Pamatuju si to jako včera… byl konec srpna roku 2018 a já byla na chatě u kamarádky a vzala si poslední prášek antikoncepce. S manželem jsme se rozhodli, že je čas na děti a ve věku 33 let už není na co moc čekat. S kamarádkou jsme řešily plodný dny a různý vymoženosti typu – ovulační pásky (neměla jsem o tom ani ponětí, že něco takového existuje).
Tahle moje kamarádka a i jiné naše společné kamarádky vysadily antikoncepci a do tří měsíců byly těhotné. Jedný to trvalo rok… ale to si říkáte to MNĚ se nestane… Po posledním prášku antikoncepce přišla celkem slabá menstruace, ale nevěnovala jsem tomu pozornost… řekli jsme si, že měsíc počkáme a pak hurá na to …
Měsíc utekl jak voda, ale další menstruace se nedostavila. Čekala jsem dva měsíce – říkáte si, že je to asi zpoždění po vysazení prášků a tělo se čistí a najdete si různé důvody proč by to tak mohlo být. Navštívila jsem gynekologii s tím, že mi dají vyvolávací injekci a odeberou vzorky krve na nějaké testy – nejspíš zda mám dostatek nějakých hormonů nebo něco takového.
Vyvolávací injekce zabrala a 12. den cyklu jsem šla na kontrolu, zda paní doktorka uvidí folikul a že moje tělo funguje jak má. Folikul tam byl, ale nebyl moc velkej… dostala jsem injekci na podporu uvolnění folikulu (vajíčka) a bylo nám řečeno: odteď za dva dny mějte pohlavní styk… Naděje a doufání, že to vyjde byla velká … a nic.
Situace se opakovala … menstruace nedorazila, dostala jsem vyvolávací injekci a k tomu ještě prášky Femara, které podporujou růst vajíček (folikulů). Příbalový leták prášku, který se předepisuje i při rakovině prsu vám radost neudělá, ale říkáte si – nevadí, teď to vyjde… 14. den cyklu jsem šla na kontrolu a paní doktorka viděla folikul ve velikosti, která se jí líbila a že máme teď ob den mít sex během týdne. Musím uznat, že když vám někdo řekne teď hned mějte sex… vemte si něco sexy na sebe atd. ,,MOC´´se na to těšíte… Ale dobře, víte, proč to tak je a jdete do toho… čekáte dalších 14 dní a dostaví se velice slabá menstruace, takže zase nic. Další měsíc zklamání a smutek.
Gynekoložka nám po tom všem oznámila, že by bylo vhodné navštívit nějaké centrum asistované reprodukce a je na nás, jaký si vybereme. Tak jsme pátrali a jelikož jsme z Prahy a nejvíce na nás udělal dojem Gennet, zašli jsem tam hned po novém roce. Přišlo vstupní vyšetření, mraky odběrů krve a čekání co se bude dít dál. Vaše okolí vám to rozhodně neulehčovalo větama typu:
,,Vyprdni se na to, to přijde samo!´´
,,Musíte počkat rok, pak to půjde samo a na tohle bych nikdy nešla“
,,Moc to prožíváš, proto vám to nejde“
Atd atd…
Po nějakém tejdnu čekání na výsledky spermiogramu, krve atd, jsme byli pozváni na další konzultaci. Spermie na výbornou – manžel si oddychnul. Objevil se problém u mě – že to vypadá, že mi chybí hormon estrogen a tím pádem to vypadá na anovulační cyklus + jako 4% populace mám leidenskou mutaci (srážlivost krve) a ke všem lékům co mi dají, budu muset mít injekce na ředění krve.
Paní doktorka nastavila plán, jak budu prášky, čípky, injekce + injekce na ředění krve užívat a mám si to dojít vyzvednout v první den cyklu. (Gonal-F Pen, Ovitrelle inj.250, Utrogestan , Cetrotide, Estrofem, Clexan). Moc jsem ani nevěděla co a jak, protože člověk moc neví na co se ptát a paní doktorka byla víc zticha, než aby něco vysvětlovala. Jak překvapivé, ale cyklus zase nedorazil, tak jsem musela znova na vyvolávací injekci a následovalo další čekání a čekání.
První den cyklu jsem naběhla do CARu pro všechny ty prášky, injekce atd.. a měla jsem si na to vzít snad batoh, kolik toho bylo … Hned druhý den cyklu jsem do sebe měla píchnout dvě injekce… no, co si budem povídat, nevíte jak na to, co od toho čekat, jak to bude bolet, co to bude s váma dělat atd… Přislo pár dní s návalama, propoceným trikem v práci, debilní náladou a všechno stálo za prd, buď se mi jen chtělo brečet, anebo to bylo všechno růžový a krásný.. hormonální jízda.
Zvládlo se to .. 13. den cyklu po x modřinách na břiše se šlo na odebrání vajíček… měla jsem strach.. a hrozně jsem si přála, ať už je to za mnou. Naštěstí tam se mnou byl manžel a byl mi opravdu velkou oporou. Po probuzení, když mě vezli ze sálu, jsem se musela smát, že se mi zdálo, že grilujeme a zrovna mě vzbudili, když jsem to šla ochutnat. To bylo úsměvné.
Ležela jsem na pokoji a přišel pan doktor, který prováděl odběr. Oznámil nám, že odebrali 11 folikulů a z toho 10 se podařilo oplodnit a teď se bude čekat, co bude dál. Měli jsme zaplacenou delší kultivaci na 5 dní.. Třetí den nám volal, že už nám zbývají jen 4 oplodněná vajíčka… pátej den tam bylo jedno … Jedno jediný!
Pro mě osobně to byl šílený stres a šílený nával hormonů, které berete dle rozpisu, jak vám řeknou a vlastně ani nevíte moc proč… byla jsem vykulená, vyplašená. 5. den jsme šli na Embryotransfer.. na to jedno jediný embryo, co tam zbylo. Sliznice podle paní doktorky nebyla moc velká, ale prej to stačilo. Vzala jsem si i 14dní neschopenku, abych ležela s tím, že to prostě musí vyjít, že ten jeden malej šmudlík, co to vydržel je ten nejsilnější a vyjde to.
No, co vám budu povídat… nekonečných 14 dní čekání a zkoumání se, jezení prášků, dávání čípků a nevím, co ještě.. hodně jídla, protože stres… různé nálady a zbytečně nepříjemné – mnohokrát jsem si uvědomila, že jsem byla nepříjemná na muže, že on si chodí ven a na tréninky a dělá si vlastně, co chce jako dřív a já trčela doma a čekala jen na hodinu, kdy si vemu prášek, čípek, injekci a kdy přijde domů, abych tam nebyla sama … Asi kdo to nezažil, nepochopí… Každopádně po 14ti dnech přišlo zklamání, pláč a nenávist ke všem lidem, co děti nechtějí a maj je…. za tuhle hormonální a stresovou nálož moje tělo dostalo +12 kg.. Umíte si představit jak se ženská cítí, když po tom všem jí ještě žádné oblečení není? NIC? Všechno malý? Grrrrrrr…
Neúspěch se potvrdil i z krve a bylo doporučeno mít pauzu tři měsíce a že můžeme přijít znova.
Pokračování zde