První díl příběhu najdete zde
Měli jsme na víkend odjíždět na Moravu, byl pátek a já se cítila nějak jinak, začali mě bolet prsa. První, co mě napadlo, že to je určitě ono, určitě jsem těhotná. Nevěděla jsem kdy a jak mám menstruovat, ale věděla jsem, že jsem měla nedávno určitě ovulaci a že teda zkusím test a nic. Vůbec nic, sakra. A já si byla tak jistá, no měla jsem ještě jeden a že si ho vezmu na tu Moravu. V sobotu ráno jsem zapomněla, to už jsem se prsou nemohla dotknout a měla jsem neustálé nutkání na malou, tak že nedělního rána jsem se nemohla dočkat. Celá natěšená jsem čůrala na test a čekala, nejdřív nic a pak tam najednou byla, nebyla dost silná, ale byla tam.
Lehla jsem si do postele a zírala na Roberta a čekala až se vzbudí, abych mu to ukázala. Když konečně uviděl, že ne něj zírám, vzbudil se a k mojí neradosti mi sdělil, že tam nic nevidí 🙈 To si snad děláš….!!! Jak že nic nevidíš, je tam prostě a Ty jsi úplně slepej.!!! Naštvaně jsem si zase lehla a usnula jsem. Mezitím se ještě vybarvila a nakonec uznal, že už jí vidí. Ach ti muži! Další dny testy sílily a já se celá natěšená objednala k doktorovi. ,, Hm, hm, no, hmm, jako takhle vám to řeknu, něco tam je, ale moc dobře to nevidím, přijďte za týden‘‘ Abych si zkrátila čekání, koukala se po netu, na zkušenosti a narazila na pojem zamlklé těhotenství. Začala jsem mít černé myšlenky a další kontroly se bála. Moje obavy byly oprávněné, na další kontrole mi doktor řekl, že embryo tam je, ale je bez srdeční akce. A že ať přijdu příští týden.
Měli jsme jet na dovolenou, celá rodina, už bylo vše zaplacené a tak mi můj bývalý lékař ve zkratce řekl, že když jsem tak blbá, tak ať jedu a potratím si v zahraničí a že se tam o mě nikdo nepostará. Po dlouhém rozmýšlení jsme se nakonec dohodli, že pojedeme, zavolala jsem známé doktorce a ta mi řekla, že to jestli se srdíčko objeví nebo ne, dovolená neovlivní. A dala mi požehnání, že aspoň přijdu na jiné myšlenky. Ještě na dovolené jsem si zajistila nového gynekologa a k němu pak šla, když jsme přijeli. Srdíčko nebylo a můj svět zahalil na chviličku do tmy. Kyretáž jsem odmítla a zvolila tabletu. Byl to takový menší porod se spoustou vedlejších účinků. Robert byl při tom celou dobu se mnou, držel mi vlasy když jsem zvracela, hladil mě mezi kontrakcemi a nechal si při nich drtit ruku. Na záchodě na mě držel deku, když jsem měla zimnici a objímal mě po tom co to skončilo.
Na kontrole po šestinedělí mi můj gynekolog zjistil, že jsem se úplně nevyčistila a oznámil mi, že mám vadu dělohy a v jednom tom rohu se zbytky z potratu schovaly a že budu muset na kyretáž. To, co jsem tolik nechtěla, a hlavně by se tím snažení oddálilo o další půl rok. A tím východ z bludiště se začínal stále vzdalovat. V nemocnici u primáře mi nabrali hCG a zjistilo se, že rezidua nejsou aktivní a pokusíme se dát šanci tělu a nechat ho ať se o to s menstruací postará. Tmu brzy vystřídala neděje, rezidua odešli s další menstruací a byla tu nová touha zkoušet to znovu.
Hned jak jsme dostali zelenou, začali jsme se snažit o další pokus. Přišla ale ledová sprcha ve formě duchů na testech a pár dnů zpoždění menstruace, dvakrát po sobě a do toho endometrióza opět začala klepat na dveře. Ten bláznivý osud, jak dokáže potrápit. Moje ,, malá sestřička“ neplánovaně otěhotněla, když my se snažili už dva roky. Tolik to bolelo a já byla opravdu na dně. Dodnes mě mrzí, že jsem se s ní neradovala víc. Ale čím dál, tím víc lidí kolem, všichni vesele těhotněli a otázky a rady typu: ,,A co Ty, nepřemýšleli jste o miminku? už máte čas, na nic nečekej za chvíli Ti bude 30. Nesmíš na to myslet, a nestřílí ten Tvůj slepejma?“ To fakt nepomáhalo a hlavně to zraňovalo. Musela jsem se sebrat, začala jsem se těšit na synovce a všechno pustit.
Byl skoro konec ledna 2019 a já zase držela v ruce pozitivní test. 1-2 ukazoval Clearblue. Ani nemusím psát, jak velkou radost jsem měla. Tentokrát jsem si to ale chtěla nechat jako překvapení na Valentýna pro Roberta a pro naše na padesátiny. Nakonec jsem u Roberta nevydržela a týden před Valentýnem jsem si udělala pro něj další test. Spolu pak koupili ještě clearblue a tam stále 1-2. Už jsem tušila, co to znamená, přesto jsem došla k doktorovi a ten mi opět sdělil, že se jedná o další ZT a embryo už se vytrácí. Do pár dnů jsem začala krvácet a bylo vše fuč. Robert měl pro mě taky překvápko na Valentýna, požádal mě o ruku. A tak jsem se nadchla svatbou a přípravami a přišla na jiné myšlenky. Mezitím endometrióza už zaryla své drápy, a tak jsem se objednala ke specialistovi. Našel mi jí tentokrát na přepážce a střevech, s ním jsem se domluvila, že se objednám do centra asistované reprodukce, než se hnát do další operace a riskovat tak další srůsty. Doporučil mi svého kamaráda ze školy a já měla novou naději.
Objednala jsem nás, jenže kamarád, kterého nám doporučili, byl už v tu dobu primář centra a šílené čekací doby a objednali nás až na květen. Mezitím mého doktora napadlo, že můžeme zatím jít na genetické testy, zda je u nás vše v pořádku. A bylo toho tolik, že jsem úplně zapomněla, že jsem to nedostala. Prsa mě bolela, žáha mě pálila a bylo mi celkově dost mizerně. Za deset dní nás čekala první návštěva centra, a tak jsem si udělala test, než jsem tam šla. Byly tam, ty dvě čárky tam zase byly. Do centra jsem volala a měli jsme normálně přijít. Na ultrazvuku už tlouklo srdíčko a nám se tak ulevilo. Byla jsem v 9tt a řekli jsme to už nejbližší rodině. Všichni měli radost a těšili se s námi. V tu dobu ségra začala mít problémy a malej musel neplánovaně o měsíc dřív ven, oba byli v ohrožení života a já se za ně modlila, že dám cokoliv, jen aby byli oba v pořádku. Za půl hodiny byl na světě můj krásný synovec a oba byli v pořádku. Mě se ulevilo a těšila se na malého.
Ale uvnitř jsem cítila, že u mě je ale něco špatně, za týden jsem šla na kontrolu. Sestřička v poradně mi připravila průkazku, udělala klasickou poradnu a šla jsem se svěřeným žaludkem k doktorovi. Lehla jsem si a čekala na verdikt. ,Je mi líto, ale miminku už netluče srdíčko, zhruba před týdnem se přestalo vyvíjet.“ Ačkoliv jsem tušila, že je něco špatně, stejně mě to srazilo na kolena. Zase. Bolest. Tma. A zase bolest. Tentokrát jsem šla na revizi, hlavně kvůli tomu, že odebrané vzorky chtěl doktor už poslat na genetiku, když to bylo po třetí. Tabletu jsem už nechtěla a čekat jsem nemohla, měla jsem se za měsíc vdávat a bála jsem se, aby odlučování nevyšlo zrovna na svatbu. Synovec, svatba a přípravy kolem ní, mi pomohly na chvíli zapomenout. Ale po svatbě na konci šestinedělí mě to smetlo jak lavina, genetika byla hotová a ve zprávě stálo, že embryo bylo v pořádku a byla to holčička.
Pokračování příště…