Předchozí dva díly najdete zde a zde
Na kontrolu jsem měla přijít 14 dní před očekávanou menstruací, nechat si udělat kontrolní ultrazvuk. Těch 14 dní uběhlo strašně rychle a já jsem se moc těšila. Sluníčko svítilo, začínalo krásné léto. Na ultrazvuku bylo všechno dobré, žádná cysta ani jiný problém. Takže jsem dostala Diphereline, což je injekce na zastavení mých hormonů, aby se do stimulace nemíchaly. Domů jsem si se nesla protokol na stimulaci a injekční pero Puregon. Měla jsem začít stimulovat 2. den cyklu a 5. den cyklu jít na kontrolu, aby doktorka věděla, jak reaguji. Přesné dávky si nevzpomenu, ale začínala jsem na 250 jednotkách.
První kontrola byla výborná, všechno šlo krásně a dobře jsem reagovala, takže se mi snižovala dávka. Ale má nálada byl hrozná, protože mě všechno rozbrečelo. Byla jsem náladová a měla jsem hrozné bolesti v podbřišku. Nemohla jsem nic. A o svojí váze radši ani nemluvím. Šla rychle nahoru…Rozbrečelo mě i to, když mě manžel obvinil, že jsem snědla celé máslo za jeden den. Ale já jsem ho opravdu nesnědla. Měla jsem šílené výkyvy nálad… Takže se máte na co těšit. A pak ty chutě na sex, ty byly ještě horší. Ale bohužel nemůže se, aby nepraskly folikuly. Takže začínají i sexuální a lechtivé sny, člověk se vzbudí zpocený mokrý všude :-D. No děsný….
Takhle jsem si tu stimulaci nepředstavovala. Modlila jsem se, abych už měla po všem. Když jsem se už blížila do konce stimulace, nabrali mi krev na interní, donesla jsem moč a už čekala. Poslední kontrola byla 10. den cyklu, kdy jsem dostala domů injekci Ovitrelle, kterou jsem si měla píchnout druhý den večer.
A je to tady náš den D. Byla jsem hrozně nervózní. Brzy ráno jsme měli být v Sanusu, já byla ve 13. dnu cyklu a břicho měla šíleně nafouklé. Sestřička se mě ujmula, odvedla na pokoj, kde byla postel, televize na zdi a toaleta se sprchou. Takový útulný malý pokojíček. Já se převlékla do andělíčka a šlo se na to. Sál byl hned vedle pokoje. Sestřička si semnou povídala, protože viděla, že se bojím. Já, která vydržela tři operace jsem se bála. Ale asi to k tomu patří.
Ondřej čekal v čekárně, aby mohl jít do kabinky na odběr spermií. Určitě byl nervózní, každý chlap je. Ale já jsem řekla, aby nebyl, že budeme mít už konečně miminko a musí to být perfektní vzorek. Na sále už jsme skončili, vzbudila jsem se s bolestí, takže jsem dostávala velké dávky léků. Jen sestřička mi řekla, že jsem jim dala hodně zabrat. Usmála jsem se na ni a odpověděla, že to bych nebyla já, abych neměla něco extra. Asi tak za hodinku se mi udělalo dobře.
Přišla za mnou paní doktorka a začala povídat, že to vypadá docela dobře, že odebrali 18 vajíček. No, ale její tvář říkala něco jiného. Museli odsát jen levou stranu, pravá strana nešla a zjistili, že pravý vaječník mám za dělohou. A ani se nepohnul, takže tam zůstalo 20 vajíček. Já se divila, jak je to možné a co dál budu dělat. Říkala, že ET bohužel nemůžeme udělat, protože mi hrozí hyperstimulační syndrom…. Doktorka mi všechno vysvětlila, ale já jsem ji vůbec nevnímala. Mé myšlenky byly úplně jinde. Chtělo se mi strašně brečet a nadávat. Proč já musím mít všechno komplikované? Rozloučila se se mnou a já jsem se hned rozbrečela, jako malá holka.
Ondřej ji ještě zastavil v čekárně, aby mu vše řekla a hned jak mohl, přišel za mnou na pokoj. A začal mě uklidňovat, že všechno bude v pořádku. Ale já jsem už chtěla jít domů. Ještě to ale nešlo, protože jsme čekali na embryologa. Konečně asi po dvou hodinách přišel embryolog a říkal, že teda odebrali 18 folikul, z kterých bylo 10 vajíček kvalitních. Spermie ani dobré a ani špatné, a že doporučují udělat ICSI. Vysvětlila, co bude následovat a domluvili jsme se na 5denní kultivaci, po které půjdou do mrazáku. Nakonec mi dala telefonní číslo a pověděla, kdy si mám volat a rozloučila se s námi. Mohli jsme jít domů. Teda prvně na recepci zaplatit. Už nevím kolik, ale bylo mi to jedno. Jen jsem chtěla být doma. Dostala jsem informace, co mám dělat ohledně hyperstimulačního syndromu, jak ho poznám atd…
Konečně jsme přijeli domů a já sebou flákla do postele a usnula jsem. Byl pátek a Ondřej byl se mnou doma. V sobotu ráno jsem volala, kolik se jich oplodnilo. Podařilo se krásných 7 vajíček. Byla jsem zklamaná, že tak málo, ale hlavně, že jsou. Když jsem se v sobotu dozvěděla, že máme oplodněná vajíčka a mám si zavolat až v pondělí, byla neděle šílená. Hrozně moc jsem se na to upnula, že máme už embrya. A začala jsem brečet kvůli tomu, že nevím, co s nimi je a jak se mají atd…to asi ty hormony v těle, člověk je šíleně přecitlivý.
Celý víkend byl jinak bez komplikací, až v pondělí ráno jsem dostala šílené bolesti břicha. Ondřej byl v práci, tak jsem mu volala, aby věděl, co se děje. Zavolala jsem do Sanusu a tam mi řekli, že mám okamžitě přijet. Tak volám zpátky Ondřejovi, že musíme jet. Naštěstí měl práci hned pod domem, takže byl doma hned. Při oblékání, ale každý pohyb bolel a břicho jsem měla nafouklé. Hned jsem věděla, že je to špatný. Po cestě do Sanusu jsem volala do laboratoře, jak na tom jsou miláčkové a odpověď byla, že dvě jsou pomalejší a zbytek krásný. Ale je možné, že to ty dvě doženou, zavolejte zítra. Cesta byla hrozná, každá díra na silnici bylo mučení a ještě mi tekly slzy, že jich je tak málo.
Přijeli jsme do Sanusu, kde mě vzali hned, jak mě sestra viděla. Paní doktorka hned přišla a udělala ultrazvuk, a říkala, že mám začínající hyperstimulační syndrom. Napsala mi tabletky, dostala jsem injekce na ředění krve. „Co se týče folikul, opatrně praskají ale žádná sláva. Kontrola bude za 3 dny, ale pokud by byly bolesti silnější, přestala byste chodit na malou, okamžitě přijet! Pokud do 3 dnů půlka nepraskne, musela byste tady zůstat na kapačkách.“
Odjeli jsme domů a Ondřej už se mnou zůstal doma. Aspoň, že ho mám, sama bych doma nic nezvládla, sotva jsem došla na záchod. No. nikomu tohle nepřeji. Každý den jsem volala do Sanusu, jak se daří našim miláčkům, ale bylo to špatný. Jen jedno bylo rychlejší. Ta dvě špatná nás 3. den kultivace opustila, takže zbylo 5 bojovníků. Hodně mě to vzalo, ale plakat mě nešlo. Samozřejmě i Ondřej to prožíval, ale spíš musel být silný a musel mě držet. Nastal 5. den kultivace, ale zamrazovat se nebude. Z 5 embryí je jedno rychlé, zbytek pomalý, tak chtějí počkat ještě 6. den.
Já jsem po 3 dnech jela do Sanusu na kontrolu a cítila jsem se dobře. Na ultrazvuku to už vypadalo dobře, ale prášky na ředění krve mi ještě nechala do neděle, a v úterý jsem měla přijít na kontrolu. Druhý den po kontrole jsem volala do laboratoře, jak to dopadlo, modlila jsem, aby těch 5 embryí vydrželo. Zvedla jsem telefon a tam se ozvala embryoložka, měla divný hlas…Slyšela jsem do telefonu: „Paní…, je mi to líto, ale zamrazili jsme jen jedno embryo vysoké kvality. Bohužel na zbytku se projevila vývojová vada…“
Hned jsem volala Ondřejovi, který čekal na telefon v práci a byl nervózní, jak to dopadlo. S pláčem jsem mu řekla, že máme jen jednoho bojovníka, jedno miláčka, a že se mrazí. Hrozně moc jsem brečela. Odpoledne přišel domů, tak jsme si o tom popovídali a já jsem se pak uklidnila. Protože jak povídal manžel, jedno je parádní a za měsíc budeš těhotná a budeme ho mít u sebe. Lepší jedno, než žádné. Souhlasila jsem. Věděli jsme, co se může stát při rozmražení, že se může rozpadnout. A nebo se nemusí ujmout, ale na tohle se člověk nepřipraví ani na to nechce myslet.
Pokračování zde