Renata a Ondřej – díl 4

Předchozí díly najdete zde – 1., 2., 3.

Měsíc utekl jako voda a my jsme zase byli konečně v Sanusu a blízko našeho embrya. V duchu jsem ho pěkně pozdravila, a řekla, že za pár dní bude už u mě. Ultrazvuk dopadl v pohodě, ale ještě při menstruaci jsem měla přijít na kontrolu, ještě pár folikul zůstalo.  Začínal červen a já jsem dostala menstruaci, takže zase do Sanusu na kontrolu. Tentokrát to bylo už v pořádku a já jsem se mohla připravovat na KET. Chodila jsem zase na kontroly, když byla sliznice pěkná, začali jsme plánovat KET.

Přesně si ten den KETu pamatuji. Naplánovaný byl na středu 22.června 2018…Na tohle člověk nikdy v životě nezapomene. Rodina a kamarádi nám hrozně fandili, byli stále s námi a toho jsme si vážili. My jsme se těšili na ten náš den D… Ondřej šel ráno do práce, a já až budu něco vědět, mám mu zavolat. Hlavně, až budu vědět čas KETu, aby mohl přijít včas domů. Konečně bylo 9 hodin ráno a já jsem brala telefon do ruky.

Embryoložka mi řekla, že ho před chvílí teprve vytáhli, ale KET vypadá na 11:30 hod. Ještě si zavolejte prosím tak kolem 10.hod. Já jsem seděla doma a byla jsem nervózní. Stále ten pocit, když víš, že je venku mezi námi a za chvilku bude u mě v bříšku. Ten pocit byl tak krásný, nádherný… Kolem 10 hod jsem zvedla telefon celá natěšená, ale i nervózní. Ozval se embryolog, zněl divně a řekl: „Paní Renato, je nám to líto, ale embryo se právě rozpadlo.“

Tahle věta byla moje noční můra, po téhle větě jsem ho vůbec nevnímala, ještě něco říkal, ale nevím co. Mé myšlenky byly, že to není pravda, že mé miminko žije, přece jen tak neodešlo… Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, prostě jsem se doma zhroutila na zem a klepala jsem se.

Hned, jak jsem se nadechla, volala jsem Ondřejovi, že chci, aby hned přišel, že musíme jet do Sanusu. Okamžitě přišel domů a viděl mě na zemi. Celá jsem se klepala a nevěděla jsem, která bije. Psychicky jsem se zhroutila. Tady jsem se dotkla svého dna. Ten den jsme jeli do Sanusu. Domluvili jsme se, že si dáme pauzu. Udělají se znovu testy na imunologii, a udělá se laparoskopie kvůli tomu pravému vaječníku.

Po tom všem jsme ještě ten den hledali dovolenou. Potřebovala jsem vypadnout. Našli jsme Bulharsko, Zlaté písky. Ve čtvrtek jsme zaplatili a v pátek v noci jsme jeli na letiště. Musím říct, že tahle dovolená byla smutná, ale hrozně moc mi psychicky pomohla. Doporučuji všem. Dovolená je lék. Všichni špatně snášeli naši smutnou situaci, ale Ondřeje obdivuji. Stále mě držel. Věděl, že se nesmí zhroutit, že mě musí podržet. Ale určitě někde za rohem mu ukápla slza.

Od dovolené oběhly 3 měsíce a my jsme jeli na imunologii do Prahy, tentokrát do Gennetu k paní doktorce Malíčkové, která je velká kapacita. Na imunologii udělali znovu testy. A výsledky byly ještě horší na NK buňky než minule. Nasadila léky Medrol, Pentomer a každý měsíc na kontrolu a uvidí se. Pokud nebudu reagovat, přijde ještě horší léčba. Ondřej měl imunologii na jedničku, je zdravý.

V říjnu 2018 jsem měla domluvenou laparoskopii a ty nervy, jaké jsem měla byly šílené. Měla jsem strach, že o vaječník přijdu. Operace byla hrozná, byla to moje 4. operace, ale hrozně komplikovaná. Utekla jsem hrobníkovi z lopaty. Museli mi dát velkou dávku narkózy, protože mě nešlo uspat, jak jsem byla vystresovaná. No, ale jsem tady mezi živými, za to děkuji každý den! Bohužel vaječník je stále za dělohou. Není srostlý, ale prostě tam je. Nešlo ho dát na správné místo. Srůsty byly jen kolem pupíku. V nemocnici jsem strávila jen 3 dny a šla jsem domů.

Do Prahy jsem stále dojížděla. Výsledky na NK buňky byly stále lepší a lepší a za to vděčím paní doktorce Malíčkové. Doporučila mi zkusit znovu IVF, ale léky jsem brala stále musím brát a byla jsem s ní v kontaktu. Bylo 27.2.2019 a já čekala, až dostanu menstruaci a začnu stimulovat na druhé IVF, konečně… Po dlouhé a těžké cestě je to tady, zase opět. Ano, bála jsem se, moc, ale věřila jsem, že v roce 2018 jsem si vybrala všechno špatné a tenhle rok se na nás usměje štěstí. Začala jsem stimulovat na druhé IVF, tentokrát mi paní lékařka dala menší dávky hormonů. Chodila jsem na kontroly, všechno vypadalo dobře. Tak jsme se domluvili na odběru.

Den odběru vajíček jsem zase byla nervózní, měla jsem strach. I když jsem věděla z minula, do čeho jdu, stále tam je to „Ale“. Když bylo po odběru, přišel za mnou Ondra a řekl mi, jak to dopadlo. Znovu zůstalo dost vajíček ve mně, odebráno tentokrát bylo jen 7 vajíček. Každý den jsem volala, jak to vypadá, nakonec se rozhodlo, že 3. den máme přijet. Museli jsme vložit jediné a o dvě buňky slabší embryo. Nebo spíš se ptali, zda ho chceme vložit. Samozřejmě, že ano, zkusit se má všechno. Ten pocit po vložení nikdy v životě nezapomenu, těch sedm dní „těhotenství“ bylo nejkrásnějších v životě. Ale bohužel, začala jsem silně krvácet, druhé IVF nevyšlo.

A co dál? Měli jsme na výběr dárkyni vajíček nebo darované embryo. Jeli jsme znovu do Prahy na imunologii. Dr. Malíčková sama řekla, že nejlepší bude dárkyně vajíček nebo darované embryo. Jak to vypadá, vnitřek vajíčka mám špatný, a to se nedá léčit.

Tak, jeli jsme dál! Začali jsme řešit dárkyni vajíček. Ale tady přišel zlom. Zemřela mi náhle moje milovaná babička. Psychicky jsem se zhroutila, nezvládla jsem to. Do toho jsem stále brala hormony a moje váha čím dál víc stoupala.

Člověk si pořádně neuvědomuje, co těch 7 let vše dělal špatně, co se vše stalo. Moje tělo bylo strašné, mé zdraví ještě horší. Až tady jsem si řekla DOST, STOP! Už nechci, potřebuji pauzu, já už to nezvládám. Ano, chápete to dobře, byla jsem na hormonální léčbě 7 let v kuse!

Ano, byla jsem hloupá, teď to vím! Moje váha byla 125kg, začala jsem na sobě makat! Zapomenout na vše, ale nešlo. Tak dlouhá hormonální léčba se u mě projevila zdravotně. I přesto, že jsem stále něco dělala, myslela jsem na miminko. Na internetu jsem se dočetla o PŘÍMÉ ADOPCI, která je u nás legální. Začala jsem se o ní více zajímat. A moje kila šla zatím dolů, za 3 měsíce 25kg.

Přímá adopce byla u nás jasná volba. Byla jsem u porodu, byla jsem s malým hned na pokoji, starala jsem se o něj.

Ano, jsme rodiče, máme úžasného 18 měsíčního chlapečka z přímé adopce. A musím říct, porod a vše kolem bylo to nejkrásnější, co jsem mohla zažít. Celý proces trvá rok, rok a půl, než má vaše příjmení a vy jste v rodném listě. Malý se narodil v únoru 2020 a v květnu 2021, přímo na moje kulaté narozeniny, jsme dostali dopis, že máme poslední soud a budeme zapsáni v rodném listě.

Hormony mi hodně změnily život, hodně mi toho vzaly, ale i daly. Poznala jsem nové přátele, kteří podstupují taky IVF. Holky, nevzdávejte se a bojujte. Jak jsem psala na začátku, NEJSTE V TOM SAMY!

Doufám, že náš příběh bude pro někoho inspirací. Já děkuji za skvělého manžela, který stojí pořád při mně, za kamarády, které máme a za rodinu, která nás podporuje a prožívala všechno s námi. Jak jsem psala můj příběh, všechno se mi to vrátilo i slza mi ukápla. Musím říct, že to čekání stálo za to… 

JSEM MÁMA, HRDÁ A MILUJÍCÍ MÁMA. ONDRA TÁTA, HRDÝ, MILUJÍCÍ. HOLKY, HLAVNĚ BOJOVAT!!! NEVZDÁVAT SE!!! VĚŘIT!!!

Renata, Ondřej a Filípek

Jak náš příběh pokračuje, můžete sledovat na Instagramu

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *