Když mi bylo 16 let, na gynekologii mi doktorka řekla, že budu mít problém otěhotnět. Ale jsem moc mladá na to, aby se to řešilo. Tehdy jsem to oplakala a pak časem pustila z hlavy.
S manželem jsme se o miminko začali snažit v roce 2016, věděli jsme, že to nepůjde hned, ale chtěli jsme dát šanci přírodě. Přece jen to bylo 10 let od té návštěvy na gynekologii. Čas plynul a zhruba po roce jsem se rozhodla požádat o radu svojí lékařku. Ta mne vyšetřila a oznámila, že mám PCOS a musím zhubnout. Víc mi neřekla, domu jsem dorazila uplakaná, přesvědčená, že nikdy nebudeme mít miminko. Zhubnout.. to se lehce řekne, ale já s váhou bojuji celý život.
Vzhledem k tomu, že jsem při plném úvazku studovala vysokou školu s povinnou praxí, neměli jsme moc času se v tom utápět. Samozřejmě jsme se snažili dál, já si nakoupila různé přírodní doplňky. Pokusila se zhubnout – výsledkem byl jojo efekt.
V roce 2018 jsme koupili barák a přestěhovali se. Změnila jsem lékařku a to byl první úspěšný krok v cestě za naším miminkem. Vzhledem k mému nepravidelnému cyklu (i 9 měsíců), mi lékařka nasadila hormony. A já konečně zase cítila naději, menstruace chodila každý měsíc, něco nevídaného. Přesto jsme měsíc co měsíc zažívali zklamání, neboť zázrak se nekonal. A největší zklamání přišlo v listopadu. Menstruace měla zpoždění, udělala jsem si test. Byl tam duch! Měla jsem takovou radost. Bohužel další testy negativní, zřejmě ten s duchem byl chybný. Byla jsem úplně zlomená, s manželem jsme se domluvili, že po novém roce bude čas jít do centra asistované reprodukce.
V březnu jsme se dohodli s gynekoložkou, předala nás do rukou CAR. Po dlouhém vybírání jsme si jeden CAR vybrali a v květnu jsme měli první schůzku. Odcházeli jsme s dobrým pocitem. V červnu volali, že mám vysoký prolaktin, že při příští návštěvě překontrolujeme. Když mi jej nabírali poprvé, akorát jsem dokončovala studium, měla jsem tedy dost stresu.
Během konzultace v červnu jsme se dozvěděli, že manžel je úplně zdravý. A slova paní doktorky směrem ke mně? U vás je všechno úplně špatně – váha, hormony, anovulace, PCOS. I dnes si vybavím, jak zoufale jsem se po těchto slovech cítila, cítila jsem absolutní beznaděj, neschopnost. Snažila jsem se neplakat, domluvili jsme si plán léčby. A poté jsem šla na odběr prolaktinu. Kupodivu vyšel úplně v normě. Poprvé jsme se s manželem shodli, že se v tomto CAR necítíme úplné nejlépe. Přesto jsme pokračovali v plánu. Podstoupili jsme inseminaci, plánovaný styk, bez úspěchu. V průběhu nám zesílil nepříjemný pocit z CAR a my se rozhodli pro změnu – tohle byl druhý úspěšný krok.
V říjnu 2019 jsme nastoupili do nového CAR – Gennet Letná. Všichni byli úžasně milí, nikdo nezmínil moji váhu. Dodělali nám chybějící vyšetření včetně genetiky. Před Vánoci bylo naplánované IUI – bohužel anovulační cyklus. A tak jsme se dohodli, že v lednu poslední IUI a pak už IVF – odeslali jsme žádost. V lednu proběhla inseminace, neúspěšná.
A tím začala naše cesta IVF. Během ultrazvuku mi byla zjištěna cysta, vypadalo to, že IVF neproběhne. Paní doktorka mi ale přeci jen řekla, ať přijdu 2. den cyklu, že možná zmizí. Vzhledem ke zpožděné menstruaci jsem na ultrazvuk dorazila 3. den cyklu a cysta byla zmenšena – měli jsme zelenou! Dostala jsem léky a měla si zařídit předoperační. Bohužel jsem se vůbec nedokázala dovolat k mojí doktorce, předoperační tedy proběhlo v Gennetu. V půlce stimulace bylo zjištěno, že mám vysoké jaterky a je nebezpečné mne uspat.
Ošetřující doktorka mi udělala sono, měla jsem krásné folikuly – kolem 20, řekla mi, že nejspíš budeme muset proces ukončit. Nakonec mne poslala k internistovi, aby rozhodl. Mezitím jsem měla pokračovat ve stimulaci. Byla jsem unavená po noční, byla jsem zoufalá.. a tak jsem se sestřičce úplně sesypala – byla zlatá, mrzí mne, že nevím její jméno. Odcházela jsem zoufalá, ale klidnější. Internista výsledky neviděl tak černě, doporučil léky a kontrola za 3 dny – když to klesne, pustí mne. Bylo to šílený čekání, ale kleslo to!
A folikuly přestaly růst. V den odběru jsme doufali v 5 vajíček, odebrali 3. Byla jsem šťastná za 3, ale hlodal ve mně červíček – všichni kolem mají aspoň 10… čekalo nás 5 dlouhých dnů. Všechna vajíčka se oplodnila a my měli naději.
V pondělí ráno jsem zvedla telefon a zjistila, že máme 1 embryjko. Byli jsme tak šťastní! Proběhl transfer a sestřička kamarádka nám řekla, ať se na to moc neupínáme. A my se upnuli. Ukázali jsme miminku barák, seznámili ho s pejsky, napsala jsem mu dopis. Každý den jsme na něj mluvili a mně začalo být špatně. Zvracela jsem až do konce těhotenství.
Po 14 dnech nás čekalo hCG – 352. Ok, je to nižší, ale jsem těhotná!!! Čekáme miminko! První sono bylo v době Covidu, musela jsem jít sama – po všech těch letech snažení mne to mrzelo. A přišla rána. Není srdíčko. No, možná se tam něco mihlo. Uvidíme za 14 dnů. Dalších 14 dnů?! Byla jsem vyděšena, manžel mne uklidňoval, že mu musíme věřit. A my mu věřili a za 14 dnů jsem už na obrazovce viděla krásný miminko s krásnou srdeční akcí!
V těhotenství jsem měla těhotenskou cukrovku – a strach o naše krásné miminko byl tak obrovský, že jsem vše poctivě dodržovala a konečně jsem zhubla.
Porod byl vyvolávaný, miminku se nechtělo, přemlouvali jsme ho skoro 3 dny. A pak se narodil. Náš dokonalý vymodlený syn!
Monika