Jmenuji se Lucie a je mi 33 let, s manželem jsme spolu od mých 19 a jeho 17 let. Po třech letech od seznámení mě požádal o ruku a tam započala i naše cesta k miminku. Brali jsme se v létě 2011 a rovnou v tom období jsem vysadila antikoncepci. Po vysazení jsem měla asi 10 dnů zpoždění a pomalu jsem se i radovala, že se zadařilo rychle.
Pletla jsem se, zašla jsem si na gyndu a paní doktorka mi sdělila, že na těhotenství to nevypadá, píchli mi vyvolávačku a za dva dny jsem to dostala. Pak jsem na vyvolávačky jezdila asi půl roku, menses se neupravila a bez léků jsem jako žena moc nefungovala. Asi po roce si manžel zašel na spermiogram. Výsledky nebyly dobré, šance na přirozené početí asi 12 procent. Ještě jsme to asi půl roku nechali být, že se třeba stane zázrak, stejně jsme měli jiné starosti, kupovali jsme byt a začínali s rekonstrukcí. Období náročné finančně, fyzicky i psychicky, ale po 4 měsících jsme bydleli.
V té době otěhotněla moje kamarádka, přála jsem jí to i záviděla, ve čtvrtém měsíci o miminko bohužel přišla. Říkala jsem si, že raději snad ani nechci být těhotná než zažít něco podobného. Jenže touha po dítěti byla velká, takže po dovolené v roce 2013 jsme navštívili kliniku a doufali, že nám pomůžou. Po řadě vyšetření se tvářili, že je to brnkačka a do dvou měsíců jsem těhotná. Upřímně krom hormonálního profilu ani nevím, jaké vyšetření mi dělali, byla jsem z toho všeho dost vykulená. Jen vím, že manželovi se spermiogram ještě dost výrazně zhoršil a tím pádem nás čekalo IVF.
Lékaři byli dost optimističtí, takže i my jsme nabyli dojmu, že to bude jen formalita. Na stimulaci jsem reagovala dobře, vajíček bylo dost, odebrali asi 20 zralých. Oplodněno bylo asi 16, jenže k transferu zbylo 5, jedno mi zavedli a 4 šly na genetiku. Po genetice nezbylo nic. Celých 14 dnů jsem byla v klidu, přece říkali, že se to povede. Byla jsem si jistá, že jsem těhotná, ještě jsem říkala kamarádce, že vím, že to bude kluk. Když na testu byla jen jedna čárka, dost mě to rozhodilo, zašla jsem si i na krev a v poledne už jsem věděla, že těhotná nejsem.
Hned v dalším cyklu jsme se pustili do dalšího IVF, vajíček opět dost, oplodnilo se asi 12, do pátého dne zbyly 4 a ty šly na genetiku. Po genetice nám zbyly tři. V papírech jsem zahlédla, že všechny jsou mužského pohlaví, smála jsem se, že asi umíme jen kluky. V dalším cyklu mi zavedli jedno, neuchytilo se. Potom asi po třech měsících, mi zavedli další, bylo z toho biochemické. Na to poslední jsem se odhodlávala skoro rok, bohužel ani to se neuchytilo.
Manžel už se nemohl dívat jak jsem na dně, dokonce přišel s tím, jestli si to miminko nechci udělat s někým jiným. Nevím, co ho to napadlo, ale dostala jsem spíš strach, že chce ode mě odejít. Vlastně bych se mu ani nedivila, byla jsem úplně rozhozená. Neusmála jsem se, jak byl den dlouhý, pořád jsem jen brečela. Odejít nechtěl, jen nevěděl, jak nám pomoct. Zkusili jsme pozornost zaměřit někam jinam, cestovali jsme, scházeli se s přáteli, věděli jsme, že miminko se přirozeně nezdaří, ale nechtěli jsme to řešit, spíš jen chvíli žít sami pro sebe.
Vlastně jsem za to období moc ráda, pomohlo nám ujistit se v tom, co opravdu chceme. Chceme být spolu, ale opravdu chceme mít i děti, jen ho nemusím nutně porodit já. Zvolili jsme cestu adopce, proces do schválení trval téměř rok a kouzelný telefon nám zazvonil 5 měsíců od schválení. Vybrali nás pro úžasného pětiměsíčního chlapečka Tomáška, další tři měsíce trvalo, než jsme si malého mohli vzít domů, ale stálo to za všechno čekání. S Tomíkem jsme dostali do rodiny také další prarodiče pro něj – jeho pěstouny, kteří se o něj krásně starali, než jsme přišli na řadu my. Jsou to skvělí lidé a my je máme moc rádi.
Stali jsme se tedy konečně rodiči i když jinak než jsme původně plánovali. Asi rok, možná rok a půl jsem se cítila naprosto spokojená, šťastná a naplněná. Jenže pak najednou se znovu ozvala ta touha po dítěti, Tomášek je velké zlatíčko a miluji ho nejvíc, ale i tak jsem vždycky chtěla alespoň dvě děti, a bohužel, co se adopce týká, tak na získání druhého dítěte, je šance malá. Stále je více žadatelů než dětí…
Pokračování příště