Již od dětství jsem věděla, že jednou chci být mámou vlastních dětí a také, že nechci mít jedináčka. Tak nějak jsem si vysnila, že pokud to situace dovolí a bude s kým, ráda bych přibližně ve 25 letech měla první dítě a druhé do 30 let. Ale nijak jsem nepřemýšlela nad variantou, že to jen tak nepůjde…
Nejprve bych zmínila, že klasickou hormonální antikoncepci (HA dále) jsem bohužel brala od svých 15 let. Chodila jsem tenkrát ke skvělému gynekologovi, ke kterému chodila i moje máma a hrozně ho chválila. Ano, on byl fajn, dokud jsem si chodila pro recepty. Problémy začaly, když jsem tušila, že mi HA nedělá dobře. Trápilo mě zažívání, nechuť na styk a možná mi i trochu začínaly lehké úzkosti. Ve 23 letech jsem se po debatě s přítelem (současným, jsme spolu již 12 let) rozhodla braní HA ukončit s tím, že než se začneme naplno snažit o miminko, vyčistím si tělo. A kupodivu mi i zdravotní problémy časem zmizely. Samozřejmě doktor už tak nadšený nebyl. Prý si koleduji o cysty atd. Ovšem to trochu předbíhám v čase.
Moje touha po dítěti začala sílit v mých 19 letech. Přišel totiž první potrat. Byla jsem ve čtvrťáku na střední, s mým současným přítelem jsme spolu byli teprve rok a žili jsme u mých rodičů. Situace doma byla už tehdy kritická kvůli zdravotním problémům mé matky a velké finanční krizi (hodně ve zkratce napsáno). ,,Díky“ tomu, že jsem neměla pár dní peníze na HA, omylem jsem otěhotněla. Nejprve to byl šok, ale celkem rychle jsme se s přítelem začali těšit. Přítel již pracoval, hledal pro nás tedy vhodné bydlení a nebyla ani řeč o interrupci. Jenže na gynekologii mi můj lékař dost ošklivě řekl, že „tam nic nevidí“.
Říkala jsem, že to není možné, mám několik pozitivních testů, zvracím, menstruace už nějakou dobu nedorazila a HA nyní neberu. Nechal mi tedy odebrat krev, která těhotenství potvrdila a za pár dní si mě pozval znovu. Ovšem řekl mi, že není srdeční akce a napsal mi potratovou pilulku, že prý ať to ukončíme rychle. Tenkrát jsem nevěděla vůbec nic o tomto tématu a popravdě jsem byla tak v šoku, že jsem doktora poslechla. Doma jsem raději všem řekla, že to byl planý poplach. Dnes už však vím, že nejspíš na pilulku bylo příliš brzy, neboť jsem zpětně podle výpočtů mohla být tak v 6.tt. a to ještě srdeční akce být nemusí.
No nic, půl roku jsem si všechno držela v sobě a vyrovnávala jsem se s tím. Ale bylo to bolestivé, neboť moje tehdejší kamarádka též neplánovaně otěhotněla a často mi povídala, co všechno miminku pořídila a já ji s bolestí v sobě poslouchala.
Čas běžel dál, po maturitě jsme se s přítelem odstěhovali od mých rodičů a našla jsem si zaměstnání, kde mě to moc bavilo. Ale byla jsem smutná. Trápila mě moje ztráta. Přítele tedy také, když jsem se mu konečně svěřila. Ale říkali jsme si, že s miminkem ještě počkáme. Až se více zajistíme, až budeme mít vlastní bydlení, až dostaneme pevné pracovní smlouvy… AŽ! Pak jsem po sedmi letech přestala brát HA ale pro přítele stále nebyl vhodný čas. Jako ochranu jsme tehdy používali kondomy, tudíž rozhodnutí bylo tedy hlavně na něm. Jednou se tedy asi omylem ,,zadařilo“, ale to se nakonec ukázalo jako tzv. biochemické těhotenství. Takže nic.
Pak porodila naše společná kamarádka první dítě a mně došla trpělivost. Příteli jsem dala ultimátum (které bych nejspíš stejně nedodržela), že pokud se nezačneme snažit o dítě, tak se asi budeme muset rozejít. A také se slovy, že ideální doba nebude nikdy a že on může být tátou třeba v 50 letech, já však můžu mít brzy problém. Tak jsem se konečně dočkala a v létě 2017 jsme se konečně začali aktivně snažit o početí. Hurá! Ale když se tři měsíce nedařilo, trápila jsem se dál a každý měsíc brečela.
V lednu 2018 se však stala jedna velká smutná událost, která nám přinesla mnoho měsíců trápení. Začali jsme chodit po soudech a to mělo velký vliv na naši psychiku. Ovšem v létě jsme odjeli na dovolenou a já si ani nevšimla, že menstruace nepřišla. Až když mě po návratu do práce několik dní strašně bolel podbřišek, tušila jsem, že se něco děje. Bolest sílila a já skončila na pohotovosti už se silným krvácením. Doktor mi pak řekl, že to podle všeho vypadá na potrat cca v 5.tt. To nás vzalo hodně, neboť nás ani nenapadlo, že by se nám v této šílené době mohlo podařit počít. Tak jsem to obrečela ale šli jsme dál. Co jiného taky.
Pokračování zde