Říká se, že sdílená bolest, je poloviční bolest, ale je to pravda? Skutečně pomáhá svěřit se „cizím“ lidem na internetu s tím, co prožíváte, když jde o problémy s otěhotněním, IVF nebo potraty? Zeptali jsme se Jitky, která má na toto téma blog a také Instagram – cesta_za_stestim.
A co vám o sobě prozradí ona sama?
Jmenuji se Jitka, je mi 35 let, jsem zdravotní sestra u PLDD (praktický lékař pro děti a dorost). Píšu blog cestazastestim.ebi.cz. Blog jsem založila v roce 2018, kdy jsem podstoupila IVF. Za tu dobu jsem podstoupila jeden cyklus IVF, z toho 5 transferů. Mám za sebou 4 potraty, jedno mimoděložní těhotenství, po kterém jsem podstoupila lázeňskou léčbu. Po posledním potratu jsem to chtěla vzdát, ale po půl roce se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem, že to ještě zkusíme v jiném CAR, kde mi hned na druhé konzultaci paní doktorka zjistila přepážku v děloze. Momentálně jsem v půlce těhotenství po přirozeném početí.
Proč ses rozhodla sdílet svojí cestu za miminkem?
Když jsem začala podstupovat IVF, hodně jsem googlila. Nehledala jsem odborné informace, ty jsem měla ještě z dob studií (2 roky jsem studovala porodní asistentku) a navíc gynekologie mě vždycky zajímala, takže jsem celý život vedla takové samostudium, aniž bych věděla, že to jednou budu sama potřebovat. Hledala jsem spíše laické informace, myslela jsem si, že takových blogů jako píšu já, najdu desítky, jenže chyba lávky. Nenašla jsem v té době ani jeden. V době, kdy jsem začínala jsem na IG našla asi jen 2-3 profily s touto tématikou, ale blog žádný. Tak jsem jednou na výletě nadhodila před partnerem, že bych ho mohla začít psát já. A on nečekaně souhlasil.
A proč sis vybrala zrovna tuto formu?
Formu blogu jsem si vybrala, protože jsem věděla, že moje příspěvky budou dlouhé. Už jsem v té době psala nějaké delší úvahy na různá témata na svůj FB a věděla jsem, že se umím rozepsat o čemkoli. A navíc jsem chtěla aby to bylo v mém prostoru. Kdyby došlo k blokaci účtu na FB/IG nebo úplnému zrušení sociální sítě, tak aby mi ten obsah zůstal. Instagram jsem zakládala až následovně, jako doplněk. Aby se blog snadněji dostal mezi lidi a pro rychlejší komunikaci s nimi.
Dotklo se tě někdy něčí chování?
Občas mi příjdou otázky, nad kterými jen kroutím hlavou, že to vůbec ty lidi napadne se na něco takového zeptat. Samozřejmě mi přišlo i pár „hejtů“, ten úplně první už se se mnou asi potáhne napořád. Paní mně tam tenkrát řekla, že jsem jednoduchá vesnické manda. A mě to natolik pobavilo, že jsem založila hashtag #vesnickámanda, následovalo #vesnickámandabloguje a #vesnickámandaskutruje. V dnešní době, pokud někdo chce mít veřejný profil, musí počítat s tím, že ne všem se zavděčí. Někdy to zamrzí, ale člověk musí být nad věcí. Na tý druhý straně mobilu jsou lidi, kteří mne neznají. Myslí si, že vědí všechno, ale vědí jen tolik, co já jim dovolím, poskytnu.
Naopak, překvapil tě někdo příjemně?
Překvapuje mě každý den jak úžasné sledující mám. Není jich moc, něco přes 1000, ale o to jsou lepší, milejší. Jejich podpora mi v mnoha situacích pomohla. Například když jsem ležela na JIP po operaci mimoděložního těhotenství – tolik lidí mi psalo, že na mě myslí. Tolik krásných slov a pozitivní energie, že jsem si říkala, že si to ani nezasloužím.
Nejvíc mě potěší, když zpráva začíná: „Já jsem vždycky jen tichý pozorovatel, ale musím Vám napsat…“, to že v někom vzbudím takové emoce, že napíše, i když to jinak nedělá a je to pro něj vystoupení z vlastní komfortní zóny, to mi udělá radost.
Prožíváš příběhy svých sledujících? Žádají Tě často o radu?
No jéje… Někdy je prožívám asi až moc. A chudák partner musí poslouchat: „Hele, tahle teď jde na IVF“ a pokračuje to, kolik jí odsáli vajíček, transfer, atd. S některými jsem prošla celé těhotenství, každou kontrolu, až do porodu. S některými dokonce i dvakrát. O radu občas požádají, ale spíš se potřebují svěřit, mít to s kým prožít. Mít komu říct i tu nejtajnější obavu. V poslední době už mi píšou méně, je to asi tím, že IVF jako takové už nepodstupuji. Trošku mě to mrzí, ale sem tam někdo napíše, že se chystá na IVF nebo je po transferu. Já jsem stále otevřená všem, kdokoli mi napíše, vyslechnu, najdu slova útěchy, i podpory. Beru to tak, že když ony psaly mě, když mi bylo smutno, hodně mi to pomohlo, a já jim to takto můžu oplatit.
Musela sis dát někdy od sociálních sítí pauzu?
Ne. Pro mne je to opravdu jen doplněk. Nepřidávám stories každý den, někdy nic nedám třeba týden. Nedává mi úplně smysl postovat, co jsem měla k snídani, apod. Říkám si „koho to zajímá?“. Postuji, když se u mě děje něco, co mám pocit, že stojí za zmínku nebo mám nějaký pěkný, zajímavý fotky. Příspěvky většinou dávám, když napíšu nový článek.
Myslíš, že sdílení může fungovat jako určitá forma terapie?
Pro mne určitě ano. Když bylo nejhůř, tak mě ty ohlasy dokázali nakopnout abych se zvedla a šla dál. A navíc, já s těmi lidmi občas ve zprávách i diskutuji, to mi pak otvírá nové obzory a nutí mě to k tomu se nad tím zamyslet, i když jsem do té doby měla pocit, že v dané věci mám jasno. Každý jsme jiný, někdo potřebuje mluvit, někdo naopak mlčet a dělat jako že nic. Já patřím do první skupiny, potřebuji se vypovídat, politovat se, ponimrat se v těch nejbolestivějších věcech a pak přijde úleva, osvobození a naděje. Ale trvalo mi, než jsem si na to přišla. Vlastně to, že jsem začala psát blog mi v tom dost pomohlo. A to jsem si na začátku říkala, že to možná není úplně dobrý nápad.
S odstupem času psaní blogu považuji za to nejlepší, co jsem v té době mohla udělat. Kromě toho, že mi blog pomohl psychicky, přinesl mi do života spoustu nových lidí, se kterými bych se jinak asi nikdy nesetkala.
Přečíst si o Jitce a její cestě víc můžete na blogu zde a brzo už i u nás!
Reklama
