Psal se duben roku 2019 a já jsem si seděla na obláčku štěstí. Pamatuji si ten den jako dnes. Čekala jsem na letišti na svého francouzského prince (manžela) a popíjela kávu. Po x letech strávených v Paříži mi odsouhlasil stěhování do Čech a založení rodiny. Nemohla jsem se dočkat! Konečně! Věděla jsem, že jsem připravená. Od naší svatby jsem sledovala ovulaci a plodné dny, jedla vitaminy a čekala, až dá manžel zelenou. No a je to tu! Ideální načasování! Nemohla jsem odolat a v pěně z lattéčka jsem viděla sama sebe s bříškem na pláži u rodičů. „2019 bude prostě ten nejlepší rok!“ říkala jsem si.
Po pár měsících domácí snahy mi však došlo, že tak jednoduché to asi nebude. Měsíc po měsíci utíkal a každý končil stejně, jednou čárkou na testu. Po roce domácího snažení, kdy jsme vyzkoušeli snad všechny oplodňovací taktiky, nám došla trpělivost. Ani jeden jsme nechápali, kde je problém. Sexu bylo dost (v některých dnech až příliš), v rodině máme spíš fenomén nechtěných dětí než neplodnosti. Prostě nám to hlava nebrala. V červnu 2020 jsme se tedy rozhodli navštívit kliniku asistované reprodukce a nechali se vyšetřit.
První zkušenost s klinikou.
Doktoři nám udělali všechny možné testy. Verdikt? „Jste zdrávi, manžel má nižší koncentraci, ale nic, co by jedna inseminace nezvládla.“ Natěšená z výsledku jsem si říkala, že to tedy ještě zkusíme doma. Pan doktor mi však začal rozmlouvat, že již nejsem nejmladší a že bych měla otěhotnět co nejdříve (bylo mi tehdy 31 let). Vyděsil mě a já tedy kývla na inseminaci.
První inseminace nevyšla.
„To se stává,“ říkal doktor. „Zkuste ještě jednu nebo dvě a uvidíte, že budete těhotná.“
No…. po dvou dalších inseminacích a dvou dalších negativních testech jsem doma měla leda oči pro pláč. Zašla jsem tedy za doktorem, zda nejsou ještě další testy, které bychom mohli podniknout. Opět mi předhodil můj věk a doporučil IVF. Se slzami v očích jsem poděkovala a odešla. Doma jsem pak dlouho brečela manželovi na rameni a chystala svým reprodukčním orgánům parte. Manžel měl naštěstí více rozumu než já a navrhl změnu kliniky.
Druhá klinika – nová diagnóza, první IVF!
První setkání na druhé klinice proběhlo velmi dobře. Šli jsme k doporučenému doktorovi. Nejdříve nás oba poslal na další vyšetření. Další odběr krve, další ultrazvuk, další spermiogram. A výsledky? „Paní, vy máte ale PCOS a neovulujete a pán má nízkou koncentraci, takhle neotěhotníte.“
„COŽE? Cože to mám? A jak to, že neovuluju? Proč mi to nikdo nikdy neřekl? Aha…zvýšené androgeny (= mužský hormon), to teď budu chlupatá? “
Odešla jsem domů, sedla za Google, a strávila dny hledáním informací, výzkumu a článků o PCOS. Nešlo mi to do hlavy. Ovulační testy přece vždy ovulaci potvrdily. Dokonce i podle teploty jsem si ovulaci potvrdila. No nic…. Doktor nám doporučil vitamíny + domácí snažení a za 3 měsíce na kontrolu. Už si přesně nepamatuji, jak dlouho jsme se doma snažili. Vím ale, že nám někde v průběhu roka došla trpělivost a já kývla na IVF. A tak začala další etapa našeho snažení.
„První IVF! Nová naděje! Dle všech budu mít díky PCOS velkou zásobu vajíček a budu konečně brzy těhotná! HURÁ! “
První stimulace jsme začali v dubnu 2021. Pan doktor mi nasadil nějaké hormony prý přímo navržené pro ženy s PCOS. Folikulů (aneb těch skořápek, co schovávají vajíčka) budu mít prý dost. Stimulační protokol mi přišel krátký, vše hotovo do 10–12 dnů. Injekcí jsem se sice bála, ale touha po miminku už byla tak veliká, že jsem je brala jako vysvobození. Díky covidu a home office jsem všechny kontrolní ultrazvuky zvládla o poledních pauzách. Byly asi tři a všechny potvrdily krásný počet folikulů. Ani jsem se nenadála a byl tu odběr vajíček. Tak hup do pohodlných ponožek, na sál a mým budoucím dětem zdar!
„Bohužel se nám podařilo odebrat jen jedno zralé vajíčko. Možná dvě. Čekáme, zda to druhé dozraje“.
S těmito slovy mě probudila paní doktorka. V tu chvíli se mi zastavil svět. Odsouhlasila jsem nějaké placené sledování druhého vajíčka a šla se zhroutit manželovi do náručí. „Jak to, že jen jedno vajíčko? Kde je těch milion potencionálních dětí, co ze mě měli vytáhnout?!“ Nechápala jsem.
Dalších pár dní jsme si projeli emocionální horskou dráhou. Vajíčka jsme měli nakonec dvě, obě se oplodnila a čekalo se, kolik z nich bude embryí. Denně mi chodil e-mail z kliniky se zprávami, jak se pomalu vývoj opožďuje. Třetí den se vývoj jednoho embrya zastavil. Pátý den mi už e-mail nepřišel. Paní embryoložka mi rovnou zavolala se zprávou, že druhé embryo sice přežilo do 5. dne, ale kvalitou je na tom špatně. Prý se mám během poledne zastavit. Pokud během těch pár hodin neumře, provedou transfer. Namísto pro miminko jsem ale měla pocit, že si tam jdu pro mrtvolu. Cítila jsem se jako pohřební urna, kam jen odložili již se nevyvíjející embryo. Jako třešinka na dortu byl fakt, že ten proces stál dvojnásobek nějakého normálního pohřbu. No… co vám budu povídat, zbytek dne jsem probrečela manželovi v náručí. A po 14 dnech našla bílo na testu.
Pokračování příště