Vždycky jsem věděla, že chci mít rodinu, protože právě ta je u mě na prvním místě. V 18 jsem si našla skvělého partnera, se kterým jsem už skoro 5 let. Jelikož je o 9 let starší, nebylo moc na co čekat a ve svých 20 letech jsem se rozhodla, že je ten správný čas. Oba jsme se na to cítili, a tak nebylo s čím čekat. Mladá rodina, s vlastním bydlením, dostatečně zabezpečení, tak kde by mohl být problém? No.. už vím, že tohle z dané věci zas takový problém nedělá.
Začali jsme se tedy intenzivně snažit, jenže moje věčně opožděná menstruace moc nespolupracovala a rozpoznat, kdy asi tak můžu mít ovulaci, byl pěkný oříšek. Utekl půl rok a na preventivní kontrole jsem se zmínila paní doktorce, že mám věčně negativní ovulační test a že jsme přeci mladí, tak proč to nejde? Dostala jsem akorát tak čočku, že na to moc myslím a že si vůbec žádný testy dělat nemám. Tak dobře no, začala jsem se ládovat kyselinou listovou a dostala Gynprodyl na srovnání menstruace.
Další půl rok utekl jako voda a já stále nebyla těhotná. Znovu jsem tedy zavítala za paní doktorkou a čočku jsem dostala znova, že na to určitě furt moc myslím a že takhle to nepůjde, že si tedy máme dát ještě půl roku čas a pak by se to teprve začalo řešit. Když jsem se zeptala, jak se to tedy vlastně řeší. Tak mi bylo odpovězeno: „No, věc se má takhle, půjdete na operaci a tam Vám vyšetří průchodnost vejcovodů“, tím vším to prý začíná. No, co si budeme, stačilo otevřít internet a zjistit, že to je skoro až ta poslední možnost a začíná to úplně někde jinde.. 🙂
Jsem ten typ ,co nerad čeká, a tak jsem si řekla dost, začnu to řešit sama. Na všech webových stránkách CARů jsem se dočetla, že po roce marného snažení, je vhodná chvíle je navštívit. Řekla jsem si, na co tedy čekat a smířila se s tím, že problém bude asi u mě. Chyba. Ale to bych předbíhala. Po měsíci hledání a pročítání všemožných recenzí na to, co se u nás nabízí, jsme se rozhodli navštívit ISCARE, krásná klinika, všichni milý, termín hned za týden. No paráda. Hlavou mi problesklo, že bych třeba příteli mohla k 30. narozeninám nadělit pozitivní těhu test. Tak to asi ne..:)
A tak jsme tedy navštívili ISCARE. První konzultace na nás působila moc dobře, pan doktor z nás nedělal pitomce a nesnažil se nám vnutit názor typu „moc na to myslíte“. Proběhla kontrola, odběr krve a já prý byla zdravá jako rybička. Tak super, pošleme ještě partnera na spermio, ale tam určitě problém nebude, mladý kluk, sportovec, dobrá životospráva, tak tomu zkusíme jen trochu pomoci. Partner šel na spermio a já mezitím dostala předpis na léky. Už ani nevím, co to bylo. Ale myslím, že to mělo být něco na podporu lepší ovulace. Říkala jsem si tak paráda, příští měsíc už to určitě bude.
Přítel odevzdal vzorek a jeli jsme domů. Za 2 hodinky nám volal vyděšený doktor a ptal se, jestli jsem si už vyzvedla ty injekce. Říkám mu, že ještě ne, že akorát stojím před lékárnou a co se tedy děje. Moc si z toho rozhovoru nepamatuji, asi jen ten konec a tím bylo jedno slovo, azoospermie. Bylo to 1.4., kdy nám doktor zavolal tuhle strašnou zprávu. Musela jsem se ujistit, jestli to není jen nějaký blbý aprílový žert. Nebyl.
A začalo nám kolečko všemožných vyšetření. Našli jsme skvělého androloga v Ústí nad Labem a jeli jsme na první vyšetření, dle toho co jsme mu řekli za to nejspíše mohla pozdní operace nesestouplého varlete z dětství a nepomohla tomu ani tříselná kýla. Přítel byl poslaný na krev, kde mu ještě k tomu zjistili nízkou hladinu testosteronu. No paráda, jako kdyby toho nebylo málo. Volali jsme tedy doktorovi, co s tím. Takže jsme si na seznam vyšetření přidali ještě magnetickou rezonanci. Tahle zpráva nám ale otočila život o dalších 180 stupňů. Přítel to vstřebával ještě hůře než to, že nemůžeme mít děti přirozeně.
Strach z toho, že tam najdou třeba nádor převládal nad vším ostatním. Udělal to nejhorší co mohl a začal hledat na internetu. A aby toho nebylo málo, tak to u něj vyvolalo psychické problémy. Nádor se nenašel. Ulevilo se nám, ale ne tolik, aby odezněly ty psychické problémy. Nedá se nic dělat, budeme muset podstoupit MESA/TESE. Pod tíhou všech těch informací začal přítel pochybovat o tom, zda se mnou má být, jestli mi tím nezničí život a podobně. Diskuze na tohle téma u nás byla na denním pořádku několik týdnů. Já v tomhle měla jasno, pro mě to nebyl důvod ho opustit. Neměl by to být důvod pro žádnou nebo žádného z nás. Ale chápu, že někdo z nás na to nemusí mít dostatek sil. Ale není nic co by se nedalo zvládnout.
Dali jsme si tedy zhruba půl roku pauzu od řešení miminka a začali se věnovat sobě a naší vzájemný psychický pohodě. Začali jsme řešit přítelové psychické problémy, protože se to začalo akorát stupňovat. Další jasná diagnóza, úzkosti jak vyšité. Jako kdyby toho nebylo málo. Snažila jsem se být pro něj silná, ale občas to dolehlo i na mě. V listopadu 2021 už nám začalo být líp a rozhodli jsme se celou situaci začít zase řešit. Změna CARu pro nás byla víc než jasná, ISCARE už v nás nevzbuzoval důvěru. Rozhodnutí padlo tedy na Apolináře, kde jsme 21.12 měli první kontrolu.
Další kolečko vyšetření bylo započato. V tuto chvíli čekáme na výsledky genetického vyšetření, kde zjistíme, zda má vůbec cenu podstupovat MESA/TESE. Pro nás to zatím nemá šťastný konec, ale vím, že se ho brzy také dočkáme. Každopádně jednu dobrou věc nám to přineslo. Po tom všem co, jsme spolu museli prožít, tak to byl pro přítele ten správný impuls a důkaz toho, že semnou opravdu chce být do konce života, a tak se 14.7.2021 vyslovil:).
Takže i když náš příběh začínal s přítelem a bez miminka, tak končí sice stále bez miminka, ale už můžu říct, že tím vším spolu procházíme se snoubencem. Za necelé dva měsíce nás čeká a svatba a i když si nemůžeme říci, že pojedeme na líbánky a zaděláme na na malého človíčka, tak věříme. Věříme v to, že nás příští rok bude už o jednoho víc. Protože v těchto případech nám nezbývá nic jiného než věřit 🙂
N.