Předchozí díl příběhu Renaty a Ondřeje najdete zde
Asi po 14 dnech, když jsem se vzchopila, jsem našla telefonní číslo do centra asistované reprodukce Sanus Jihlava, kde mi dali termín hned za týden. Po čtyřech letech snažení se to děje, jdeme do Sanusu. Bylo to šíleně rychlé. Všude jsem četla, že čekací doba je tak měsíc až dva. A najednou jsem měla šílenou paniku a bála jsem se. Co když nám poví, že jsem neplodná, co když nikdy nebudu mít miminko….. měla jsem šílený myšlenky. Jihlavu jsme si vybrali, protože je k nám nejblíž, tak proč ji nezkusit. Zkušenosti měl někdo špatné, někdo skvělé asi jako všude. Tak uvidíme, každý si musí stejně obrázek udělat sám.
Týden utekl jako voda a my jsme byli na cestě do Sanusu. Oba jsme byli nervní, ale chlap to moc nedával najevo. Měli jsme jít k doktorce, a z toho jsem měla ještě větší strach. Nikdy jsem neměla gynekoložku ženu. Vešli jsme dovnitř, sestřičky byly příjemné, posadily nás do čekárny, ať chvilku vydržíme. Já jako zvědavá ženská jsem se všude rozkoukávala a chlap ten vytáhl mobil a hrál si ty svoje hry. Čekali jsme asi tak půl hodiny. Ruce jsem měla zpocené, dýchat jsem nemohla. No, co budu povídat, byla jsem šíleně nervní. Otevřely se zadní dveře a vešla mladá lékařka asi něco přes 30 let.
Oba s manželem jsme se na sebe podívali a pošeptala jsem mu: „To jako vážně? Je hodně mladá, jdeme pryč!“ Manžel se pousmál a řekl: „Hele, když už jsme tady, tak jdeme, kdyžtak změníme lékaře.“ Sestřička na nás zavolala, že paní doktorka čeká. Tak jsme šli dovnitř. Hned se nám představila a její zářivý úsměv mě tak trochu uklidnil. Prvně si s námi popovídala, vyslechla zdravotní problémy, a co jsme všechno podstoupili. Mezi řečí jsem se dozvěděla, že mého gynekologa zná, a hrozně moc ho chválila, že je to opravdu kapacita. Udělala mi ultrazvuk, aby viděla jak to vypadá. Všechno bylo v pohodě. Znovu se posadila k PC a začala psát: hormonální profil, spermiogram a při menstruace přijít. Hned jsme se domluvily, že mi nasadí Clostibegyt a zkusíme přímo v Sanusu IUI. Všechno jsme jí odsouhlasili, a jeli domů.
Moje pocity byly úžasný. Cítila jsem od ní obrovskou podporu. Je milá, vtipná a moc jsme se sedly. A já jsme za ni ráda. Když mi přišla menstruace, udělal se hormonální profil, manželovi spermiogram a začala jsem se chystat na IUI. Manželův spermiogram byl celkem nic moc. Má málo pohyblivých spermií. Někdy to dopadne hůř, někdy zase skvěle, takže ho má kolísavý. Ale prý to není nijak katastrofické a dá se s tím dobře pracovat. Jezdí ještěrkou jednou venku, pak v teple a větší část roku je stále nachlazený, což určitě taky moc nepřidá. Ale i přesto se dělalo IUI. Samozřejmě jsem zase četla na internetu, jak to probíhá, jestli je nějaký režim klidový atd…
Tak jsme podstoupili naše další IUI a první v Sanusu. Vůbec to nebolelo, jen mě občas bolelo břicho, ale to je prý normální. Takhle jsme podstoupili asi 2x IUI. U toho druhého nám laboratorní sestra, řekla že spermio je tak na IVF. Manžel byl zase hodně nachlazený. Takže druhá IUI zase nedopadla, a začali jsme se doma bavit o IVF. Zase jsem všechno začala číst, jak jinak, to bych nebyla já 😊. Takže další návštěva v Sanusu, a zase jsem nebyla těhotná. Řekli jsme jí, bychom rádi, že chceme podstoupit IVF a doktorka nic nenamítala. Ale nechtěla jít do toho hned ihned.
Poslala nás na další vyšetření na IMUNOLOGII, GENETIKU. Hlavní důvod byl, že mám oslabený imunitní systém a nechce nic zanedbat. A taky abychom zbytečně nic neplatili. Takže vypsala žádanky, a nás čekalo kolečko vyšetření. Navíc bylo před Vánocemi, takže nejbližší termín na imunologii byl v lednu a na genetiku v únoru. A já na nic jiného nemyslela a měla jsem šílený strach, že se něco najde. Tuhle myšlenku jsem si přivolala ještě tím, že jsem byla na kontrole štítné žlázy. Zde mi bylo řečeno, že mám v krku velkou bouli. Musíme udělat punkci a okamžitě poslat vzorek na histologii, aby se vyloučila rakovina.
Takže dlouhých 14 dní jsem čekala na výsledky a bála jsem se, že mám rakovinu. To, co jsem prožívala, nepřeji nikomu. Naštěstí se rakovina nepotvrdila a mně spadl kámen ze srdce. Jen jsem dostala vyšší dávku Letroxu. Po téhle těžké situaci jsem jela do Prahy na imunologii do centra IMMUNIA. Nabrali krev a čekali jsme 6 týdnů. Ano, zase dlouhé čekání. Mezitím jsme šli na genetiku. Lékařka s námi všechno probrala, vzali nám krev a zase jsme 6 týdnu čekali na výsledky. Bylo to šílený. Po 6 týdnech jsem volala na IMMUNII, kde mi bylo řečeno, že mám výsledky špatné.
Paní lékařka nás chtěla vidět a nejbližší termín byl za 14 dní. Byla jsem ráda, že nebudu čekat zase nějak moc dlouho. Ale měla jsem strach, co to bude. Po 14 dnech jsme byli zase v Praze a já jsem seděla u lékařky a sotva jsem dýchala. Měla jsem strach a bylo mi zle. Samozřejmě mé výsledky byly hrozné. Mám hrozně vysoké NK buňky. Všechno nám vysvětlila: co to je, co to znamená a co s tím. Takže jsem už věděla, kde je zakopaný pes a slyšet to bylo hrozné. I slzy mi ukáply. Hned se nasadila léčba s tím, že můžu hned začít stimulovat na IVF. Léky jsem brala takhle: 6 týdnů před IVF 1x Medrol celý a pak po transferu ½ Medrolu.
Genetika naštěstí dopadla docela dobře. Konečně něco. Jen máme v nějakých malých procentech možnou srdeční vadu a rozštěp. Ale ne nijak významně víc, než je normál. Takže to jsme hodili za hlavu. Nad tímhle člověk nesmí vůbec přemýšlet! Poslala se žádost na pojišťovnu, která ji schválila během týdne. Ale než jsem mohla začít stimulovat, trvalo to. Menstruace nepřišla, jak by měla. Když jsem se dala konečně do kupy byl začátek dubna. A my konečně mohli podstoupit naše první IVF.
Pokračování zde