První šestinedělí bylo náročnější, než jsem čekala. Hodně jsem krvácela a trvalo opravdu 6 týdnů, než to přestalo. Hned po šestinedělí jsem šla na kontrolu k Hulvertovi. Řekl, ať jedu na dovolenou a až se vrátím, tak snad budou první genetické výsledky plodů a my se dohodnem, co a jak. Zařídili jsme si ještě speciální genetické vyšetření v Motole a odjeli na skoro tři týdny do ráje. Prvotní genetika nezjistila nic, jen my se dozvěděli, že jsme měli chlapečky.
Genetika nebyla kompletní, ale Hulvert navrhl na nic nečekat a pustit se do dalšího pokusu hned při další menstruaci. Takže jsem jednou odmenstruovala na dovolené po šestinedělí a při dalším cyklu se šlo na věc. Měli jsme už rok zamluvený týden na Šumavě, kde jsme se svěřili majitelům ubytování, kteří si prošli něčím podobným. Majitelka mi nařídila očistnou šumavskou kúru spočívající v sauně, jízdě na kole třešňovými alejemi, túrách a k snídani mi dělala čaj s čerstvého kontryhele.
Transferovali jsme vyhatchovanou blastocystu a všichni na sále z našeho embrya byli nadšení, já upřímně vůbec netušila, co to znamená. Částečně i proto, že jsem se večer před transferem šíleně opila a na transfer jsem šla s těžkou kocovinou. Opět jsem nevydržela a testovala po 10 dnech, protože jsem věděla, že jestli těhotná jsem, tak už se to ukáže. Překrásné dvě čárky. Ten den jsme šli s manželem do ZOO. Říkala jsem si, že pokud by to tentokrát mělo vyjít, nechci druhé miminko připravit o to těšení, které jsme zažívali při prvním těhotenství. Nechala jsem si pozitivní test v kapse, v zoo zapnula video a řekla manželovi, ať vyndá to, co mám v kapse. Ty vole, to si děláš prdel. To byla jeho reakce. Tentokrát jsme neplakali.
Byl trošku smutný, protože jsem mu slíbila, že si udělám test s ním, ale já věděla, že si ho musím udělat sama, že to potřebuju zase vědět jako první a nějak se s tím poprat. Těhotenství tentokrát bylo úplně jiné. Skoro nikdo to nevěděl. I rodině jsme to oznámili až po prvním velkém screeningu. Manžel zazpíval miminku asi jen třikrát. Báli jsme se, strašně se báli těšit a báli jsme se o miminko, až nezdravě moc. Nenechali jsme si říct pohlaví. Chtěli jsme mít překvapení. To byla oficiální verze, ale já měla i skrytý důvod. Nechtěla jsem vědět pohlaví miminka, protože kdybych to věděla ještě víc bych se na něj upnula a já pořád čekala, co se pokazí.
Stres způsobily i protilátky v mojí krvi, které nikdo nečekal, protože jsem Rh pozitivní. Celou dobu mi vycházely tyto speciální protilátky pozitivní a nikdo mi pořádně nevysvětlil, co s tím. Když jsem se jednou zeptala už úplně zoufalá sestřičky na gynekologii, tak mi řekla, že miminku se může po porodu rozpadnout krev a může umřít. Četla jsem si na internetu, že se v některých případech dává miminku transfuze už během těhotenství, ale mně lékaři říkali, že se spíš stane jen těžká novorozenecká žloutenka. Ačkoli mi všichni říkali, že to bude určitě kluk, tak se nám tři dny před termínem, jednu krásnou neděli na konci března, narodila po nádherném přirozeném porodu překrásná a zdravá holčička absolutně bez novorozenecké žloutenky.
Bohužel se splnilo, co předpovídala psycholožka, ke které jsem se objednala ještě před druhým transferem. Věděla jsem, že potřebuji odbornou pomoct, abych případný neúspěch, který by se pro mě rovnal životní tragédii, mohla zvládnout. K psycholožce jsem se objednala před druhým transferem a termín jsem měla, když jsem už věděla, že jsem těhotná, ale ještě jsem neměla potvrzené srdíčko. Chtěla jsem původně řešit vyrovnání se se ztrátou dvojčátek, ale nakonec jsme řešily hlavně úzkost s případné další ztráty aktuálního těhotenství.
Už tehdy mi říkala, že to miminko ještě není na světě a já už mu nedůvěřuji, že to zvládne a co budu dělat až bude na světě a přijdou další starosti a problémy. Že si zadělávám akorát na to, že ze mě bude úzkostná matka, která se bude o své dítě přehnaně bát a tak to je. Před každou návštěvou pediatričky, která je mimochodem naprosto skvělá, mám strach, jestli se něco neobjeví. Neustále dceru pozoruji a bláznivě se hroutím a panikařím z toho, že málo přibírá. A vše to vychází z mého nyní spíš iracionálního strachu, že o ni přijdu, protože tentokrát už bych to asi nepřežila. Nebudu lhát, tento týden mám v plánu psycholožce opět zavolat a objednat se.
V centru máme ještě čtyři embrya, ale jestli budu mít odvahu celé to podstoupit znovu, to opravdu nevím, ačkoli bych si druhé klidně hned, moc přála.
B.V.
Reklama
