Předchozí díl najdete tady
Náš příběh měl mít pokračování hned v prvním cyklu nového roku. Jelikož mi “všechno” funguje a ovulace probíhá, byl další transfer naplánovanej v přirozeným cyklu. Jen jednou jsem šla na kontrolní UTZ, kde se zkontrolovalo, jestli zraje folikul a pro pojištění ovulace jsem si píchla Ovitrelle. KET byl naplánovanej týden po kontrole. Jenže zhruba 3 dny před tím jsem dostala šílenou rýmu. Byla jsem fakt úplně vyřízená a vůbec jsem se necítila dobře. Na klinice naštěstí fungují nonstop, takže jsme v neděli dopoledne volali, že jsem nemocná a jestli teda KET pro jistotu neodložit. Mluvila jsem přímo s paní doktorkou a ta doporučila, že přeci jen bude lepší, když to o měsíc posuneme. Byla jsem z toho smutná, ale zase bych si pak možná vyčítala, že to nevyšlo kvůli tomu, že jsem byla nemocná.
Člověk by neřekl, jak je měsíc dlouhá doba. Už jsme oba potřebovali trochu vypnout a tak jsme se ze dne na den rozhodli, že si uděláme prodlouženej víkend v Budapešti. A bylo to super, vypadnou z toho pořád dokola se opakujícího kolotoče a prostředí.
Na konci února jsme tedy šli na další transfer. Všechno zase proběhlo v pohodě, jen jsme asi hodinu čekali, než jsme přišli na řadu, protože byl k dispozici jen jeden sál. Jelikož by měl být na transfer plnej močák, tak vydržet hodinu pro mě bylo nereálný. Musela jsem si odskočit a pak se zas a znova prolívat vodou. Ale tím, že jsme opravu dlouho čekali, tak se stihl zase doplnit 😀 Vzala jsem si den volna, abych byla pěkně v klidu doma a další den jsem ještě měla homeoffice. Cítila jsem se normálně, sem tam mě zase pobolívalo břicho, ale nic velkýho. No, jenže tentokrát jsem začla špinit už týden po transferu. Ještě jsem dva dny vydržela s testem, ale jakmile jsem ho udělala, bylo zase bílo. Pro jistotu jsem zase jela na krev, ale ještě ten den se zase rozjela menses.
Takže zase nic. Byla jsem naštvaná na celej svět. A upřímně jsem začala pochybovat, co všechno psychicky ještě zvládnu. S doktorkou jsme se domluvili, že půjdem do třetice hned další cyklus na další transfer. Dle jejích slov podle statistik do třetího transferu otěhotní 94 % páru. No tak to je super, to je jasná matematika, to už musí vyjít!
Zase jsem tedy šla na kontrolní UTZ, všechno vypadalo super, sliznice dokonce nejvyšší, co kdy byla. Prostě pokojíček nachystanej. Transfer byl naplánovanej dva dny po mých 30. narozeninách. To by byl docela fajn dárek, říkali jsme si. Sice jsem zas jak na potvoru byla trochu nachcípaná, prostě klasicky, když to člověk nejmíň potřebuje že, ale nebylo to tak strašný jak předtím, takže jsme se rozhodli, že na transfer půjdem. Třeba imunita zaměstnaná rýmičkou nebude řešit, že se chce dole něco zavrtat. Opět všechno proběhlo hladce, embryo bylo dokonce tak krásný, že doktorka nevěřila, že je rozmražený.
Zase jsem byla ten den doma, ale další už jsem šla do práce, ať ta hlava trochu jede jinde. Bylo mi každej den líp, navzdory tomu, že manžel byl doma s covidem :(. Měla jsem celkem dost práce, takže jsem na to ani moc nemyslela. A když ani týden po transferu nic nebolelo a bylo “čisto” začínali jsme mít možná malilinkatou naději, že to třeba vyšlo.
Za dva dny ale byly všechny naděje pryč. Rozjela se menses, na testu bílo a krev negativní. Prásk. Jelikož se to událo ve čtvrtek ráno, musela jsem jsem to všechno polknout a fungovat v práci a večer ještě na slučáku s vejškou. Doma jsem pak asi půl hodiny brečela ve sprše. Byla jsem, pardon za expresivní výraz, úplně v hajzlu. Zase naštvaná na celej svět, na všechny těhotný ženský, na moje tělo, že mě zase zradilo. V tu chvíli vám přijde líto prostě úplně všechno. Ten den jsem usla asi až ve dvě ráno. V pět mě pak vzbudily křeče v břiše a do rána už jsem nespala. Ráno jsem byla opuchlá, totálně nevyspaná a nasr*ná.
Prostě jsem vypadala jak pytel sr*ček a přesně tak jsem se i cítila. Cílem bylo přežít v pátek v práci a celý odpoledne ležet na gauči. Přes víkend jsme to nějak zpracovali, i manžel z toho byl celkem špatnej, prostě jsme fakt věřili, že to vyjde. Holt k těm statistikám musí být navíc i to štěstí.
Ještě máme zmražená 4 embrya. Rozhodli jsme se ale, že si nechceme “vystřílet všechny náboje” a zkusíme ještě podstoupit nějaká vyšetření. Zase totiž nevíme, proč to nejde. A to mě ničí.
Takže zase budeme čekat. Celej tenhle proces je vlastně o čekání. Furt na něco čekáme. FURT. Na výsledky vyšetření, na další cyklus, na ultrazvuk, na transfer, na test. Od novýho roku se v podstatě můj život odehrával cyklicky ve 14denních intervalech. Menzes – UTZ – transfer – test. A znovu dokola.
Psychicky jsem na tom nic moc. Všechny ty fyzický bolesti s tím spojený vždycky časem odezní, ale duše se hojí hůř. I proto jsem se rozhodla, že zkusím psychoterapii. Už totiž cítím, že se s tím nedokážu poprat sama. Že potřebuju trochu ukázat směr, jak s touhle situací pracovat. Další věc, kterou jsem nemyslela, že budu kdy potřebovat. Nojo.
Tak doufám, že další pokračování našeho příběhu už bude veselejší.
Že to doopravdy bude “ do třetice všeho dobrého”.
T.