnech takové 2denní špinění. Tak jsem já, zkušená IVF matadorka :), psala doktorovi, zda tohle mám teda brát jako menstruaci nebo ne. Dohodli jsme se, že ne, tak jsem čekala dál. Fakt to nechápu, ale trvalo to asi zase 3 týdny, MS samozřejmě přišla v ten den, co jsem měla službu, což je vždycky hrozně bezva.

Gonal pro mě nebyl žádná novinka, co ale novinka byla, že 7. den to vypadalo fakt dobře – cca 14 folikulů. Nakonec 30.9. proběhlo OPU a bylo dokonce 16 folikulů a 13 vajíček. A poprvé jsem to měla v celkové anestézii! No, proti analgosedaci docela pohoda. „Vy zrajete jak víno, paní doktorko, příště můžete darovat,“ vtipkoval Doktor, když mi hlásil počty. A pak to čekání na embryoložku, co spermie. „Něco tam je, ale…nemohl by manžel radši přijít ještě jednou?“. Tentokrát už tedy prozíravě nenakupoval v hobbymarketu a dorazil ještě na jeden odběr.

A protože tam jsou báječní, oplodnili zase všechno, dokonce hned z té první dávky. Dohodli jsme se také, že zkusíme postup jako při minulém ET v roce 2017 – dáme dvě dvoudenní embrya. Musím přiznat, že po tomhle OPU mi bylo zdaleka nejhůř. Bolelo mě břicho, hlavně při WC, a první den jsem nebyla schopná se starat o staršího syna (manžel měl naštěstí volno), pak se to naštěstí zlepšilo a my jsme mohli za dva dny vyrazit na transfer. Po 48 hod samozřejmě počty nejsou validní, ale i tak jsme měli ještě 12 embryí. 2 se tedy transferovala. Se sestřičkou jsme si po transferu popovídaly o Karlu Gottovi, který ten den umřel, tak to pěkně uteklo a mohli jsme do Mekáče a domů 🙂

Jako při minulém KETu jsem nevydržela a testovala jsem asi 7-8. den. Tentokrát jsem měla pocit, že to fakt vyšlo. Dvakrát se mi udělalo špatně, byla jsem unavená, no prostě jsem cítila, že to tam je. Ale asi nebudu dobrá vědma. Na testu nebylo nic. Když nepočítám neviditelné duchy, které vidím jenom já. Tak jsem se ještě pár dní utěšovala tím, že je brzy. Samozřejmě se už nic neobjevilo. A v den, kdy jsem jela na krev, jsem začala špinit, takže jsem si ráno už Utrogestan ani nebrala. Menstruace přišla hned ten den večer. Dobrá zpráva bylo to, že nakonec jsme měli 2 zamražená embrya zvlášť, takže nám zbylo na nejvíce KETů v naší historii (tedy případné dva).

Tentokrát mě trochu přepadla deprese. Ne, že bych si myslela, že všechno vyjde napoprvé. Ale po obou předchozích ET jsem byla těhotná, a tak nějak jsem doufala, že jsou u mě úspěšnější. Přemýšlela jsem, zda to odložit a nepočkat po novém roce. Jenže já nejsem moc trpělivá a vlastně jsem to chtěla mít případně rozhodnuté co nejdřív. Další IVF už jsme neplánovali. Takže jsem začala brát Estrimax na stimulovaný KET (byli jsme tak s Doktorem domluvení, jako známého pesimistu mě nechal naplánovat, co v případě neúspěšného ET bude).

V pondělí byl státní svátek, takže jsem šla až 11.den cyklu na kontrolu. „Vy už máte pěkně vysokou sliznici, to budeme transferovat už v pátek,“ překvapil mě Doktor. Samozřejmě jsme měli hlídání syna zařízené na pondělí, protože jsme to v pátek nečekali. Ale co se dalo dělat, vzali jsme ho tedy s sebou. Při čekání na transfer nám přinesla embryoložka k podpisu souhlas. A neprozíravě ho položila na dětský stoleček, co mají v čekárně. Tak si náš malej toho případného sourozence pastelkou podepsal taky 🙂

Doktor se se mnou po transferu rozloučil známým: „Uvidíme se za měsíc na ultrazvuku“. Já si zase pomyslela svoje, ale tentokrát se netrefil ani jeden z nás. To si ale přečtete zase příště, ne?

Další díl zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *