Začátek příběhu zde
Druhé IVF – z nuly k OHSS
Z prvního IVF jsem se musela chvíli vzpamatovávat. Dodnes mi z prvního IVF do breku a vlastně nechápu, proč jsme na klinice zůstali. Ale zůstali jsme. A po 4 měsících domácího snažení a 4 dalších negativních testech jsem se cítila ready na IVF round 2. Na klinice jsem si požádala o nového doktora. Navrhli mi jiné hormony na stimulaci a doporučili mi vzít si dovolenou (abychom snížili stres). Sama jsem cítila, že další pokus už nechci prožívat pouze při poledních pauzách, a dovolenou jsem si vybrala. Začali jsme tedy druhé stimulace. Opět 10–12 dní injekcí završených odběrem vajíček. Tentokrát jsem šla „all in“, denně se pokoušela o meditace a vizualizace té spousty vajíček, co ve mě rostou.
Nastal den D, den odběru. Uspali mě a já se jen modlila, aby byl výsledek lepší než minule.
„Skvělý výsledek, paní T. Odebrali jsme 37 folikulu a z nich krásných 12 vajíček! Co nevidět budete mít krásné miminko! “
„Teda, paní! 37 folikulů? 12 vajíček? Skvělý výsledek! O tom se mi ani nesnilo.“ Opět jsem cítila, jak sis sedám na svůj obláček štěstí. Třeba se nám to vážně povede, musí! Všechna vajíčka oplodnila a nám nezbylo jen čekat, kolik jich přežije do 5. dne.
Ani tentokrát jsme se však neobešli bez komplikací. I přes moji velikou euforii mě začaly bolet vaječníky a do několika hodin jsem ležela doma schoulená v klubíčku a v slzách. Úvahy o tom, jestli vůbec nějaké embryo přežilo, nahradil strach o mé vaječníky a moje zdraví. Na rady doktorky jsem hodně pila (i 5l denně) a furt do sebe cpala bílkoviny. Hyperstimulační syndrom se mi krásně rozjel a já se nemohla pohnout z gauče. Přísahám, že i dýchání bolelo. Bohužel, 4. den po odběru jsem měla volnou tekutinu v břiše a zduřené vaječníky. Čerstvý transfer tedy nepřipadal v úvahu. Nevadí. Ono nějaký ten měsíc se v tom čekání už ztratí. Po 5 dnech nás čekala vzpruha. Podařilo se vytvořit 4 krásné blastocysty (5 denní embryo).
„Hurá! Máme 4 šance na miminko! “
Druhý transfer
Měsíc utekl jako voda a já jsem si šla pro „svého“ mrazáka. Tentokrát byl ten transfer, ale jiný. Měli jsme skvělé kvalitní embryo, super sliznici a ideální podmínky na uhnízdění. Moje duše se houpala na obláčku naděje. Transfer proběhl bez problémů. Já si po něm dala ananas a 10 dní poctivě hladila břicho. Tentokrát? Tentokrát jsem věřila. Denně jsem tomu malému embryu domlouvala a viděla se, jak letošní Vánoce budeme oznamovat tu nejkrásnější novinu. 10 dní uteklo jako nic (já vím, testovat se má po 14, ale kdo to kdy proboha dodržel?!) a nastal ‚”náš“ testovací den. Z mé strany padlo rozhodnutí, že už žádný negativní test vidět nechci, a tak jsem počůrala papírek , předala manželovi a šla si otevřít víno na nervy. Máme doma dobré, archivní, francouzské.
„Soňo, myslím, že bys tu lahev otvírat neměla. Jsou tam 2 čárky,“ povídá manžel.
A v tu chvíli se mi zastavilo srdce. COŽE?! JSEM TĚHOTNÁ? Hlava se roztočila na tisíc obrátek a mysl začala vybírat kočárky a vánoční dupačky pro miminko. Tehdy jsem dokonce nahrála oznamovací video s mojí reakcí pro kamarádky. Nikdy ho však nedostaly. Bohužel už vím, že ty dvě čárky miminko znamenat nemusí. Na testu vydržely sotva pár dní. Naše dokonalé embryo nakonec odešlo o pár dní později s menstruaci. A já poznala zklamání biochemického těhotenství. No…..manžel opět nastavil rameno a já dny protruchlila.
Třetí transfer
„Není na co čekat, teď máte pohnojeno…další embryo se určitě chytne“, radili mi snad úplně všichni. Od doktorů, přes kamarády. No, a tak jsme na třetí transfer šli hned ten další měsíc. Já, jakožto blázen do čísel a dat, jsem si vyhledala statistiky úspěšnosti IVF a vše nám hrálo do karet. Nepamatuji si je přesně, ale vím, že opravdu valná většina žen otěhotní v prvních dvou až třech transferech. Přeci nemůžeme být ti divní, co budou kazit statistiku! Už to prostě musí vyjít!
Nebudu vás napínat…nevyšlo. Po 14 dnech čekání (ano, vydržela jsem to jednou celých 14 dní) byl test sněhobílý. A mně, mně se tehdy zhroutil svět. Respektive svět zůstal, ale zhroutila jsem se já. Nebrečela jsem, jen jsem přestala žít. Chodila jsem celé dny jako tělo bez duše a nemohla přijít na nic, co by mi dělalo radost. Přestala jsem jíst (hlad ani chuť nebyla), přestala jsem chodit ven (pokud to nebylo nutné) a pomalu jsem přestala věřit tomu, že někdy budu matkou. Svůj smutek jsem si léčila prací. A stal se ze mě dobrý workoholik.
Pokračování příště