Pro dnešek jsem čtenářkám (a čtenářům?) předchozích dvou článků slíbila (první díl, druhý díl), že se podělím o naše zkušenosti s inseminací (IUI) v centru asistované reprodukce. Tak tady to máte. 🙂
Budu se opakovat (viz první díl zde), ale už kvůli párům ve stejné/podobné situaci to zdůraznit musím. Kdybych tenkrát měla lepší povědomí o tom, jak to v CAR funguje a jaké jsou naše reálné možnosti, nikdy bych do z mnoha důvodů riskantní “domácí inseminace” nešla. Teď tedy už přímo k našim zkušenostem na klinice.
Všechna nutná i doporučená vyšetření dopadla dobře kromě toho, že mám na svůj věk (31) nízkou zásobu vajíček. Naštěstí ne tak nízkou, abych potřebovala vajíčka darovaná, a tak jediné reálné doporučení bylo takové, abych se založením rodiny neotálela. A otálet já jsem určitě nechtěla :-).
Prvním důležitým dnem první den cyklu, kdy bylo podle instrukcí nutné zavolat a objednat se na kontrolní ultrazvuk. Protože mívám ovulaci 11.-13. den cyklu, byla jsem objednána na 10. den. Na ultrazvuku lékař kontroluje, zda vám roste dominantní folikul, který přeměří a podle velikosti odhadne, kdy se z něho vajíčko uvolní. Dostanete recept na Ovitrelle (předplněná injekce) a tu si dle instrukcí lékaře ve stanovený den a čas doma aplikujete (tím se zajistí, že se vajíčko uvolní, kdy má a lze tak naplánovat ideální termín inseminace).
1. IUI
Z nějakého důvodu jsem se bála, že mi lékař plánuje inseminaci až příliš pozdě, že vajíčko už bude fuč. A tak jsem ho přesvědčila, že přijdu o den dříve :-). Souhlasil, protože přeci jen spermie si na vajíčko dokážou i pár dní počkat. Zato vajíčko, když už se vydá na cestu směrem do vejcovodu a dělohy, tak je schopné oplození maximálně 12-24 hodin.
Těhotenský test jsem zkoušela tuším za 11 dnů, ačkoliv bychom se měly testovat nejdříve za 14 dnů. Byl tak bílý, že jsem neměla ani tušení, kde by ta druhá čárka měla být. Za dva dny to samé a pak přišla menstruace.
2. IUI
Už jsem byla hodná holka, držela jsem se instrukcí a nekecala do toho, co kdy jak bude. 🙂
Přibližně za týden jsem měla monstrózní potřebu slaného jídla. Obvykle téměř nesolím, slané nemám ráda, jsem zásadně na sladké. Netuším, zda to mělo souvislost s IUI, ale bylo to velmi neobvyklé a extrémní. K tomu se pomalu začala přidávat únava. Rozuměj, já potřebuji na spánek absolutní tmu (v hotelích přelepuju i světýlka na televizi) a svoji polohu a přes den spím zle i po náročný noční. Tentokrát jsem usínala stylem “náhlá smrt”, kdykoliv, kdekoliv. Desátý den se přidala nejdřív velká citlivost bradavek a následně bolest prsou (na to netrpím ani před ms). A toto byl první příznak, který jsem si spojila s možným těhotenstvím a udělala si tajně první test.
Byl to šok, nevěděla jsem, jestli mě nešálí zrak – velmi tenká druhá čárka, ale byla tam a každý den pěkně sílila! Od 14. dne se taky přidala občasná bolest v podbřišku v podobě cca desetiminutových křečí – prý je to normální. A tak jsme se s partnerkou začaly těšit na naše vysněné miminko.
Stáhla jsem si hezkou těhotenskou aplikaci, do garminu si nastavila “těhotenský cyklus” a už zbývaly jen červnové státnice a pak… Pak to nádherný období plné očekávání :-).
Přišel den D, den státnic. O nic nešlo, mám vystudováno a toto bylo jen další studium, a tak jsem se příliš nestresovala, všechny zkoušky za A, teď měl přijít ten moment absolutního štěstí… Neuběhlo ani deset minut od mojí poslední zkoušky, kdy jsem zjistila, že špiním. Vím, i tohle bývá časté a nemusí to nic znamenat, ale trochu jsem znervózněla a tak výbuch štěstí odložen na později. Volala jsem do CAR – potvrdili mi, že můžu zůstat v klidu a za 10 dní na UTZ.
Doma jsem dostala kytici mých oblíbených slunečnic a řekly jsme si, že dnešek oslavíme v kině – hurá, konečně TOP GUN: Maverick! Už jsem byla radostí natlakovaná jak papinův hrnec! Ale na radu kamarádky jsem se nejdříve zastavila na gynekologické pohotovosti, pro jistotu, pro utrogestan.
“Hmmhmmm, nic nevidím… Aha, tady… Kdy jste naposledy jedla?!!” Tak tahle věta se mi v ten okamžik vryla až do kostí. Jako záchranář vím, co ta otázka znamená. “Ne, nepůjdete si domů pro věci, nechci, aby vás přivezla zpátky rychlá s dvěma litry krve v břiše!” Bohužel se embryu dařilo velmi dobře, jenže ve vejcovodu, a ten byl teď rozšířený k prasknutí. Ani nemůžu napsat, že se mi v ten moment zhroutil svět, protože jsem doslova zamrzla v šoku, měla jsem pocit, že nejsem ve svým těle a kolem mě se všechno děje jako nějaká zlá iluze, protože já mám být dneska šťastná… Když mě partnerka viděla vyjít z nemocnice, myslela si nejspíš, že jsme o malé přišly, ale ono to bylo daleko horší…
Za pár hodin jsem přišla o oba vejcovody (druhý mi navrhli odebrat preventivně, aby se to neopakovalo). A tak 1. června, na Den dětí, jsem se ze zdravé a těhotné stala přirozeně neplodnou, s vidinou jediné naděje v podobě IVF…
Tímto bych chtěla poděkovat této skvělé FB skupině, respektive všem ženám, které sdílíte své zkušenosti kolem IVF. Moc mi pomohlo sdílení Vaši příběhů, kdy Vás zasáhla podobná událost a vy jste šly za svým snem dál, i když ta cesta byla najednou mnohem obtížnější.
Ani my s partnerkou jsme naši cestu nevzdaly. Co vše následuje po laparoskopii, kdy Vám odeberou vejcovody? Jaké jsou následky, rekonvalescence a naděje na lepší zítřky? Tak o tom zase příště 🙂