Psal se rok 2013, bylo mi 17 let. Osudný večer mě v bolestech odvezla mamka a přítel do nemocnice. Pokud mám být zcela otevřená budu jmenovat. Šlo o nemocnici Tábor. Už na příjmu nešlo vše podle plánu, policie přivezla pořezaného muže, jež se snažil vykrást obchod v centru města. Mě si nikdo nevšímal cca 30 minut. Po vyšetření mi byl zjištěn zánět slepého střeva. Samozřejmě, že padaly vtipy typu – “To se operuje ve výtahu.” Ach, kdybych jen tenkrát tušila…
Po operaci mě odvezli na chirurgii a po 3 dnech pustili domů. Komplikace přišli po měsíci. Neustávající menstruace, neskutečné bolesti, ospalost, nechutenství.
Dva měsíce po operaci jsem navštívila gynekologa, ten mi naordinoval norethisteron a poslal domů. Problémy neustávaly a já byla na gynekologii obden. Doktor postupně ztrácel nervy, až jednou zaklel, že jsem případ pro urologii, ať jdu tam. S brekem a neskutečnou bolestí jsem se šla obléct, načež mě zarazil, že mi udělá ještě ultrazvuk. Ano! Do té doby neproběhl ani jeden. No a pak už to šlo ráz na ráz. Nakonec brečel i on. “Slečno, moc se vám omlouvám, ale vy máte asi rakovinu.”
Tehdy se ve mně něco zlomilo. Do toho dne jsem byla malá holka s kupou malicherných problémů. Až za měsíc vylezu z nemocnice, budu už dospělá, vyrovnaná ženská s blbym osudem. Nezavolal mi ani sanitku a s žádankou mě poslal pryč. Do nemocnici mě nakonec dovezla babička s dědou. Byla jsem vyděšená a zlomená. Tehdy jsem se dozvěděla, že mám zánět pobřišnice a pravého vejcovodu. Tři týdny sem ležela v nemocnici na kapačkách s vírou, že se to zaléčí. Bohužel muselo dojít k operaci. A byla jsem o jeden vejcovod chudší.
Jenže někdo nebo něco si myslelo, že to je málo, že ještě není konec. A tak jsem za měsíc a půl znovu seděla v čekárně. Tentokrát rovnou v nemocnici a v bolestech se modlila, ať to není nic vážného. Ano, dvě operace a pokaždé špatně vyčištěná. Pamatuju si na ten den, jako by to bylo včera. Na ultrazvuku byl vidět nález. Stejný jako posledně, jakoby ho někdo jen zrcadlově převrátil na druhý vejcovod.
Proběhla dost ostrá hádka – rodiče a přítel versus sestry a doktoři. Navrhli mi stejnou léčbu jako minule, tzn. antibiotika do kapačky a modlit se, že se to zaléčí. Odmítla jsem, bylo mi jasné, že to dopadne stejně a operaci se nevyhnu. A tak jsem dostala do ruky papír, předoperační zprávu, kde dobrovolně podstupuji odběr druhého vejcovodu a tím se připravuji o možnost mít děti přirozeně. Nikdy v životě nedávalo nic větší smysl než tehdy ten podpis. Jeden podpis!
Píše se rok 2021, biologický hodiny tikaj jak splašený. Máme za sebou jeden cyklus IVF (2019-2020) v Českých Budějovicích – klinika nese název Sanatorium ART. Byla to další špatná volba a zkušenost v mém životě. Rozhodně bych nedoporučila. Nevyšel ani ET a ani 2x KET. Teď jsme přešli do Gennetu na Letnou. A jsme nadšení, ten přístup a ta preciznost 🙏. Mám za sebou hysteroskopii, bez nálezu. Za měsíc začínám stimulovat na 2.IVF.
PS: ten přítel, to je pořád ten samej, už 10 let😅😍
Jinak v rámci mých sociálních sítí šířím osvětu pro moje přátele a známé. S hastagem #pojdstimven
Snažím se mladé páry nakopnout a nabádat k návštěvě lékaře. Nemusí to vždy končit IVF. Můj příběh dávám všanc všem. A již teď vím, že to má smysl. Musíme o tom mluvit, musíme to říkat nahlas. Rozbourat to tabu.
Neboť sdílená bolest je poloviční bolest. 🍀🥰
Alex Prokešová
Alex můžete sledovat na Instagramu a pomoci šířit osvětu!
A příběh pokračuje! Číst můžete zde
Reklama
Klobouk dolů. Neskutečně statečná ♡♡♡♡♡♥︎♡♡♡♡♡♡♡♥︎♡♡♡♡♡♡♡♡♥︎♡♡♡♡♡♡♡♥︎♡♡♡♡♡♡♡♡♡♡♥︎