Můj příběh pokračuje v lednu 2019, kdy jsem měla dennodenně bolesti břicha a polykala ibalginy, jak lentilky. Píše se 6.1.2019, kdy už jsem pro ukrutné bolesti řekla manželovi, že jedeme na pohotovost. Co se dělo předtím, se dozvíš v předchozím článku.
V nemocnici mě poslali na pohotovost pro dospělé, kde jsem doktorce řekla svůj problém. Po odevzdání moči se zjistilo, že nemám zánět močového měchýře a že nejsem těhu. Pak jsem si měla lehnout na lehátko, aby prohmatala břicho. To jsem myslela, že jí vyrazím 🦷, jak ta pravá strana bolela. Poté mě hned poslala na ambulanci gynekologie a já začala mít čím dál větší strach, co se děje.
Na ambulanci gynekologie jsme se sestřičkou zavedli moji kartu, protože mě v databázi ještě neměli. Pak přišel doktor, kterému jsem řekla, kde a jak mě bolí to břicho. Provedl prohlídku. Na pravé straně to bolelo, jak čert a podle jeho obličeje jsem si říkala, že to asi opravdu nebude dobrý.
Poté mě poslal vedle do místnosti na ultrazvuk. Ten taky nebyl extra příjemný, a ještě potom co jsem měla nad sebou obrazovku a vše jsem viděla, ale zároveň jsem nevěděla, co vidím. Jen fleky světlejší a tmavší barvy. Doktor nic neříkal, a to bylo pro moje myšlenky to nejhorší, protože ta šílená nejistota mě ubíjela. A zároveň mi bylo pořád na zvracení.
Pak prohlásil, že mám zánět vaječníků a za dělohou tekutinu – což je asi prasklá cysta a že budu muset na operaci, aby se to odstranilo. V tu chvíli jsem myslela, že tam omdlím. Nikdy jsem na operaci v celkový narkóze nebyla. Od malička jsem měla hrůzu, když jsem viděla bílý plášť a teď tohle??? Ale bylo mi tak špatně, že jsem říkala, ať si dělají, co chtějí, hlavně ať je to lepší.
Postel jsem měla rovnou na pooperačním pokoji, což na mě taky nepůsobilo dobře. Sestřička mi hned odebrala krev. Nemám ráda odběry krve, jelikož mi dělá problém se dívat na svoji krev. Zároveň mi zavedla kanylu. Tu jsem nikdy předtím neměla, tak jsem nevěděla, jaký to bude. No nějak jsem to zvládla, ale nejlíp mi nebylo. Často se stává, že skoro omdlévám.
Doktora jsem se ptala, zda to nejde jinak než operací a sdělil mi, že jsem diagnostický oříšek. Věděli, že mám v sobě zánět, ale v krvi se neprokázal. Tak, že mi krev ještě naberou znovu. Při druhém odběru se už hodnoty zánětu krásně ukázaly. Zkreslené hodnoty byly tím, že jsem snědla ten talíř polévky. Výsledek byl, že počkáme přes noc a ráno se na mě mrkne primář. Celou noc mi dávali léky na bolest, takže břicho povolilo a já doufala, že na operaci nebudu moc. Noc byla dlouhá, nešlo spát, jak jsem měla v hlavně milion myšlenek, jak to asi vše dopadne. Dostávala jsem antibiotika snad každý 3 hodiny, takže u mě sestřička byla x krát za noc. To spaní taky moc nepřidalo. Takže jsem byla ráno, jak přejetá.
Nastal den D – 7. 1. 2019. Den, na který nikdy nezapomenu.
Nebylo ani půl 7 ráno a už jsem šla na ultrazvuk, tentokrát jej obsluhoval přímo primář. Při vyšetření jsem zase koukala na obrazovku a nic v ní pořádně neviděla, ale doufala jsem, že se stav zlepšil. Bohužel. Verdikt byl, že musím ještě ten den na operaci. Jiná možnost není a že bude cíl operace zachránit aspoň jeden vaječník, aby fungovaly hormony, že o ostatní orgány (dělohu, druhý vaječník, vejcovody) nejspíš přijdu. Když jsem se primáře zeptala pro ujištění, zda jsem to pochopila správně, že bych tudíž nemohla mít děti, tak odpověděl stroze, že nemohla.
V tu chvíli se mi chtělo brečet, ale vydržela jsem to až na pokoj, kde to už nešlo vydržet. Ty myšlenky, co jsem měla v hlavě, že ve 30 letech budu mít smůlu, že mi všechno vezmou. Minimálně 10 let zpět se mi v tu chvíli prohnalo hlavou, co bych jak změnila, ale bylo už stejně pozdě. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Teď to ještě říct rodině. To byl další náročný úkol, u kterého jsem opět brečela. Od drahé polovičky mě povzbudila slova, že je důležité, abych se já dala do pořádku a byla zdravá.
Operace byla naplánovaná na 11:30. Mezitím za mnou byl anesteziolog a sdělil mi vše co se uspání tyče. Nikdy jsem v celkové narkóze nebyla a vůbec jsem nevěděla, jak se moje tělo, pak bude chovat. Sestřička s manželem se mnou dojeli na EKG, po svých bych tam nedošla. Cesta chodbou, přes čtvrtku nemocnice, byla strašná. Bolelo mě každé přejetí dlažby. Na EKG mi udělal doktor vyšetření a zase zpět. Ani jsem se výsledky nedozvěděla.
Když se blížil čas, dostala jsem léky na otupění. Což splnilo trošku svůj účel. Byla jsem decentně zfetovaná, ale vše jsem dokázala vnímat. Před půl 12 musel manžel odejít a pro mě přišla sestřička a jely jsme na sál. Na chodbě mi došlo, že jsem si zapomněla sundat ponožky. A pro změnu sestřičce, že mi nedala punčochy kvůli trombóze. V rychlosti jsme se je obě snažili navléct. Co to bylo za velikost nevím, ale měly jsme problém. Byly celkem malinké, ale nakonec se to podařilo.
Na sále všichni připraveni a mě bylo trošku hůř, když jsem viděla to prostředí. Můj poslední úkol byl přesunout se na operační stůl, který byl jak u gynekologa – tzn. roztáhlý nohy. Pak už se mě ujalo x lidí. Každá osoba mi vzala nějakou končetinu a připravovala si jí pro to co potřebovala – pro další kanylu, tep atd. Přitom jsem doktorovi sdělila, že mám jednu nohu výš než tu druhou, tak mi to upravil. Jak kdyby to pro mě bylo v tu chvíli důležité 🤣, když to vše zaspím. Pak mi dali na obličej masku a po chvilce jsem viděla strop, jak se rozmazává a já mám strašně těžké oči.
Jak operace dopadla, o tom zase příště.
Všechny články k tématu endometrióza najdete zde
Reklama
