Důvěřuj, ale prověřuj

Současné lékařství je u nás na vysoké úrovni a lékaři umí v tomto odvětví zázraky. Jsou páry, které bohužel nemají to štěstí a potomka přirozeně počít nemohou. Ani my jsme nebyli výjimkou. Bohužel nás příliš veliká důvěra k lékařům obrala o hodně času a přišlo zjištění, že pro šťastný konec je zapotřebí i vlastní iniciativa a jiná odvětví.

S manželem jsme se po nějaké době vztahu rozhodli, že by jsme se mohli začít pokoušet o miminko. Zázemí jsme měli, peníze a zaměstnání také, něco jsme procestovali a ke štěstí nám chybělo už jen jedno. Uběhl rok, kdy jsme nic neřešili a úspěch se nedostavil. Navštívila jsem svého gynekologa, který mi udělal testy. Stejně tak se nechal vyšetřit i manžel. Vše bylo víceméně v normách. Jen u manžela nebyl dokonalý spermiogram a u mě vysoká hladina prolaktinu. Nasadili nám oběma léky, špatné životosprávě jsme se vyhýbali a dále jsme čekali.

Po dalším roce kdy jsem do sebe cpala ty odporné léky, měla migrény, zvracela, byla neustále unavená, náladová a přibrala jsem patnáct kilogramů, nás lékař poslal na endokrinologii. Zde se scénář opakoval s tím rozdílem, že se mi snížila funkce štítné žlázy a k těm ,,zázračným lékům‘‘ mi přibyly léky další. Lékařům jsem důvěřovala a myslela jsem si, že děláme maximum.

Uběhl třetí rok a druhá čárka na testu se stále neobjevovala. Už jsem začínala být nešťastná, nervózní a vzteklá. Každý se pořád ptal kdy budeme mít miminko, v okolí každý do měsíce snažení otěhotněl a já si opakovala ,,Proč ne my?‘‘. Hodnoty po lécích byly v normách, gynekologicky jsem byla naprosto v pořádku, ovulace byla ukázková a snažení probíhalo od mých 25let. Tak kde by mohl být problém? O IVF jsem toho moc nevěděla a nikdy by mě nenapadlo, že to budu muset někdy v životě řešit.

Po třech letech snažení se mě při pravidelné prohlídce u obvodního lékaře zeptali, zda plánuju otěhotnět. Po zjištění, že nás nechávají takto dlouho bez dalších vyšetření a honí si body pro pojišťovnu, nás obvodní lékař ihned objednal na magnetickou rezonanci a poslal nás do CAR v Pražském Podolí. Zde se konečně začalo něco dít a my se nestačili divit. Výsledky spermiogramu nebyli tak uspokojivé, jak nám celou dobu tvrdili. Následoval maraton testů, odběrů, vyšetření a nekonečných konzultací. Léčba se nějaký čas vlekla a na samotné IVF stále nedocházelo. Pokaždé jsem z ÚPMD odcházela jako zpráskaný pes, slzy v očích, další čekání a začala se ve mně probouzet nenávist vůči těhotným ženám. Ať si za to člověk nadával sebevíc, hormony pracovaly a neustálý neúspěch se na psychice hodně podepsal.

Stále se opakující věty jako ,,Vše je jen v hlavě.‘‘ ,,Zkus na to nemyslet.‘‘  mi moc nepřidávaly, protože jsme to nechávali v naprostém klidu dost dlouho a dodnes toho lituji. Trápení trvalo už dlouhou dobu a já si řekla, že tím si vlastně nepomohu a musím začít něco dělat.

O tuto problematiku jsem se začala zajímat více. Potřebovala jsem nějakou inspiraci, něco co mi dodá sílu a motivaci. Začala jsem více sportovat abych se alespoň částečně zbavila nabraných kilogramů z hormonálních léků a přišla na jiné myšlenky. Na doporučení starší kolegyně z práce jsem se dostala ke knize Metoda Ludmily Mojžíšové od A do Z a celý život se mi obrátil. Inspirující příběhy mi dodali sílu a navedli mě správným směrem. Samotné lékařství nejspíš nestačí a člověk musí zapojit vlastní iniciativu a zkusit všechny možnosti.

Pokračování příště…

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *