V prvním článku, který si můžete připomenout zde, jsem psala o možnostech, které mají v ČR lesbické páry, které touží po miminku, a které by se z jistého úhlu pohledu daly popsat jako nejjednodušší, finančně nejdostupnější, ale zároveň z různých důvodů nejrizikovější a nejméně spolehlivé.
Zatímco v mých 25 letech se nám doba pro prvního potomka zdála ideální, krátce po mých 31. narozeninách, kdy už jsme byly s partnerkou zasnoubené, jsme se shodly, že teď už je opravdu nejvyšší čas. Spousta mých vrstevnic si klepe na čelo, že mám času ještě spoustu, osobně to vnímám jinak a svůj věk v této souvislosti považuju za spíše pozdní.
Inzeráty a tzv. “domácí inseminace” už pro mne však byly nepřijatelné. Jednak za to mohou předchozí zkušenosti, jednak okolnost, o které jsem se dozvěděla relativně nedávno. Ze strany biologického otce jsou přenášeny dvě geneticky podmíněné choroby (jeden můj sourozenec z jeho strany je dalším přenašečem a jeden sourozenec zemřel na těžkou formu tyrosinémie). Protože bylo velmi pravděpodobné, že i já budu přenašečka těchto mutací, nechtěla jsem riskovat, že potkáme dárce přenašeče a náš potomek se tak narodí s vážným onemocněním.
Zbývalo nám tak jediné – navštívit centrum asistované reprodukce.
V ČR mohou CAR navštěvovat pouze heterosexuální páry. Nemusejí být sezdáni, leč musejí přijít jako pár, přičemž muž podepisuje (krom jiného), že i v případě použití dárcovského spermatu, bude právoplatným otcem dítěte. Přestože muž se “papírovým” otcem stává až při zápisu do rodného listu (a to matka nemusí učinit), tento fakt lesbickým párům, případně i nezadaným ženám, významně ztěžuje možnost vzít do CAR jakéhokoliv ochotného kamaráda. Nelze předem žádným způsobem právně ošetřit, že matka otce neuvede, resp. že ji v budoucnu z nějakého důvodu nenapadne vyžadovat po tomto “otci” výživné. Pokud tedy lesbický pár nemá dostatečně velký finanční obnos, aby podstoupil IVF v zahraničí, kde je to takovým párům umožněno, musí mít velké štěstí, aby našel mužskýho, se kterým ho bude pojit velká vzájemná důvěra.
Jsme nesmírně šťastné, že my jsme takového člověka ve svém okolí našly a s ním mohu navštěvovat CAR, nechat se kompletně vyšetřit a snažit se o početí potomka bezpečnou cestou.
Znám páry, které se na klinice svojí orientací netajily a s lékařem komunikovaly otevřeně a nebyl vůbec v ničem problém. Jediné, co je opravdu nezbytné vždy, tak to jsou již výše zmíněné podepsané souhlasy od partnera, přes to pochopitelně vlak nejede. Přiznám se, že já jsem k otevřené komunikaci v CAR odvahu nenašla, ačkoliv moje lékařka je úžasná a já tuším, že ví dobře, jak se věci mají.
V lednu jsme absolvovali úvodní konzultaci, na které jsme sdělili, že si přejeme dárcovské spermie. Shodou náhod před lety kamarád podstoupil vasektomii a je tak skutečně neplodný. Žádný důkaz o tom však nikdo nepožadoval. Podepsal tedy všechny potřebné dokumenty a se mnou lékařka podrobně sepsala anamnézu. Navrhovaný plán lékařky zněl takto:
- Ještě ten den odběr krve (nemusí být na lačno)
- Další odběr krve musel proběhnout 2.den cyklu
- Odběr krve na kompletní genetické vyšetření (zkoumá se asi 80 možných mutací genů a patří mezi ně i mutace, které mám v rodině, v tomto případě hradí pojišťovna)
- HyFoSy – vyšetření průchodnosti vejcovodů (hradí pojišťovna, pouze jsem doplácela 2000 KČ za speciální kontrastní pěnu), více o mé zkušenosti s tímto vyšetřením zde
- Když bude všechno v pořádku, naplánujeme IUI (inseminaci)
Vyšetření z krve ukázalo nízkou hladinu AMH a vyšší hodnotu FSH, což ve zjednodušeném překladu značí, že mám ve svém věku již nízkou zásobu vajíček. Dle lékařky ve svých 31 letech odpovídám stáří čtyřicátnice a s početím nesmím otálet. Přiznávám, že to byl pro mě první těžký moment. Hlavou se mi honily myšlenky jako: “ty vole, ještě, že jsme v tom CARu teď!”, “Jó, holky říkaly, že mám ještě spoustu času, dát na ně, přišla bych možná pozdě!” …
Ultrazvuk však dopadl dobře, průchodnost vejcovodů v pořádku, a genetika rovněž v pořádku! Na výsledky genetiky se čeká 6 týdnů, byla jsem hodně nervózní. Po konzultaci výsledků s genetičkou jsem byla ale nadšená, protože po téhle stránce to už nemohlo dopadnout lépe.
Po těchto posledních výsledcích nám tak už nic nebránilo v plánování první inseminace.
O tom, jak jak to probíhalo, jak jsme si vybíraly dárce, jestli jsem musela aplikovat nějaké léky a zda se nám zadařilo, o tom zase v příštím článku. 🙂