Ještě že nemám víc vejcovodů

Náš příběh začal v listopadu 2019, kdy jsem zjistila, že s (tehdy ještě budoucím) manželem čekáme miminko. I přesto, že to bylo trochu nečekaně, bylo miminko vřele vítané a my jsme se na něj moc těšili. Naše těšení ale nemělo dlouhé trvání, bohužel jsem začala jednu neděli silně krvácet. Byli jsme tehdy u manželových rodičů, a tak jsme se rozjeli na nejbližší pohotovost.

Zde bohužel na UZ nic neviděli a podle všeho ani ve vejcovodech. Nabrali mi teda hCG s tím, že se uvidí. Ve 12 hod jsme si volali a hCG mi bylo potvrzeno přes 3300 jednotek, pogratulováno k těhotenství a tím se mnou byli vyřízení. Finito! Zpětně si říkám, že jsem se neměla nechat takhle odbýt a nemuselo vše dopadnout, jak dopadlo.

Do pondělí ráno mě chytly poměrně velké bolesti v boku a celkově mi nebylo dobře. Skočila jsem teda “na svou gyndu”, kde mi mudra okamžitě potvrdila mimoděložní těhotenství a vypsala žádanku na hospitalizaci. Když jsme dorazili do nemocnice, tak si mě prohlédli na malém UZ a poslali mě ještě na velký. Výsledek? Mimoděložní nepotvrzeno, za to ale v děloze viděli krásný, miniaturní plod. Poslali mě teda domu. Aby tahle část příběhu byla ještě trochu komplikovanější, napíšu, co se dělo poté. Kdo by čekal happy-end hned teď, nedočká se.

Celé odpoledne po vyšetření mě bolelo šíleně břicho, dvakrát jsem si dokonce volala na pohotovost, že to břicho vážně bolí. Bylo mi řečeno, ze po těch xy vyšetřeních, to je normální a mám odpočívat. Jenže ta bolest už v 11 večer nešla vydržet, a tak jsem se rozjela znovu do nemocnice. Tady už to šlo “rychle”, na UZ zjistili, ze břicho je plné krve. To neviditelné těhotenství bylo už prasklé mimoděložní. Má největší obava byla, aby to vydrželo mimčo v děloze, bohužel to se nepodařilo, a tak jsem během pár hodin byla o vejcovod kratší.

Všichni mě ale utěšovali, že tahle situace se vlastně skoro nikdy neopakuje, musela bych být jedna z xxx tisíců. To pro mě byla dostatečná útěcha. Když nám o par týdnu později doktorka posvětila snažení, vše bylo zapomenuto. Hned v únoru jsem objevila další dvě čárky, bohužel ale nesílily, jak měly. Šlo o biochemické těhotenství. Brala jsem to jako dobrou zprávu! Tělo funguje jak má a já můžu otěhotnět, jupí! A? Otěhotněla! Hned další měsíc jsem našla dvě čárky. Byla to doba covidová, všude roušky, opatření a my s manželem před svatbou. Svatba, tehdy odložena a přesto naplánována, byla 22.4.2020, kontrola u gynekologa 23.4., slavnostně jsem si tam nakráčela jako těhotná vdaná paní.

Doktor ale na UZ neviděl nic moc. Říkala jsem si, ze to není možné, ze přece tak silné dálnice na testu už musí něco ukazovat. Znovu mi bylo nahráno hCG, znovu jsem byla postavena do pozice: Musíš čekat. Výsledky měly být další den, jenže já hned navečer začala hodně silně špinit. Rozjeli jsme se tedy s manželem do nemocnice. Tam mi, tentokrát už bez váhání, bylo opět potvrzeno mimoděložní těhotenství. Bohužel, s tehdejším opatřením jsem musela první projít testem na Covid-19, aby mě mohli řádně operovat. Výsledky jsem měla mít v pátek. To už mi bylo jasné, ze další otěhotnění, nebude jen tak. Po neskutečně dlouhé, probrečené noci jsem se rozhodla, že to tak nenechám.

Okamžitě obepsala CAR. Z jednoho (Gennet Letná) se mi ozvali ještě před operací. A já tak na sále usínala s tím, že teď je sice vše hrozne, ale naděje na miminko tu je. To pro mě byla velká útěcha a já se rozhodla, že se nevzdám. Konzultace byla naplánována týden po operaci. Na konzultaci jsme se dohodli, že necháme přejít první MS a začneme s testy.

Celý proces testování začal v druhé půlce května, no a my jsme 29.6. začali s 1.stimulací. Počet oocytů? 10. Počet zralých vajíček? 8. Počet oplodněných? 8. Počet těch, která to dotáhla do prodloužené kultivace? 8 (bohužel dvě to poslední den vzdala). Den 1. ET – transfer embrya, blastocysta, která už se snažila prodrat ze svého obalu. Prý velmi živé embryo, dokonce “vyskočilo” do embryoglue, místo toho, ze bylo pouze EG pomazané. Spousta holek se ptá, jaký byl vás režim po ET? Den transferu jsem odpočívala, hodila nohy nahoru, ale hned ten další jsme odjeli na dovču, hodně chodili a na nic moc nemysleli.

Nemyslela jsem na to až do 4.dne po ET, kdy přišly první nevolnosti. Podle manžela to bylo jasné, byla jsem těhotná. Já si tak jistá nebyla, ale jiskřička naděje ve mně byla. 5.den po ET jsem se vzbudila, jak po kocovině a rozhodla se udělat test. A? Byla tam. Žádný duch, viditelná čárka. Testovala jsem pak (skoro) každý den až do 12.dne, čárka na testu stále sílila. 14.den bylo těhotenství potvrzeno z krve a za další necelé 3 týdny i na UZ.

Naše krásné embryo má dnes už 5 měsíců. 5, stejně jako počet pro nás ještě zamražených embryí. Pro jedno se chystáme hned příští rok. Podaří se transfer? Uvidíme. My tomu věříme!

Lucie

Lucii můžete sledovat zde

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *