Naše ,,bludiště‘‘ za miminkem začalo už dávno předtím, než jsme se vůbec my dva s mým mužem potkali. Bylo mi 12 let, když přišla první menstruace a ta si vždycky chodila, jak chtěla a zůstala jak dlouho chtěla.
Až jednou trvala skoro 20 dní, pak na den přestala a pak znovu a tak to šlo několik měsíců. Byla jsem ve škole a měli jsme zrovna matematiku. Dostali jsme samostatnou práci a kdo měl hotovo měl dojít k učitelce svůj výsledek práce ukázat. Měla jsem spočítáno, a tak jsem se zvedla a šla ke katedře a do toho ticha najednou můj všímavý spolužák začal řvát smíchy a ukazovat na mě. Za chvíli se přidali další dobráci a mně to v tu chvíli došlo, cítila jsem dole šílené mokro a bylo mi to úplně jasný. Protekla jsem a měla rudý flek na prdeli. S pláčem jsem utekla na záchod, kam mi pak spolužačky přinesly oblečení na tělocvik. Bylo mi hrozně a menstruaci začala nenávidět.
Doma jsem vše řekla mamce a ta mě vzala na gynekologii do nemocnice. Tam mi řekli, že to vypadá na cystu a musela jsem jezdit po dobu třech dnů na injekce na zastavení krvácení. Krvácení ustalo, ale ostuda mi zůstala. Trvalo to týden a já znovu začala krvácet, pro jistotu už jsem si dávala dvě noční vložky najednou. Každou přestávku jsem chodila vložky vyměnit i před tou poslední hodinou. Zbývalo asi 15 minut do konce a já cítila, že určitě nevydržím do konce hodiny bez protečení, tak jsem zkusila učitelku, jestli mě pustí. Ale ta jen mávla rukou, že nejsem malý dítě a určitě se za 15 minut nepočůrám a ať koukám dopsat tu bajku. Jinak, kdo to neodevzdá do konce hodiny, dostane za 5.
Zazvonilo, všichni odevzdávají a já sedím a čekám. ,,Veroniko, stihla jsi to, že tak sedíš?‘‘ zmuchlám papír a řeknu, že ne. Protože další ostudu si už neudělám, protože v tu dobu už jsem protekla až na židli. Všichni pomalu odchází a já si skládám pomalu věci do tašky. A čekám, až vypadnou úplně všichni, abych po sobě utřela tu rudou židli bez doprovodu hloupých vtipů a smíchu.
Jednou stačilo. V šatně zjišťuji, že oblečení na tělocvik jsem odnesla včera na vyprání a jsem v loji. Uvážu teda mikinu kolem pasu a jdu na autobus a modlím se, ať to neprosákne ještě přes ní. Když dojdu na zastávku začíná se mi točit hlava, přestávám slyšet. Z dálky slyším, jak na mě mluví ségra a stačím říct jenom,, vodu‘‘, než se mi úplně zatmělo před očima a já padám. Někdo mě chytá, pak někdo podává vodu. Nabírám vědomí a znovu cítím, jak se to ze mě dole valí, to mě probere. Autobus přijel, nastoupím, sednout si radši nechci, abych nebyla pro smích celému autobusu. Jenže znovu odlévám a zase mě chytají, nakonec mě někdo stejně posadil na sedačku a dávají mě dohromady, domů už mě vede pět lidí, rozeznám jen sestru.
Doma mě vede mamka na záchod, padají ze mě kusy sražené krve. Mamka na nic nečeká a nakládá mě do auta a znovu do nemocnice. Tam se sebou šlehnu ještě dvakrát a už mě napichujou a mně je jasný, že domů teď pár dní nepůjdu. Ztratila jsem spoustu krve a dostávala transfuzi. Mamce jeden super doktor tvrdí, že jestli to nezastaví, budou mi muset udělat kyretáž a možná odebrat vaječníky. Protože tam mám na nich cysty a kdoví co ještě. Mamka brečela, já nevěděla, proč tak nadělá, vždyť hlavně, že budu v pořádku, ne. No, nedošlo mi tehdy, že to pro mě má znamenat, že nebudu moct mít normálně děti. Naštěstí léčba byla úspěšná a vevnitř mi vše nechali. Doktorka doporučuje mojí mamce, aby se tomu předešlo, bylo by vhodné nasadit antikoncepci a tak mamka v domnění, že mi to pomůže, nechala mi napsat antikoncepci.
A já zobala a zobala, až do 20, kdy jsem chtěla nechat tělo pročistit a přestala. Jenže, cysty tu byly znova a tentokrát přesvědčovala doktorka mě, že by bylo lepší zůstat u antikoncepce. Aby se ty cysty nevracely a přestat až budu chtít děti a já hloupá opět souhlasila a zase zobala a zobala.
Píše se rok 2017, mám tři roky skvělého přítele a tak se naše rozhovory stáčí k tématu děti. Oba jsme k tomu svolný a tak plánujeme společně, kdy vysadím antikoncepci .,, Tenhle měsíc je chceš vysadit?? A co když to vyjde hned, takhle rychle nestačíme našetřit‘‘, říká mi Robert. Tak dobře, tak třeba na moje narozeniny za 10 měsíců, říkám. Domluveno. Sedím pak s kamarádkou na kávě a ta mi říká, že před půl rokem vysadila prášky a furt nic. Přijdu domů a googluju. Fajn, tak že by to vyšlo na poprvé je hodně malá šance, tak prostě příští měsíc vysadím a nemusíme se hned snažit, necháme tomu volný průběh a když se povede, tak to nějak zvládneme. Robert se na to nějak netváří, ale nakonec souhlasí. Jak jsme tenkrát byli bláhově naivní.
Dva měsíce po vysazení, mě začali bolet prsa a měla jsem dva dny zpoždění. Udělala jsem si test, byl tam slabounký duch. Byla radost, ale i strach. Za dva dny jsem test opakovala a nic a večer přišla menstruace. Radost se strachem vystřídalo zklamání. Sakra, tak že to fakt nejde hned. Za tři měsíce se to znovu opakovalo. Začala jsem teda hlídat ovulaci a měřit bazální teplotu. To by bylo, aby nebylo. Jenže mě to skákalo jak na bobové dráze a do toho mě tak začal vždy při menstruaci bolet podbřišek, pak už i při ovulaci. Pak se přidali i záda, migréna trvající několik dní a nálada jak na horské dráze.
Kolem Vánoc už mě bolelo i u konečníku a brufeny na bolest nezabíraly. Poslední měsíc jsem už při menstruaci nemohla ani vstát z postele, a tak jsem se objednala je svému doktorovi. ,,Nic tam nevidím, ale to všechno jak popisujete, vypadá na endometriózu, tady máte číslo na centrum asistované reprodukce, nashledanou‘‘. Endo, co? A proč hned centrum asistované reprodukce? To přece nevyřeší moje bolesti. Doma jsem to obrečela a objednala se na konzultaci k místnímu primáři, chci vědět i jiný názor.
Primář potvrdil diagnózu a nabídl mi laparoskopickou operaci. Souhlasila jsem a vidina, že ty bolesti přestanou byla úplně skvělá a pak určitě povede miminko přirozeně. Duben byl skoro pryč, já už měla po operaci a přicházela menstruace. Jelikož jsem odmítla umělý přechod, nakoupila jsem bylinky a doplňky stravy proti endometrióze a samozřejmě na podporu početí, přece jenom už to byl rok a půl od vysazení a já už se na miminko moc těšila. Doktor poslal ještě Roberta na spermiogram, kdyby náhodou byla chyba v něm. Bylo mi ho líto, že to musí podstupovat, ti chlapi to těžce nesou. To jsem ještě ale netušila, co všechno budu muset ustát já…
Pokračování příště… – a to zde