Ahoj všichni čtenáři,
jmenuju se Renata a je mi 30let. Můj manžel je Ondřej – 32 let. Jsme spolu 13let, z toho od 12.9.2015 manželé. O miminko jsme se intenzivně snažili 7 let. Už mnohokrát jsem to chtěla vzdát a vykašlat se na všechno. Vyčítala jsem si, jak jsem neschopná, že nedokážu ani otěhotnět. Chtěla jsem od manžela utéct, aby si udělal miminko s jinou. No, co budu povídat, chvilku jsem se nesnášela a zlobila se na všechny. Hlavně jsem byla na štvaná na ostatní, kteří v mém okolí otěhotněli. Jak říkám “Stačí jim jen se otřít a už jsou v tom“, ale já nic. Stále mé myšlenky a otázky zní: „PROČ ZROVNA MY? CO JSME KOMU CO UDĚLALI, ŽE CESTU K MIMINKU MÁME TAK KOMPLIKOVANOU?“
Ale tyhle otázky si pokládá každá, která se touhle léčbou prochází. Bez odpovědi. Nejvíc mě štvou lidi, kteří mi říkají: „Nesmíš na to myslet, nemůžeš se na to upínat. Však ono to půjde i přirozeně, je zbytečné podstupovat IVF. Jste ještě mladí, váš čas přijde…. A mohla bych pokračovat takhle dlouho. Sakra, jim se to řekne, jsou tak chytrý. Ale že by se zeptali, jak se cítím a co je nového? Ne! Když jim povím svůj názor a řeknu, jak to je, tak si stejně mluví to svoje. Je to opravdu zbytečný, přece mám svých starostí dost, a oni mě jen dusí a nechápou mě, co všechno prožívám. A ne jenom já, ale i můj manžel. I pro něho to je těžký. Přece tahle léčba není jen o mě, ale i o něm.
Trpí, když je mi zle. Občas se ptám, kdo z nás je větší chudák, kdo z nás to líp snáší? On musí vydržet moje stavy nálad, můj pláč, můj vztek, moje největší chutě k sexu, které jsou někdy extrémní. Takže si myslím, že chlapi hrají hodně velkou roli v našem procesu umělého oplodnění. Dámy, není to jen o nás. Je to i o nich. O tom, co musí všechno udělat. Chlapi musí být hodně silní a nepoložit se, protože musí držet nás. Až tady při tomhle procesu si uvědomuji, jak ten chlap je skvělý a myslím si, že nás to ještě více stmelilo. Je to jako fotbal nebo hokej, kde každý TÝM drží při sobě. Když se prohraje, jsou spolu stejně jako při výhře. A takový malý TÝM jste vy a váš partner. Držíte při sobě v dobrém i ve zlém. Sice se pohádáte, ale pak se jde dál. Nikdy v životě jsem netušila, že miminko je tak těžké udělat. Hlavně jsem si nemyslela, že budu s někým plánovat rodinu.
Proces IVF je opravdu hodně náročný. Jak fyzicky tak i psychicky, takže podpora rodiny a blízkých přátel je fajn. My jsme hned všem řekli, že chodíme do centra asistované reprodukce Sanus Jihlava, aby o tom věděli a tím se vyhneme otázkám jako: Plánujete rodinu? A kdy bude miminko? A dál a dál…. Doporučuji to říct, není na tom nic špatného a ta podpora rodiny a blízkých přátel je parádní. Každá podpora vás nakopne a víte, že v tom nejste sami. Je fajn, když se ten váš TÝM rozroste a vy cítíte, jak to prožívají s vámi. Hlavně se máte o tom s kým popovídat. A nebudete s vašimi pocity obtěžovat chlapa, přece i on potřebuje mít čistou hlavu a načerpat energii do dalších pokusů, aby byl silný a podržel vás.
Tak moc jsem se rozepsala, ale stále nevíte můj příběh. Je čas začít! Jak to vlastně všechno bylo?
Od 15 let trpím srůsty na tlustém střevě, a můžu vám říct, že to není nic příjemného. Objevily se mi z ničeho nic, nejspíš s nachlazením. Takže při první operaci mi museli vzít kus tlustého střeva, protože bylo srostlé. Pak po 4 letech další operace a vzali mi slepé střevo s částí jater, protože jsem tam měla hodně srůstů. Když jsme se rozhodli s manželem se snažit o miminko, tak jsem si říkala, že to bude parádní a do dvou měsíců budu těhotná. Nikdy jsem nebrala antikoncepci, takže jsem to brala, že to bude bez problémů. Když se po dvou měsících nezadařilo, bylo mi to divné. Tak jsem sedla k PC, jako všechny holky to dělají, a hledala jsem, co mám proto udělat. Koupila jsem ovulační testy, začala jsem dlabat vitamíny. Jen nesmím nic s vitamínem C, jsem na něj totiž alergická. Ovulaci jsem podle testu měla a pěknou, takže šup na to, teď to půjde. Ale bohužel dva, tři, čtyři, pět…. měsíců stále nic. Napadlo mě, že může být chyba kvůli mým srůstům a kvůli tomu, že mám oslabenou imunitu. Člověk přece potřebuje vitamín C, ale ten já nesmím. A když už, tak ne každý den. Takže jsem dál četla na internetu.
Když jsem šla na roční prohlídku, hned jsem se zmínila mému gynekologovi, jaký mám problém. Ten mi řekl že mám přijít při menstruaci na hormonální profil, a pak mi řekne, co dál. Tak jsem taky udělala. Po menstruaci jsem k němu znovu přišla, prohlédl mě a řekl, že mám přijít 11. den cyklu na ultrazvuk, aby věděl jestli mám ovulaci. Ta se tehdy potvrdila, tak mi nechal píchnout injekci Pregnyl (měli jsme časovaný sex), ale ani teď jsem neotěhotněla. Nasadil mi Proveru a Clostilbegyt, chodila jsem k němu na pravidelné prohlídky asi půl roku. Když ani časovaný sex nepomohl nabídl nám, že by zkusil IUI (inseminaci). Sice nebude stejná jako v centru, ale může ji udělat. Takže zase Clostibegyt a ultrazvuk. Mezitím manžel donesl sperma, doktor koukl přes mikroskop ale vůbec se mu to nelíbilo. Na to že sperma bylo cca půlhodiny staré, bylo v něm hodně mrtvých a málo pohyblivých. Tak mu nasadil léky a IUI se odložila. Vím, určitě si říkáte: „A proč jste nešli do centra hned?“ Ale měli jsme ke gynekologovi důvěru. Je opravdu skvělý a špičkový lékař. A jako laici jsme vůbec netušili, že je nějaký spermiogram atd… Ale tak manžela léčil. Byla to docela dlouhá léčba a manžel hodně trpěl. Dostal nějaké hormony, které mu nedělaly dobře, a pak ještě bral vitamíny.
Takže asi za další půl roku nám udělal IUI. Sice měl manžel spermio nic moc, ale bylo to o moc lepší, než naposledy. Takhle po 3. IUI stále nic a už jsme se pomalu blížili k 2. roku snažení. Mezitím jsme se s manželem vzali. Lékař mi nabídl další laparoskopii, že se podívá jestli tam nejsou srůsty a jestli mám průchozí vejcovody. Manžel v den operace byl v nemocnici celou dobu a čekal, až mě přivezou ze sálu. Srůsty jsem tam měla malý, a vejcovody průchozí. Takže doktor neviděl problém. Po operaci jsme zkoušeli sami, ale stále nic. Tak jsme zase zkoušeli u mého gynekologa IUI.
Na manžela jsem už naléhala, ať jdeme do centra, ale on moc nechtěl. Už jsem i brečela, a byla jsem zoufalá. Připadala jsem si zbytečná, ale při každým neúspěchu mně už ubývaly síly. Jen jsme se doma hádali a náš vztah šel do háje kvůli miminku. Byla jsem tak zoufalá, že jsem všechno chtěla vzdát, ale manžel do centra nechtěl. Chápu ho, oni chlapi to taky nemají lehké a na jejich psychiku to taky není nic moc. Asi měl strach, že se dozví něco strašného. No tak jsem to nechala být a dali jsme si pauzu, protože jsme měli nad sebou černý mrak. Určitě každá takové období zná, bylo to strašný. Místo miminka jsme zachraňovali manželství. Odjeli jsme na dovolenou, která nám strašně moc pomohla. Člověk si na té dovolené, kterou jsme si zasloužili, hrozně moc oddychl, načerpal sílu a hlavně náš vztah byl mnohem lepší. Na dovolené jsme se domluvili, že pokud do listopadu zase neotěhotním, jdeme do centra. Moje pocity byly hned lepší. Konečně můj manžel řekl ANO. Nevím, co ho k tomu přimělo, ale nepátrala jsem nad tím a byla jsem ráda.
Takže náš plán po dovolené – další IUI u mého gynekologa. Doma jsme udělali potřebu a honem rychle k němu do ordinace nebo do nemocnice, kde zrovna byl. Já jsem mu pověděla náš plán a on nám to odsouhlasil. Udělal mi IUI a já jsem se cítila skvěle, úplně jinak než předtím. Hned mě napadlo, že se cítím těhotně. Takže, jak každá snažilka o miminko, měla jsem šuplík plný testů. Poslední IUI, a já jsme každý den testovala, ale čárka stále jenom jedna. Samozřejmě jsem lovila i duchy. No úplně mně z toho hráblo. Poslední IUI před centrem, a já byla šílená, ale pořád jsem se cítila jinak, takže až do menstruace testy. Ale bohužel můj pocit byl jen fantazie a realita mi to řekla jasně. Přišla menstruace. Měla jsem se těšit do centra, že tam nám pomůžou a za chvilku budu těhotná, ale smutek byl silnější.
Pokračování zde
(a kdo chce, může Renatu už teď sledovat na Instagramu)