Přemýšlela jsem a myslím si, že ten náš příběh si zaslouží konec (předchozí díl najdete zde). Konec s velkým K. Tak nějak to uzavřít i veřejně, ne jen v sobě. Přesně tak, jak jsem začala – otevřeně a bezprostředně. Tak jak jsem zvyklá, protože sdílená bolest je poloviční bolest. Nicméně teď to pořekadlo dostane úplně jiný rozměr, protože sdílené štěstí je dvojité štěstí.
A tak doufám, že to moje poselství doletí tam kam má a zasáhne někoho, alespoň špetkou naděje. Třeba si ještě někdo z Vás vzpomene na holku, co před časem psala svůj první díl na dvecarky.cz. Holku, co v tu dobu byla plná očekávání z nové kliniky a plná beznaděje z té minulé. Změnili jsme prostředí, odešli z (podle mě předpotopní Budějcké kliniky) do nového světa. Ráda tomu dávám přirovnání – asi jako v jeden den koukat na Star wars (1977) a v zápětí si pustit Star wars (2019). Tak na nás Gennet zapůsobil, jako moderní pracoviště s lidským přístupem. Dokázali mi během prvních prohlídek do žil vlít optimismus. Hlavně paní doktorka Rožníčková, chvíli jsme se museli sžívat, ale vyplatilo se.
Provedli mi hysteroskopii, bez nálezu. První pozitivní zpráva od doby, kdy jsme prvně otevřeli bránu IVF. Odběr vajíček taktéž v pořádku (provedené úkony – ICSI, permanentní monitoring embryí, prodlouženou kultivaci a při třetí pokusu embryoglue). Podařilo se odebrat 9 folikulů, oplodnit 4, do 5 dne vydržely všechny 4 vajíčka. Bylo to pro nás neuvěřitelné, všechny 4! ET – srpen 2021, 11. den pozitivní test. Radost, euforie, pláč, pocit zadostiučinění. Nicméně něco bylo špatně, věděla jsem to. Tušila, v hloubi duše. A intuice mě nezradila. 14.den hCG 400.
Připadalo mi to málo, čekala jsem minimálně jednou tolik. Skoro jsem ten den nespala, přítel mě odvezl na krev. 15.den hCG 488. Uff, stoupá, ale pomalu. Trochu klidnější jsem šla do práce a modlila se, ať už je den první prohlídky. Na tu nikdy nedošlo. Silné bolesti jako MS, špinění a bolest břicha mě donutily krevní test zopakovat. 22.den HCG 294. Byl konec. Zoufalství bylo tak silné, že jsem se musela přemlouvat k tomu, abych na další pokus pohlížela optimisticky. Nicméně, to nebylo to nejhorší, po vysazení Amelgenu, Clexanu a Estrofemu to přišlo. Bolest! Odporná téměř nesnesitelné bolest. Bylo to čištění, potrat toho cosi, co se tam za těch pár dní usadilo. Seděla jsem na záchodě, padaly ze mě cucky krve, přes slzy sem neviděla na palce u nohou.
Tenhle den si do smrti budu pamatovat! Ne jako den, kdy sem cítila tu největší bolest. Ale jako den, kdy mi po prvotním šoku došlo, že v životě překonám cokoliv.
Ženská síla, to je to, co nás žene dál. Máme jí v sobě tolik. Tolik, že mě to až děsí. Jen ji v sobě musíme najít. Bojovat za sebe, za své přesvědčení, bojovat za lepší zítřky a neohlížet se zpět. Vzít si z životních proher jen ponaučení a jít dál. 1. KET září 2021 – negativní test. Nechytlo se. Tehdy mi došlo, že 70 dní mého života bylo “vyplácáno” čekáním na zázrak. 5. transfer, pokaždé 14 dní doufání ve dvě čárky na testu. Vím, že mě to strašně zasáhlo, kolik dní člověk téměř nespal, pozoroval jakýkoliv příznak a modlil se ke všem svatým. 2. KET 15.11.2021 – 12.den pozitivní test. Radost, malá a hodně rozvážná radost. Byli jsme s přítelem “nohama na zemi”. 14.den hCG 707. Tehdy jsem začala opravdu věřit a doufat v malý zázrak. Nicméně štěstí vystřídalo krvácení, pláč a zoufalství.
Běžela jsem ke svému gynekologovi, bylo brzo, našel gestační váček a dušička měla zas na chvíli klid. Navíc rozhodl, že mě bude každý týden chtít vidět. A tím narovinu zachránil můj zdravý rozum. Pomalu a jistě se dole každý týden něco rýsovalo, poprvé jsem viděla tlouci srdíčko. 28.12.2021 jsem, ale na toaletním papíru našla opět krev, bylo 22:00 v noci a přítel nebyl doma. Nicméně potom, co jsem mu hystericky brečela do telefonu, mě odvezl na pohotovost. Tehdy jsem byla 8+6 a již měla vystavenou těhotenskou kartičku. Naštěstí bylo vše v pořádku, příčinou byl s největší pravděpodobností Clexane. Kontrola v CARU proběhla také v pořádku a tím jsem byla předána svému gynekologovi. Kromě 11kg dole, (ano patřím mezi ty šťastné, co v těhotenství hubnou), je v všechno v pořádku.
V momentě, kdy píšu tyhle řádky jsem 17+3 a za chvíli začínám 5. měsíc a coby dup budu v půlce. Strašně to letí, v bříšku mi roste malý chlapeček. Naše malé štěstí. 6.transfer. Vymodlené miminko. Zázrak. Chtěla bych už za tím vším udělat tlustou čáru, ale nemůžu. Svět IVF ke mně bude nadosmrti patřit. Vždycky o něm budu mluvit, vždycky budu číst další a další příběhy. Vždycky budu chtít mluvit i já, aby mě slyšelo, co nejvíc lidí. Aby věděli, že se vyplatí za každou cenu bojovat. Nabít si hubu a znova vstát. Klidně 5x klidně 10x.
A i když ta cesta nedopadne, i když z ní (nikomu to nepřeji) nebude miminko. Musíte znovu vstát, zamyslet se a dokončit tu cestu hrdě a vyrovnaně. Děkuji rodině, že v nás věřila. Děkuji svému nejlepšímu šéfovi na světě (on ví). Děkuji Jakubovi, že v to věřil a už 11 let je mojí láskou, nejlepší kamarádem a teď i otcem našeho dítěte. Děkuji přátelům a známým, že tou cestu šli s námi jako stín. Děkuji psímu čtyřnohému štěstí, co mi zrovna leží u nohou, protože on JE a to stačí. Děkuji, že jste dočetli až sem.
“Především buďte hrdinkami a ne oběťmi svého života.” – Nora Ephron
Alex
Reklama
