Michaela Maurerová je česká herečka a moderátorka. Znát ji můžete například ze seriálu Ulice, První republika, nebo z pořadu Bedekr, kterým provádí na České televizi. Jako jedna z mála, možná jediná česká herečka, otevřeně mluví o své cestě IVF.
Když jsem se s Míšou Maurerovou měla sejít na rozhovor, byla jsem trochu nervózní. Přece jen jsem už nějakou dobu na rodičovské. Na druhou stranu se jednalo o téma, které mi je blízké, tak jsem si říkala, že to přece zvládnu. Dáme si kávu, popovídáme si a já poběžím domů za dcerou. Že to bude trochu jinak jsem pochopila už po prvních minutách.
Čekala jsem, že bude Míša milá, ale ona je víc než skvělá. Její energie by mohla nabíjet menší atomovou elektrárnu a její otevřenost, upřímnost a autenticita mě zasáhla u srdce. Asi po třech hodinách, třech kávách, dvou zmeškaných hovorech od mého muže, pěti smskách, kdy se vrátím jsme se loučily u auta a zapisovaly do diáře termín další snídaně.
Celý její příběh jsem s ní prožila znovu při přepisování rozhovoru, které trvalo déle než rozhovor samotný. Míša se nebojí mluvit o bolavých tématech, které trápí v dnešní době tolik párů. Jako jedna z mála z českého showbyznysu se netají tím, že podstoupila s bývalým manželem IVF, ztrátu a že by do toho šla znovu, kdyby neměla jinou možnost.
Její vzkaz je jasný: nejsme v tom samy a sdílení pomáhá.
—
Mgr. Božena Vařilová
Vždy jste cítila, že byste se chtěla stát mámou a založit velkou rodinu?
Rozhodně. Jsem dítě z rozvedené rodiny a ještě jedináček. Vyrůstala jsem sama s mámou. Už jako malá holčička jsem si představovala, že si jednou velkou rodinu založím. Takovou, kde to cvrliká, kde je spousta dětí a lásky. To byl můj sen. Je ale pravdou, že jsem byla romantické děvče, které si to představovalo v podstatě s každým partnerem, kterého od patnácti let mělo, což samozřejmě všechny kluky spíš vyděsilo. Takže chvilku trvalo, než jsem našla toho pravého.
Když jste pak toho pravého našla, začala jste cítit tlak okolí, že byste už měli rodinu založit? Předpokládám, že ne, protože jste byla poměrně mladá, bylo vám 24.
Tlak okolí jsem necítila, ale je pravda, že společnost má ráda dogmata, takže když už s někým jste tři roky, měla by následovat svatba a pak dítě. Jsou to pořád zažité stereotypy, které společnost vyžaduje. Největší tlak jsem v té době vyvíjela sama na sebe. Jsem ten typ, co potřebuje vše hned, pořádně, hodně, perfektně. Přestože jsem podle dnešních měřítek byla mladá, tak podle tehdejších jsem byla už starší prvorodička.
Zvažovala jste někdy myšlenku mateřství versus kariéra a odkládání založení rodiny právě kvůli práci?
Ne. Pro mě byla rodina vždy priorita. Je pravda, že jsem v té době měla dobře rozjetou kariéru, ale práce pro mě nebyla nikdy důležitější než rodina. Rozhodně neodsuzuji žádnou ženu, která to má nastaveno jinak. Naopak tomu rozumím. Dokonce nesoudím ani ženy, které se rozhodnou nemít děti vůbec, je to podle mě naprosto legitimní. Mít dítě není společenská povinnost. Ale já to měla od začátku jinak. Když se mě novináři ptali na vysněnou roli, tak má vysněná role byla role matky.
O dítě jste se snažili pár let, vyzkoušeli jste i nějaké alternativní metody?
No jéje. Mám pocit, že všechny, které v té době byly dostupné. Když po něčem toužím, tak udělám vždy maximum. Prošla jsem si čínskou medicínou, cvičením podle Mojžíšové, byla jsem na narovnávání pánevního dna přímo u její žačky. Změnila jsem kompletně životní styl, začala jsem se víc hýbat, cvičit, jinak se stravovat. A samozřejmě jsme absolvovala všechny vyšetření u lékařů. Tím, že jsem lékařské dítě, tak bylo pro mě jednodušší přes rodinné kontakty získat specialisty, kteří udělají hned správné krevní odběry, správné gynekologické vyšetření a tak dále.
Na co se během vyšetření přišlo?
Přestože výsledky na straně mého tehdejšího muže nebyly úplně ideální, lékaři nenašli žádnou zásadní příčinu, proč by k otěhotnění nemělo dojít přirozeně. Navíc můj bývalý muž má dítě z předchozího vztahu. Mluvila jsem o tom se spoustou lidí a vím, že přesně s tímto se potýká mnoho párů. Lékaři nepřijdou na nic konkrétního, ale prostě to nejde.
Když se dlouhodobě nedaří, velmi často to bývá zkouška vztahu, jak tomu bylo u vás?
Samozřejmě to ve vztahu začne trošku skřípat. Obviňujete sama sebe, pak, i když ne třeba vědomě, obviňujete partnera. Přichází i myšlenky typu: co když to je vyšší moc, nebo znamení přírody, že spolu nemáme být a nemáme spolu mít děti. Ačkoli jsme už dlouho po rozvodu a rozchody nejsou vždy bezproblémové, tak nikdy bych svoje děti nevyměnila a jsem stále přesvědčená, že my dva jsme se měli potkat už jen kvůli tomu, abychom spolu zplodili tyhle dvě děti, které jsou prostě skvělé. Každopádně je to tak, že neplodnost je zkouška vztahu.
Čím myslíte, že to je? Proč se dnes tolik párů musí s neplodností potýkat.
Dřív se říkalo, že děda se o babičku jen otřel a už to bylo. Ale musíme myslet na to, že žili v jiné době. Teď jsme hodně ve stresu, už nepracujeme celý den na poli. Z mužů tehdy testosteron přímo čpěl, byli pořád v pohybu. Je logické, že měli hemživost vyšší než někdo, kdo je krizový manažer, stresuje se a sedí celý den u počítače a večer s rozžhaveným notebookem na klíně. Do toho kombinace s námi ženami s hormonální antikoncepcí není zrovna šťastné spojení.
Jak dlouho tedy u vás konkrétně trvala fáze domácího snažení, než jste vstoupili do dveří IVF kliniky.
Zhruba čtyři až pět let. Zkoušeli jsme všechno možné, a i lékaři nám říkali, ať to zkoušíme zatím sami, že žádný zásadní problém nevidí. Já měla trochu zvýšenou hladinu prolaktinu, což se lehce upravilo, ale stejně se pořád nedařilo.
Jak jste to období prožívala vy sama, když každý měsíc opět přišla menstruace a test nebyl pozitivní?
Sama o sobě říkám, že jsem byla mistr falešných březostí. Každý měsíc jsem měla pocit, že už je to ono. Vyvolávala jsem si pocity nevolnosti, citlivých prsou a podobně. Největší frustrace byla první měsíc. Byla jsem totiž tak nějak zvláštně přesvědčená, že když se rozhodnu, tak to půjde hned. První měsíc tedy bylo největší zklamání a pak jsem se s tím už učila nějak pracovat. Ale pořád jsem měla velmi často intenzivní pocity, že už mi není dobře, že se mi zvětšují prsa, ale byly to jen mé pocity. Proto jsem se jednoho dne rozhodla, že stačilo a že je čas s tím opravdu něco udělat. Začala jsem totiž vnímat, že po těch dětech až nezdravě toužím, že je to patologické, a nechtěla jsem to dál v sobě prohlubovat.
Sdílela jste toto období s někým? S rodinou, s kamarádkami?
Jsem velice komunikativní, nezakládám si na tom, že si věci řeším sama v sobě, takže s nejbližšími jsem obavy sdílela.
Vyslechla jste si i klasické věty: nemysli na to, ono to pak přijde samo, nebo jeďte na dovolenou?
Tyhle věty jsem milovala. Má to zhruba stejný účinek, jako když říkáte alkoholikovi, nepij. Alkoholik to sám dobře ví, ale snáz se řekne, než udělá. Ty věci takhle snadno nejdou. Je to tak emoční a niterní záležitost, že nemyslet na to a uvolnit se jednoduše nejde.
Pamatujete si na pocity, kdy vám se nedařilo, ale kamarádky oznamovaly šťastné očekávaní?
Sice jim to v tu chvíli velmi přejete, ale pořád je někde vzadu v hlavě ten závistivý podtón proč ona jo a já ne.
Jak se k situaci stavěl váš partner?
Já jsem byla trošku víc iniciátorem celého procesu a musím říct, že můj bývalý muž byl ve všem velmi vstřícný a nápomocný. Pro muže všechny ty procedury nejsou mnohdy příjemné. Nechci říct, že nejsou důstojné, nevidím na tom nic nedůstojného, ale spermiogram není zrovna záležitost, na kterou by každý pospíchal a s radostí ji vyhledával. Představte si, že jdete do nějaké vykachlíkované místnosti odevzdat vzorek a pak čekáte na ortel. Není to nic pěkného ani pro jednoho z páru.
Jak probíhalo samotné IVF?
Já jsem v tu dobu hodně točila, během natáčení jsem odbíhala píchat si injekce do břicha. Hormony se mnou samozřejmě mávaly a udělaly svoje i s pletí, s tělem. Je dobře, že jsem v té době byla vlastně ještě docela naivní, neuvědomovala jsem si veškeré okolnosti a možné důsledky. Znám spoustu žen, kterým se například nevyhnul hyperstimulační syndrom. Paní doktorka doporučila odebrat vajíčka a spermie a pak to nechat na nich, jestli se spojí. Tak se to dřív dělalo. Navíc u nás nebyl žádný zřejmý problém, tak to chtěla zkusit co nejvíc přirozeně. Po odběru jsme měli devět vajíček, což mi přišlo jako super číslo. Když jsme si zavolali pro výsledky, tak se mi zhroutil svět, protože to nevyšlo. Nepodařilo se oplodnit ani jedno.
Co jste cítila?
V tu chvíli jsem propadla absolutní panice. Přesně vím, kde jsem byla, co jsem měla na sobě, jak jsem se cítila, a to je to už patnáct let. Byla jsem naprosto vyřízená a opravdu hodně jsem to oplakala. Byla jsem totiž přesvědčená, že když už jsme vše podstoupili, tak se to přece musí podařit. Tehdy jsem si poprvé připustila myšlenku, co když opravdu nemůžu mít děti.
Přemýšlela jste i nad záložním řešením?
Bylo to období, kdy jsem hodně pracovala s dětmi z dětských domovů. Vytvořila jsem neziskovku, které jsem byla patronkou a spoluzakladatelkou. A sama v sobě jsem zvažovala téma adopce. Tím spíš, že jsem se pohybovala v tomto prostředí, tak jsem věděla, že není jednoduché udělat finální rozhodnutí přijmout cizí mládě za vlastní. S tím pocitem, že ho k sobě připoutám navždy a nebudu ho moct vrátit a říct nezlobte se, to je asi omyl. Hluboce obdivuji všechny, kdo tohle dokážou, já v sobě nenašla stoprocentní přesvědčení, že by to byla cesta pro mě. Věděla jsem, že právě proto udělám opravdu maximum, abych mohla mít vlastní dítě, a pak až třeba o tom budu dál uvažovat.
Co bylo dál?
My jsme tehdy byli v Gennetu na Letné. To místo má zvláštní genius loci a mně tam bylo přes to všechno hrozně fajn. Starala se o nás mladá paní doktorka Vykysalá, která byla příjemně věcná. Řekla, že musíme aspoň tři měsíce počkat před dalším pokusem. Věděla jsem, že nemůžu čekat tři měsíce, že to nevydržím, tak jsem ji tehdy uprosila, abychom do toho šli znovu už po dvou měsících. Tělo dostalo strašnou dávku hormonů a opravdu mi nebylo dobře. Bylo znát, že děláme něco, co není přirozený proces.
Vyplatilo se to?
Při druhém pokusu mi odebrali mnohem méně vajíček, už si přesně nepamatuji finální číslo, ale oplodnit se podařilo pouze dvě. Byla nám doporučena prodloužená kultivace. V té době se běžně dávala dvě i tři embrya, takže jsem neváhala a nechala si dát obě embrya. Tato dvě embrya se dnes jmenují Pepa a Madla.
Asi jste si na začátku snažení představovala, že Pepa a Madla vzniknou trošku jinak.
Myslela jsem si, že výroba dětí bude trošku zábavnější a romantičtější záležitost než zavádění pipetou. Ale samotný transfer si taky pamatuji dodnes. Byla to strašná legrace a nasmáli jsme se u toho. Paní doktorka mi říkala, nesmějte se, protože já se pak nemůžu trefit. Takže vlastně to bylo fajn a dodnes vtipkuji, že nemám děti jen se svým bývalým mužem, ale i s paní doktorkou Vykysalou.
Pokračování rozhovoru najdete zde