Předchozí díly – 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11.
Přehoupli jsme se do třetího trimestru a za 30tt, kdy už jsou šance při případném narození pro miminko poměrně dobré. I když to, někoho jako jsem já, samozřejmě moc neuklidnilo. Pořád jsem se kvůli bolestem bála, kdy tedy porodím. V termínu (35+6), kdy se narodil první syn, jsem byla u Doktora a smáli jsme se, že už vlastně přenáším. V týdnu po této kontrole porodila kamarádka s dvojčaty, se kterou jsem všechno prožívala. Tak mě to asi inspirovalo. Nakonec mě „předběhla“ jen o 5 dní (a bylo to o 9 dní později než s prvním synem).
Jak už to u porodů bývá, nejsou stejné. V pátek, před víkendem, jsem byla na kontrole. Malý byl hezky hlavičkou dolů a můj nález nebyl nijak dramatický. S Doktorem jsme byli domluvení, že kdykoli můžu volat. Tak jsem doufala, že ho nebudu otravovat o víkendu. Břicho mi tvrdlo vlastně pořád, sem tam bolestivá kontrakce. Jako druhorodička jsem si říkala, že to určitě poznám. Ale že by bylo výhodné, kdyby mi zase praskla voda, protože podle toho máte jasno, že už je to třeba řešit. Uvidíte dál, proč je dobře, že se to nakonec takhle nestalo.
V pondělí nad ránem mě tak nějak bolelo břicho. Měřila jsem si v aplikaci délku kontrakce, ale upřímně jsem si nebyla úplně jistá, kdy končí a kdy zase začne další. Voda furt nic. Asi kolem páté už mi začínalo být divné, že to moc neustupuje. Tak jsem si šla dát sprchu, poslepu dooholit nohy a zbytek a vzbudit manžela se synem, že tedy asi pojedeme. Syna jsme ještě chtěli předat ségře, která pro něj měla přijet k porodnici. Aspoň v něčem jsem se vylepšila, předchozí zaskočení porodem mě donutilo mít sbalenou tašku do porodnice včas.
Jet 40 km v pondělí v ranní špičce všem naprosto doporučuji! Je to velký zážitek pro celou rodinu. „Mě už to fakt bolí, hele,“ říkala jsem manželovi, když jsme čekali v koloně. Nervozita byla na něm znát: „Tak jsme měli volat policajty, ať nás protáhnou. Já je zavolám! „Než se sem dostanou, tak porodím!“ Vzadu ječel syn, protože nemá rád, když se dohadujeme. No, nakonec jsme je tedy nevolali a asi po necelé hodině jsme dorazili do porodnice. Cestou jsem volala Doktorovi, že zase rodím v den jeho ambulance, poslal nás tedy rovnou na porodní sál na příjem.
Díky covidovým opatřením mě doprovodili jen před dveře příjmu a manžel hned vyrazil se synem za ségrou. Ta mi později vyprávěla takovou polovtipnou (teď už vtipnou) historku, jak nervózní manžel nemohl nandat do jejího auta autosedačku a malej tam stál a komentoval to slovy: “ Nede, hmm, nede.“ (=nejde), rozhazoval nešťastně rukama a hlásil to i jejímu kolegovi, který zrovna přijel do práce. No, zasmály jsme se tomu až později. Naštěstí se to manželovi ale nakonec podařilo a vyrazil zpět za mnou a syn za babičkou. Přece jen nikdo nevěděl, jak dlouho bude porod trvat.
Já jsem zatím přišla na příjem na porodní sál, porodní asistentka mě vyzpovídala a nasadila mi monitor. Chvíli ho štelovala a pak se na mě podívala a říká: „Cítíte pohyby nebo cítila jste je v posledních hodinách?“ A mně se zastavilo srdce. Celé těhotenství byla tohle moje noční můra. „No, asi jo,“ vykoktala jsem. Odvedla mě na lůžko, pak zvedla telefon a zavolala doktorce, co měla na sálech službu. Do telefonu řekla jen prosté: „Ozvy.“. V tu chvíli se by se ve mně krve nedořezal, chtělo se mi strašně strachy brečet, chtěla jsem tam manžela (ten šteloval autosedačku), do toho jsem měla kontrakce, které už byly docela bolestivé. Pak přišla paní doktorka a naštěstí se to zlé nesplnilo. “ No, nemohly jste ho najít. On tam totiž není.“ Náš malý expert se během víkendu rozhodl, že si lehne do příčné polohy.
V tu chvíli ze mě spadl obrovský kámen a asi se mi vypnul mozek, protože jsem se zeptala, na to, zda budeme čekat, až se otočí. Paní doktorka se pousmála a řekla, že to se nejspíš nestane, ale že se udělají odběry a pak se podívá. A pak bude císařský řez co nejdříve. Proč? Protože příčná poloha se porodit nedá a při odtoku vody hrozí, že se stáhne dolů nevhodná část miminka, třeba ručička a to přináší komplikace. Samozřejmě se neotočil a porodní asistentka volala mému Doktorovi, zda přijde na sekci a já to rychle říkala manželovi.
Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihla vstřebat všechny informace. Odvedli nás do takové čekací místnosti, protože všechny porodní pokoje byly plné. Musím říct, že nejvíce nepříjemné na tom celém byla močová cévka. Nejen to zavedení, ale i ten pocit, že tam „je“. Nevím, zda to bylo tím, že jsem byla vystresovaná, protože na takový scénář jsem nebyla připravená nebo to tak je vždy. Co se týče té nepřipravenosti, ne, že bych s možností císaře nepočítala vůbec, ale spíš jsem si myslela, že to bude po nepostupujícím porodu nebo tak něco. S manželem jsme přeházeli věci do jedné tašky, na JIP se moc věcí tahat nesmělo a tašku k porodu jsem jaksi nepotřebovala, takže ji zase odvezl. Pak mě odvezli na sál, manžel zatím čekal na zavolání dál v tomhle předpokoji.
A protože je mi líto to ještě dnes ukončit, sejdeme se u mého příběhu zase za týden, doufám, že vám to nevadí 🙂 – a je to zde
Reklama
