První díl příběhu najdete zde
Co se embryí týče, měli jsme jich 6 oplodněných. Takové množství, to přece ani nebudem všechno mrazit! Jak jsem byla blbá, jsem pochopila v den ET, kdy nám před jeho provedením embryoložka řekla, že nám 4 zastavily 4. den vývoje a zbyly 2. Cože? Jako fakt dvě? A z toho jedno lepší a druhé horší. V duchu jsem si dala za svoje předchozí smýšlení facku. A reálně jsem ji dostala o několik dní později. Mně se totiž nechtělo testovat, vůbec. Mně! Já byla schopná testovat kdykoliv, protože jeden nikdy neví, že jo. Ale tentokrát se mi vůbec nechtělo. Asi jsem věděla proč. A to byl takový sešup. Náraz do stěny. Obrečela jsem to, cítila se ukřivděná, ale taky jsem se styděla za svůj naprosto nepokorný přístup.
V Pronatalu se nechodí na krev, když test není pozitivní, jen se má mailem případně oznámit výsledek. Jenže já jsem potřebovala, aby pokračovala akce. Našla jsem na jejich stránkách, že hledají zájemkyně o studii. Hned jsem se přihlásila, vzápětí mi volala koordinátorka, dala mi termín na studijní odběry. Věděla, co mám za sebou, neměla s tím problém. To mě v tom mém smutku drželo nad vodou, ale zhatil mi to doktor, který mi z Pronatalu o pár hodin později zavolal, aby mi řekl, že do té studie nemůžu, že defekt v mojí jizvě by mě z ní vyloučil. Zase špatně. Zase náběh na neštěstí. Zeptala jsem se ho, kdy bych tedy mohla na KET, ten mi doporučil nejdřív za dva měsíce. Tak jsem se ptala, zda můžu aspoň na IUI, to i odsouhlasil za měsíc.
Takže měsíc ničeho. Během něj jsem zjistila, že mi stimulace rozhodila roky srovnanou štítnou žlázu, mám hypofunkci. Dostala jsem na endokrinologii doporučení zkontrolovat krev před KETem. Volala jsem do Pronatalu, zda se mám před IUI objednat na konzultaci. Nemusela jsem, stačilo si zavolat 1. den cyklu a objednat se na utz. Sama jsem si řekla o Clostilbegyt, že jsem ho prvně měla. Sama jsem si řekla o nižší dávku, protože jsem na něj hodně zareagovala. Následně mi volala jiná sestra, na co ten Clostil chci. Při utz kontrole jsem se zmínila o rozhozené štítné žláze a nutnosti odběru krve před KET. Doktorka s povzdechem řekla, že si mám teda někam pak skočit na odběr.
Tou dobou mi došlo, že tam nejsem spokojená. Že neudělali nic vyloženě špatně, ale jak kdyby mi něco naznačovalo, že tam to dobře nedopadne. Nepotřebuju žádnou extra péči, ale nechci si sama říkat o léky a jejich dávkování a ani se cítit otravně, když chci mít pod kontrolou štítku, která je pro početí a vývoj miminka tolik důležitá. Vlastně jsem ani nepochopila, proč mi doktor vysloveně řekl, že nám stačí ICSI, když nabízí i lepší možnosti, které by řešily špatný spermiogram – on mi na ně přímo řekl, že je nepotřebujeme. Nechala jsem proběhnout IUI spíš už je proto, abych nezahodila příležitost, ale už jsem tam nechtěla víc jít. Ztratila jsem tam důvěru, ztratila jsem důvěru i k tomu zamraženému embryu.
Dočetla jsem se ve zkušenostech ostatních, že v jiných CARech dělají během stimulace 2 kontroly, při množství mých vajíček k dozrání ta kontrola navíc opravdu dává smysl. Cítila jsem, že potřebuju jít jinam. Já, konzerva. Podle zkušeností jedné z členek FB skupiny mě lákala klinika IVF Cube. Sama tato členka tam podstupovala studii. Koukla jsem na jejich stránky, zjistila, že u nich probíhá přesně ta samá studie, do které jsem se hlásila v Pronatalu a nadrzo jsem se do ní tam zkusila přihlásit.
Při telefonním hovoru s koordinátorkou jsem asi 30x zmínila svou díru v jizvě po císaři a ona mi jen řekla, že ji posoudí paní doktorka při konzultaci a rovnou jsem dostala termín. Paní doktorce jsem svou vadnou jizvu též hlásila už skoro od recepce a přesto jsem do studie prošla. Utvrdilo mě to v tom, že jsem udělala dobře, že jsem z Pronatalu odešla, protože je dost pravděpodobné, že jizva nebyla tím důvodem, proč jsem tam nemohla do studie jít.
Mimochodem, já bych v Cube klidně absolvovala i klasické IVF, též o něj bylo zažádáno na pojišťovně pro případ, že bychom byli že studie z nějakého důvodu v průběhu vyřazeni. Chtěla jsem ale studií navýšit šance, testovala se látka, která měla napomáhat embryu uhnízdit se v děloze.Doktorka mi navrhla na základě předchozího stimulačního protokolu vyměnit Gonal za Menopur ve stejné dávce, protože Menopur dokáže pomoci kvalitě vajíček. Taky jsme si tentokrát vybrali PICSI na oplodnění vajíček.
Cítila jsem se tam daleko lépe, když byly 2 kontroly při stimulaci. Opět jsem se cítila jak nosnice, měla jsem cca 14 folikulů. Při OPU mi bylo odebráno 7 zralých vajíček, stimulace byla jen o jeden jediný den delší než ta první. 6 oplodněných, do 5. dne tentokrát vydržely 4! Samozřejmě bych ráda taky zmínila, že jsem do tohoto druhého IVF šla sice s nadšením, protože se něco dělo, ale taky se značným strachem a pokorou, nechtěla jsem znova narazit.
ET následně proběhl bezproblémově, 18.5.2019. 5 dní po něm se mi strašně chtělo testovat, úplně neskutečně. Brzo, co? Ale byl tam. Slabý, okem laika neviditelný, ale byl. 7. den dušík zesílil tak, že ho viděl i muž 😊 Studie chtěla krev už 9. den, to jsem měla hodnotu 53. 16. den pak 870. Nebyla jsem z těch, jejichž hodnoty strmě stoupají ke hvězdám a trochu mě to stresovalo. O dost víc mě stresovalo špinění až krvácení 3 dny před potvrzením srdíčka. Následně se střídavě objevovalo další 3 týdny. Ale miminek tam byl, srdíčko tlouklo a já jsem si na neschopence ve výsledku těhotenství užila 😊 Syn se narodil 5.2.2020 pro změnu akutním císařským řezem 😊
Závěrem bych ještě dodala pár věcí k porovnání těhotenství přirozeného a po IVF. V žádném případě nechci říct, že žena, která otěhotní přirozeně nemá důvod ke strachu, však i řada z nich má za sebou všelijaké komplikace. Ale je to jiné. V prvním těhotenství jsem taky po slabém špinění skončila na neschopence v 15tt, ale rozhodně jsem se nebála tolik a tak dlouho jako v těhotenství po IVF. Další fakt je, že nikdo, kdo to nezažil, i kdyby tisíckrát chtěl, tak prostě nepochopí, jak se cítí žena procházející IVF. Neříkejte jí, ať na to nemyslí. Nebo že je mladá a tak se to určitě povede. Řekněte jí, že je to pěkně na hovno a nabídněte jí čokoládu. Nebo panáka. Nebo rameno, to je fuk.
Moje cesta trvala cca rok a půl. Nebyla dlouhá, ale byla intenzivní. O našich problémech věděla rodina moje i mužova a také moje kolegyně v práci i s mou vedoucí. Díky jim za chápavý přístup a podporu. Hodně štěstí vám všem!
Vendula