Pokračování rozhovoru s herečkou Michaelou Maurerovou, první část najdete zde
Jenže až ve chvíli transferu vlastně člověku dojde, že to teprve začíná.
To máte pravdu. Já měla úplně panickou hrůzu jít jen na záchod. Měla jsem strach, že je třeba vyčůrám, i když jsem racionálně věděla, že to není možné. Nejradši bych byla, kdyby mě devět měsíců tahali jen na jeřábu a já nemusela nic dělat.
Dodržovala jste po transferu klidový režim?
Ze začátku naprosto, ale pak jsem si sama sobě řekla, že nemůžu takhle šílet, že bych se zbláznila. Jestli se to má povést, tak to tak dopadne.
Vydržela jste čtrnáct dní netestovat?
Samozřejmě jsem to nevydržela a testovala dřív. A hned se objevily dvě slabší čárky. Byl to dojemný okamžik, byla jsem sama a brečela. Zároveň jsem se i lekla, protože vy si něco velmi přejete, pak to přijde a stejně je to šok. Ten test mám schovaný dodneška.
Ale to asi nebyl jediný šok…
Další šok přišel na prvním ultrazvuku. Byla jsem přesvědčená, že se uchytilo jen jedno embryo, jenže chytla se obě. Říkala jsem si, co budu dělat a zároveň nerouhej se a buď šťastná. Vždycky jsem byla drobná a nastaly obavy, jak to s tímhle tělem zvládnu.
Jaké bylo první těhotenství?
Říká se, že to je nejkrásnější období v životě ženy a já to považuji za úplný mordor. Od druhého měsíce jsem nepřetržitě zvracela a trpěla jsem nevolnostmi. Měla jsem jedno z nejopečovávanějších těhotenství vůbec. Přesto jsem na konci šestého měsíce měla s dvojčaty navrch asi jen pět kilo. Byla jsem v péči Hořovické nemocnice, kde jsem i rodila. Moc jsem si užívala všechny ty ultrazvuky, na které jsem se těšila. Měla jsem obavy z prvních milníků jako je bijící srdíčko a první velký screening. Vše bylo v pořádku až do chvíle, než jsem jednoho dne začala mít velké bolesti.
Co se tehdy stalo?
Přišly velmi silné bolesti jako poslíčci a já jela hned na kontrolu. Udělali ultrazvuk a zjistili, že se začínám otvírat. Začala jsem předčasně rodit ve 28.týdnu. Nasadili mi okamžitě Gynipral, který zastavuje porod, kortikoidy, aby dozrály plíce dětem, položili mě a hospitalizovali na dva měsíce. Moje úžasná lékařka a dnes i kamarádka Věra Pavlů mi řekla, že to zvládneme.
Dva měsíce hospitalizace, kdy nevíte, co bude, musí být extrémně náročné.
Pro aktivního člověka jako jsem já, bylo těžké, že i na toaletu mi museli pomáhat, ale měla jsem vlastně velké štěstí. Nechala jsem se z privilegovaného pokoje jen pro mě přeřadit na standardní pokoj, kde jsem byla s ostatními maminkami a s některými jsme se pak stýkaly ještě roky po porodu. Měly jsme podobnou diagnózu, podporovaly jsme se a nebyla jsem na to sama.
Sdílení strašně pomáhá. Byly jsme na pokoji číslo 13 a každé ráno jsme se probudily šťastné, že máme další den k dobru a počítaly jsme si, že jsme už třeba 28 plus 2.
Každý den navíc byl benefit a já to nakonec dotáhla na 34 plus 3 a děti se narodily 26. ledna.
Jaký byl samotný porod?
Trošku dramatický. Brzo ráno mi praskla voda, která byla zelená, takže špatné znamení, že není vše tak, jak by mělo být. Ozvy byly naštěstí v pořádku a já začala rodit. Nejsem zrovna alternativní typ a když mi kamarádky říkaly, že mají porodní plány zahrnující porod do vody a éterické oleje, tak já jim odpovídala, že já přijdu k porodu a řeknu: hele, dejte mi všechny legální drogy. Brala jsem to jako trénink a výzvu pro sebe, své tělo a moje děti. Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mně a jdeme na to, nebudeme to prodlužovat, ať to máme rychle za sebou. A takhle se narodili Pepa s Madlou.
A pak přišlo šestinedělí…
Ani to jsme nezačali právě optimálně. V Hořovicích bylo zcela nové oddělení šestinedělí a měli tam pravidlo, že děti nad 1700g zůstávají s matkou a pod tuto hranici je vezou do Podolí. Madla byla áčko a měla 1770g, ale Pepa měl 1660g. Takže po porodu mi Pepu vzali a odvezli do Podolí, to bylo šílený. Já v poporodním stavu, sešitá, bolavá, v hormonech, s Madlenkou v inkubátoru. Měla jsem ale nakonec opět štěstí, protože Pepu mi za dva dny přivezli zpátky, váhu rychle dohnal a nás tam nakonec nechali 21 dní společně, než nás pustili domů v únoru, kdy děti dosáhly dvou kil. A pak teprve přišla ta pravá jízda, která vlastně ještě neskončila.
Co vás na celém procesu IVF zaskočilo nebo překvapilo? Nebylo to právě to, že se napoprvé nepodařilo oplodnit ani jedno vajíčko?
Přestože nejsem žádná bio a ezo žena, tak dám na přírodu, mám ráda přírodní kosmetiku, piju bylinky a najednou jsem měla pocit takového jakoby plastu kolem mě. Pocit, že přečůrávám přírodu a všechno je umělé, tolik léků, přípravků, hormony. Proto jsem měla radost, že aspoň porod jsem měla přirozený, že aspoň něco fungovalo tak, jak má. Když to také srovnám s druhým těhotenstvím a porodem, tak mě překvapilo, že o dvojčata jsem měla strach ještě než vůbec vznikla. Někdy mám pocit, že matky, které si procesem IVF prošly, jsou až přehnaně úzkostlivé a není se čemu divit. Nemáme tu lehkost a nadhled žen, které se staly matkami přirozeným biorytmem. Pořád jsem měla pocit, že mě čekají nějaké nástrahy, i když vše bylo v naprostém pořádku. Ta úzkost mi zůstala. Je to asi dané i velkou touhou po nich, je to prostě trošku jiné.
Vy máte srovnání, protože máte za sebou druhé těhotenství. Bylo to podruhé jiné?
Těhotenství bylo stejné, bylo mi opět strašně zle. Já vždycky říkám, že mám geniální porody, ale nejsem těhotenský typ. Do čtyř hodin mám vždy hotovo a přirozeně. Nechci říct, že by to podruhé bylo snazší, že bych získala tu pomyslnou lehkost, nebo že bych se podruhé tolik nebála, když to šlo všechno přirozeně. Zase jsem byla o dost starší, takže se mi opět hlavou honily myšlenky, aby bylo vše v pořádku. Ale bylo to celkově takové rychlejší, ale to je asi tím, že už to bylo podruhé, a nezáleží na tom, co tomu předcházelo.
O procesu IVF otevřeně mluvíte, musela jste tedy počítat s tím, že se tato informace jednou donese i k vašim dětem. Připravila jste je na to nějak?
Od začátku jsem jim o tom říkala, protože jsme věděla, že by mě to jinak dohnalo. Navíc jsem natočila i 13. komnatu a dala mnoho rozhovorů, protože mi vadí, aby téma, které se týká tolika párů, bylo pořád ve společnosti tabu. Nechtěla jsem, aby je zaskočil nějaký spolužák hláškou, že jsou ze zkumavky. Řekla jsem jim, že to nešlo přirozeně, tak jsem přišla poprosit doktory. Že jsem vždy toužila po rošťákovi a modrooké blondýnce a díky doktorům je mám. Že to je podobná pomoc, jako když lékaři léčí něco jiného. Když to prostě nejde přirozeně, tak se poprosí doktoři a že oni dva jsou moc chtění a výjimeční.
Mluvila jste o tom tak otevřeně i proto, že je mnohdy lepší to říct hned, než když na to přijde bulvár a udělají z toho téma?
Já jsem to asi nikdy nechtěla tajit, přišlo mi to normální a přirozené. Mám s tím spojenou i jednu vtipnou historku. Když jsme šli s bývalým manželem na spermiogram na Karlovo náměstí, bylo to v patře nad venerologickou klinikou, kde se léčí pohlavní nemoci. Při odchodu jsme otevřeli dveře a já slyším jen „akce“ a přede mnou stojí Táňa Vilhelmová s Ivanem Trojanem, přímo na mě namířená kamera a já se zmohla jen na čau a oni čau, ty vole, ty máš kapavku? Takže nemělo cenu nic skrývat. Vlastně mě štve, když se kolem toho dělají takové tajnosti. Píše mi spousta žen, které mi děkují, že o tom mluvím, že si díky mně nepřipadají jako mrzáci, kteří nemohou počít dítě.
Co kromě toho nejdůležitějšího – krásných zdravých dětí, vám IVF dalo dobrého?
Zbavila jsem se strachu z jehel. Před IVF byl problém mi vůbec odebrat krev, omdlévala jsem, jen jsem injekci viděla, ale po celém procesu jsem se strachu zbavila. A taky porod už pro mě pak nebyl tak náročný, jako pro ženy, které jsou celou dobu v pohodě.
Vy jste vlastně nestihla ani žádnou přípravu na porod během prvního těhotenství v podobě třeba předporodního kurzu. Dohnala jste to pak s Emmičkou?
Ano. Emmičku mám se současným partnerem, pro kterého je Emma jediným dítětem, a tak jsme si předporodní kurz užili společně. Absolvovali jsme ho u porodní asistentky a mé jogové guru Simony Jozefové, která říkala i spoustu praktických věcí, které nám pak u porodu moc pomohly.
Například?
Třeba úlevné polohy pro různé fáze porodu. Co si s sebou vzít k porodu za svačinku, co naopak si k jídlu nebrat. Jak pracovat s těžištěm těla. A co bylo pro mě asi nejdůležitější a nejvíc mi pomohlo, bylo: zařvěte si. Evropská civilizovaná žena má mnohdy pocit, že by neměla vydat ani hlásku, ale vokalizace často pomáhá a já řvala tak, že mi partner říkal, že jsem byla slyšet asi až na parkovišti. Dostat ven ty animální pudy může opravdu hodně pomoct.
Váš současný partner byl tedy u porodu?
Mám pocit, že v dnešní době se pomalu už zdá být jako povinnost, aby byl partner u porodu. Určitě tam má svou roli, pokud oba chtějí, ale především asi v první době porodní, když žena ještě vnímá, ale pak už by to mělo být čistě na něm, jestli se cítí na to tam zůstat. V samotném závěru jsem mu řekla, že už je to jeho rozhodnutí, jestli bude až do úplného konce, protože jsem si dobře pamatovala, že pak už mi bylo jedno, kdo tam se mnou je. Už to bylo jen já, bolest a dítě rychle ven a to byl jediný program. Na posledních asi 40 minut odešel a pak se vrátil. Rozhodně to z něho nedělá míň chlapa, nebo horšího otce. Měli jsme dlouhý bonding, nechali jsme dotepat pupečník, a když ji pak poprvé držel, bylo to celé velmi dojemné. Je skvělý táta od prvního okamžiku a Emma ho miluje.
Měla jste vůbec nějaký porodní plán?
Obvykle potřebuji mít věci pod kontrolou, ale u porodu by mě to zbytečně stresovalo, kdybych si něco naplánovala a pak to podle toho nebylo. Navíc porod prostě nenaplánujete, takže jsem to nechala přirozeně plynout. Držela jsem se hesla, šlo to dovnitř a musí to jít ven. Je teda pravda, že jednu chvíli jsem si s Emmou už sáhla na dno svých sil a říkám, tak fajn, to by pro dnešek stačilo, já si teď půjdu odpočnout a zkusíme to zase zítra. To jsem všechny přítomné dost rozesmála. Paní doktorka mi řekla, že ne, že tohle na dvě zatlačení dokončíme, já se namotivovala a na dvě zatlačení byla opravdu venku.
Váš příběh může být velkou motivací pro ostatní ženy, ačkoli to nešlo přirozeně, tak IVF se vydařilo pěkně a pak ještě další dítě přirozeně.
Abych byla upřímná i já jsem si prošla bolestnou ztrátou. Když byl dvojčatům rok a půl, otěhotněla jsem přirozeně, jak to tak někdy po IVF bývá. I když to poprvé nejde, tak další těhotenství přijde v nejmíň vhodnou dobu, když třeba vážně nemáte sílu na další dítě. Samozřejmě, i když vás to zaskočí, tak byste si to nenechala vzít. Bohužel ve třetím měsíci miminku přestalo být srdíčko a já musela jít na kyretáž. Shodou okolností jsem ležela na stejném pokoji jako poprvé s dvojčaty.
Kdyby to bývalo s Emmou nešlo přirozeně, šla byste do IVF znovu?
Ano.
Za rozhovor Míše i autorce Boži Vařilové moc děkujeme.