Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.
Stručně řečeno – moje první velká láska ani moje druhá velká láska nedopadly dobře. Bylo mi 34 let a měla jsem nastudované všechny články o tom, jak po třicítce klesá plodnost ženy (a co teprve po pětatřicítce!). Téměř všechny moje vrstevnice byly vdané a měly děti. Pak jsem potkala svého současného manžela a po půl roce vztahu jsme se začali bavit o dětech. A já jsem vysadila antikoncepci. Sice se mi to zdálo trochu brzo, nebyla jsem si tím vztahem ještě úplně jistá, ale zároveň jsem moc chtěla děti. Tak jsem se rozhodla to risknout. Nutno ještě poznamenat, že můj partner tehdy pracoval v zahraničí a vídali jsme se jen občas.
Vůbec jsem nepochybovala o tom, že brzo otěhotním. Menstruaci jsem měla vždy pravidelnou, nikdy jsem neměla žádný gynekologický problém a celkově jsem zdravá. I moje gynekoložka mě ujistila, že vše funguje a s otěhotněním nebude problém. Po roce snažení (ne příliš pravidelného kvůli partnerově práci) přišla epidemie covidu. To pro mě znamenalo napřed dlouhé odloučení, ale pak si partner našel novou práci, nastěhoval se ke mně a požádal mě o ruku. Taky šel na spermiogram, který vyšel úplně v pořádku.
Protože jsem pořád nebyla těhotná, moje gynekoložka mi naordinovala léčbu: Clostilbegyt – ultrazvuk – Ovitrelle – Duphaston. Zopakovali jsme to takhle 6x. Na UZ byl vždy vidět 1 nebo 2 folikuly, sliznice krásná, žádný problém, ale ani žádné těhotenství. Začala jsem chodit na endokrinologii kvůli zvýšeným protilátkám proti štítné žláze, ale na početí to prý nemá žádný vliv.
Taky jsem vyslechla spousty dobrých rad jako:
„Otěhotníš, když se budeš soustředit na něco jiného“ – několik měsíců jsem intenzivně řešila přípravu svatby.
„Otěhotníš když odjedeš na dovolenou a změníš prostředí“ – strávili jsme s manželem pohodový týden v Chorvatsku a zrovna jsem měla i ovulaci.
Nebo moje kamarádka: „Objednali jsme se do CAR a těsně před první návštěvou jsem zjistila, že jsem těhotná.“
Tak u mě to takhle teda nefunguje…
Tak uplynul další víc jak rok a my jsme s manželem zamířili do centra asistované reprodukce. První návštěva mě uklidnila, všichni byli velice milí a já jsem získala dojem, že nám udělají spoustu vyšetření, odhalí příčinu neplodnosti, tu vyléčí a všechno bude v pořádku. Na další návštěvě jsem z těchto svých naivních představ dost krutě vystřízlivěla.
Ureaplasma, prý běžná bazénová bakterie, oba s partnerem antibiotika. Jsem nositelkou genu pro spinální svalovou atrofii, partner je v pořádku. Takže pro naše případné miminko není riziko, ale stejně to pro mě byl šok. A to nejhorší přišlo na konec. Zvýšené hodnoty FSH a LH, AMH taky žádná sláva, předčasný přechod, pravděpodobnost úspěšného IVF méně jak 10% a nedá se to vůbec nijak zlepšit. Lékařka začala rovnou mluvit o darovaných vajíčkách, na což jsem ale vůbec nebyla připravená. Doklopýtala jsem domů a zbytek dne jsem probrečela.
Pak proběhly Vánoce a mně se podařilo všechny ty informace trochu vstřebat a ujasnila jsem si, že chci zkusit IVF s vlastními vajíčky. AMH nebylo zas tak špatné a já jsem věřila, že tam ty vajíčka jsou. Dostala jsem vysoké dávky hormonů, injekce mi píchal manžel, 2 ráno a později ještě 1 večer. Folikulů rostlo málo, ale byly tam. Měla jsem nafouknuté břicho, křeče v břiše, průjmy a skoro jsem nemohla jíst. Před OPU jsem měla hrozný strach, ale proběhlo to v klidu a probudila jsem se bez komplikací.
Odebrali mi 1 zralé vajíčko, oplodnili a za dva dny transferovali krásné embryo. Byla jsem doma na neschopence, odpočívala, chodila na procházky a cítila se dobře. Po 10 dnech jsem si udělala test a nebylo tam vůbec nic. Pak další den ještě jeden a nakonec mi neúspěch potvrdili i z krve.
Reklama
