Dlouhá cesta ke štěstí 2

První díl najdete zde

Rozhodli jsme se, pokusit se ještě jednou o miminko za pomoci lékařů. Změnili jsme kliniku, pan doktor nám na konzultaci sdělil všechny možnosti, ale nehrál na nás žádnou hru, ve stylu – určitě budete těhotná. Řekl, že dle výsledků by se to mohlo povést, jedinou menší komplikaci viděl v NK buňkách a navrhl mi infuze intralipidů. A ono to asi pomohlo. Opět mi bylo odebráno asi 20 vajíček, oplozeno 15, do pátého dne zbyly 3 a ty šly na genetiku. K transferu vhodné dvě, jedno jsme zavedli v červenci 2020 a za 12 dní jsem se poprvé radovala ze dvou čárek na testu.

Strach jsem měla trochu pořád, ale moc jsem se radovala. Hodnota hCG byla skoro 2,5 tisíce, na ultrazvuku za další tři týdny srdíčko krásně tlouklo. Původně jsme nechtěli vůbec sdělovat, že jsem těhotná, dokud to nebude vidět, ale nevydrželi jsme to a hned po screeningu jsme se pochlubili rodině. V 15tt se vyskytl problém, začala jsem lehce špinit a dostala jsem strach, volala jsem ke své gynekoložce, ta mě celkem odbyla, prý si mám vzít Ascorutin a kdyby se to nezlepšilo mám jet na pohotovost. Stav se sice nezhoršil, možná i malinko zlepšil, ale pořád jsem měla blbý pocit, že něco je špatně.

Jeli jsme na pohotovost, tam mě zkontrolovali prvně jen lehce vnitřně a paní doktorka mě uklidnila, že i takhle zbarvený výtok je v pořádku a když už jsem tam mrkneme i na mimčo. Jak mi tak jezdila ultrazvukem po břiše, byla nějaká vážná. Ptala jsem se, co se děje a řekla mi, že mám dost málo plodové vody. Vzala mi krev a řekla, že mám přijít asi za hodinku, to už by měly být výsledky a pak se domluvíme co dál. Šli jsme s mužem a synem do blízké restaurace na jídlo. Nejedla jsem, nešlo to, snažila jsem se před malým moc neventilovat své pocity, ale měla jsem hrozný strach o to malé ve mně. Vrátili jsme se zpět a řekli mi, že výsledky jsou celkem v norně, ale raději by si mě tam nechali, alespoň pár dnů, aby mohli kontrolovat, zda opravdu neuniká voda.

Souhlasila jsem, ale bylo to pro mě psychicky peklo, poprvé na noc od Tomáška, navíc strach o toho mrňouska… Nechali si mě v nemocnici dva dny, nepřišli na nic. Poslali mě na rizikovou poradnu, prý tam mě budou sledovat pravidelně. Bohužel voda stále někam unikala, miminko sice rostlo, jak mělo, na dalších kontrolách našli ledviny, močový měchýř i ostatní orgány, co mají být vidět, ale jinak to dobré nebylo. Miminko bylo úplně zkroucené, protože nemělo možnost pohybu, voda chyběla čím dál víc. V 19tt mi primář v poradně navrhl potrat, ale prý ještě chvíli můžeme počkat. Nechtěla jsem to vzdát, tak jsem navštívila ještě jednoho odborníka, ten mi řekl, že nález dobrý není. Ale vzhledem k tomu, že jsme na miminko čekali tak dlouho, asi by to zkusil udržet. Doporučil mi koupit si nějaké probiotika na zavádění, protože největší riziko je zánět, kvůli absenci vody není miminko chráněno.           

Probiotika už jsem nestihla. Hned další den jsem se probudila s šílenou bolestí v podbřišku. Muž mi zavolal sanitku, v nemocnici mě zkontrolovali, naměřili mi nízký tlak, vysoký tep a v krvi velmi vysoké CRP značící zánět. Miminko bylo živé. Nasadili mi antibiotika a opět mluvili o potratu jako nejlepším řešení. Nechtěla jsem, ale po poradě s neonatologem jsem nakonec souhlasila. Rizika toho, že miminko bude velmi těžce postižené, byla příliš vysoké. Takový život nechci ani pro něj, ale ani pro Tomáška. Po dvou dnech v nemocnici mi vyvolali porod a po 12 hodinách bolestí jsem potratila naše dítě. Neřekli mi pohlaví, ani mi ho neukázali, až po třech měsících jsem se z pitevní zprávy dověděla, že to byl chlapeček. Lukášek.

Já jsem asi blázen, protože ani taková zkušenost mě neodradila od toho, abych po půl roce od potratu nezkusila zavést i to naše poslední embryo. Domluvili jsme se s mužem, že když to nevyjde, do dalšího IVF už nepůjdeme. Takže buď a nebo.

14. června 2021 mi zavedli naše poslední embryo, o dva týdny později jsem měla opět pozitivní test, nějak jsem se ale nemohla radovat, strach byl silnější. Manžel radost měl a vlastně mě tím tak nějak nakazil. Rozhodla jsem se, že strach nechám někde v pozadí a užiju si těhotenství, dokud to jde. hCG bylo ještě o něco vyšší než poprvé, ultrazvuk taky v pořádku, na prvním screeningu jsem se dozvěděla, že čekáme holčičku. A protože manžel chtěl mít překvápko, musela jsem to tajit. S každým dalším ultrazvukem mě strach opouštěl a znovu přicházel ke konci těhotenství. Všechna vyšetření dopadla dobře, malá se měla čile k světu. Až tak že kolem 33 týdne jsem byla dva dny v nemocnici kvůli silným poslíčkům. Tomášek se na miminko hrozně těšil, bála jsem se, že bude žárlit, ale zatím to nenastalo. Porodila jsem 10 dnů před termínem, porod a poporodní zranění nebudou patřit do série nejhezčích  vzpomínek. Ale to, že díky tomu všemu přišla na svět Terezka, je prostě velké štěstí, na bolest  se časem snad zapomene.

Teď má malá 7 týdnů, je zdravá, krásná a s Tomáškem jsou to největší dary, co nám život dopřál. Opět je tu ten pocit, že jsme komplet, tak snad už to takhle zůstane. Manžel je skvělý parťák do života, miluju svoji rodinu nade všechno a stále jim to opakuju. Tomík je úžasný bráška a pomocník, Terezku pořád pusinkuje a mazlí, ona se nejvíc usmívá právě na něj.    

Všem přeju, ať se dočkají nejen dvou čárek, ale i klidného těhotenství a ve finále zdravého miminka.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *