Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl třináctý

Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12.

Tak tedy císařský řez. Na sále byli všichni moc milí a příjemní. Dohodli jsme se na spinální anestézii – píchnou vám do páteře léky a můžete být během výkonu vzhůru. Samotná procedura nebyla nijak hrozná. Sedla jsem se na okraj lůžka, opíchli mi to lokálně a pak zavedli katétr. Cítila jsem spíš tlak, než nějakou výraznou bolest. Pak jsem se položila zpět. Byla jsem hodně nervózní, vlastně ani nevím, proč na mě takový strach padl. Ale paní primářka z anesteziologie byla moc hodná a hladila mě i po vlasech. Když jsem byla připravená na operaci, dorazil i můj Doktor. A dovnitř pustili taky manžela.

„Co vám teď dělám?“ zeptal se Doktor. „Šimráte mě na břiše?“ „No. Něco mnohem horšího,“ usmál se a císařský řez začal. Nemám z toho žádné bolestivé a nepříjemné pocity, navíc to byla fakt rychlovka. “ A hele, tak on má ještě pravý uzel na pupečníku,“ hlásil Doktor. Příčná poloha 0,5% šance, pravý uzel na pupečníku 0,5% šance a moje dítě musí mít oboje. No, asi nakonec lepší, že byl císař. “ Podívejte, už je tady miminko!“ řekl Doktor manželovi, sice byl nad obsahem mého břicha, ale manžel to zvládl. Malý začal hned plakat, narodil se v 10.14. Takže ani ne 2 hodiny od příjezdu do porodnice. Jak jsem psala v minulém díle, příčná poloha je prostě riziková a je dobré to řešit hned.

Malého odnesli na ošetření a manžel šel s nimi. Bonding u něj jsme nechtěli, osobně v tom nevidím benefit, i když si myslím, že to je každého věc. A taková vtipná věc, kluci byli stejně dlouzí 47 cm a rozdíl váhy byl jen 10 g, druhý syn měl 2650 g. Tak už jsem věděla, že jsem si zase porodila další klon mého manžela. Mě zatím zašívali a Doktor povídá: „Tak příště prosím v termínu a bez komplikací.“ Kdybych mohla, tak se směju, manžel se na to moc netvářil. „No, akorát to možná bude zase v době vaší ambulance, ještě nám chybí pátek, “ říkám doktorovi. Abyste rozuměli – ambuluje v CAR 3x týdně (po, út a pá) a já už dva dny v době jeho ambulance rodila. Tímto se omlouvám všem, co tam kvůli mně museli čekat!

Malého mi přinesli ukázat, trochu jsme se pomazlili, ukápla i slzička a když bylo vše hotovo, odvezli mě na JIP. Musím říct, že je hrozně divné, když vás sestřička myje a tak, vy vidíte svoje nohy, ale vůbec je necítíte. K sobě to začalo přicházet až tak za 4 hodiny. Druhý den mě přesunuli na oddělení šestinedělí, kde jsem měla super spolubydlící a další den nám donesli i miminka. Samozřejmě to naše blbě pilo a hůře prospívalo, ale není nad to znát se s kolegyní pediatričkou, takže nás pustili i odsáváním/dokrmem, domů v pátek (sekce byla v pondělí).

Když porovnám oba porody, tak musím říct, že hojení po císaři bylo o dost delší a byl to pěkný opruz vstávat v noci k miminu přes bok. Po prvním porodu jsem byla mnohem dřív fit. Kojení u nás byl zase trochu horor, a i když se v podstatě rozjelo už druhý den, skončila jsem po 4 měsících. Holt někomu v tomhle ohledu přáno není a jestli mezi ně patříte, netrapte se tím, nestojí to za to!

Abych se teď dostala také k odpovědi na to, proč vznikl tenhle web. Jak slibuje název už od prvního dílu. Když jsem začala s IVF, chybělo mi místo, kde bych našla informace uceleně a takříkajíc se zárukou. Jistě, na diskuzních fórech toho najdete hodně, ale je to často zabaleno do názoru uživatelek. A vy se můžete cítit blbě, že máte jiné léky, nemáte to a to vyšetření, máte málo vajíček, embryí, máte pozitivní test až 8.den a neudělali vám hned další týden ultrazvuk. Tak jsem se rozhodla, že prostě takové místo udělám. Protože jestli je něco individuální a není na to všeobecný a spolehlivý recept na úspěch, je to IVF.

A pokud vám některý příběh nebo článek (nebo já 🙂 ) pomohl, budeme rádi, a já zvlášť, když nás podpoříte. A dostaneme informace i k těm, co nejsou na sociálních sítích, a třeba taky teď zrovna tápou a neví, co dál. Proto jsme založili projekt na www.donio.cz/dvecarky. A jestli nechcete přispět finančně, nevadí, budeme rádi i za sdílení.

No a jestli si myslíte, že tenhle třináctý díl je poslední, tak jste na omylu. Ono totiž v jednom městě, v jednom CAR, v jednom mrazáku ještě zůstalo naše jedno poslední embryo. A…

….copak ho tam můžu nechat? 🙂

Díky, že jste celý příběh dočetli až sem!

Kristýna, zakladatelka webu www.dvecarky.cz

2 názory na “Můj příběh (a proč vznikl tenhle web) – díl třináctý”

  1. Kristy, jsi skvela a to, co delas, zrovna tak! Drzim moc palce!

    P.S. Rekonvalescence po cisari nic moc, ale kdyz mas super spolubydlu, je to vsechno mnohem lehci;-)

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.