Začátek příběhu zde a pokračování zde
„Když nemůžu mít vlastní děti, budu alespoň tou nejlepší mámou/ šéfovou svému týmu“, říkala jsem si. Dnes už vím, že to tak úplně nefunguje a že workoholismus z vás dobrého šéfa neudělá…
Uplynul nějaký ten týden a moje situace se moc nelepšila. Až pak jednou nastal zlom. Pamatuji si to velmi jasně. Ležela jsem na pohovce a koukala do zdi (tak jsem trávila většinu volného času mimo práci) a došlo mi, že se už další den nechci probudit. Sama bych si neublížila, ale kdyby se prostě stalo, že bych se neprobudila…, nevadilo by mi to. Ta myšlenka mě dost vyděsila. No, a protože jsme si s manželem slíbili « v dobrém i ve zlém », tak jsem mu o svých myšlenkách řekla.
A díky bohu za jeho chladnou hlavu a nápady. Nejdřív mě jen objal. Vysvětlil, jak moc jsem pro něj důležitá a pak nadhodil terapii. Nechtěla jsem. Proč platit tolik peněz za to, že někde můžu hodinu mluvit? Vsak jsme platili už strašně moc za všechny ty IVF a transfery! No…nakonec jsem svolila. Zvedla telefon a zavolala si. Dodnes tohle považuji za nejlepší investici do svého zdraví. Nešlo to hned, ale po pár sezeních (a cca 4 měsících terapie) jsem začala cítit, že mi je lépe.
Moje mysl se přestala upínat na všechen ten neúspěch, začala jsem byl více otevřená otázce adopce (i když jsem cítila, že to by byla cesta na dlouhou trať) a hlavně jsem si začala uvědomovat, že tu na tom světě mám své místo i jako ne-máma. Přiznala jsem si, že jsem utíkala od emocí do práce a konečně se jim postavila čelem. Jako bonus jsem se cestou učila se mít ráda a respektovat se. Výsledkem je dnes už nová a mnohem klidnější Soňa, která se nemusí všem zavděčit. O terapii bych mohla básnit hodiny. Pojďme ale zpět do příběhu.
4. transfer – zkusíme něco nového – NATIVNÍ IVF
Měsíce utíkaly, ztráta našich embryí bolela méně, a já jsem cítila, že jsem připravená na další krok. Měly jsme přece ještě 2 embrya! Dvě šance na potomka. Něco mi napovídalo, ať tam ta embrya ještě nechám. Něco uvnitř mě nahlodávalo zkusit IVF v nativním cyklu. O co se jedná? Pokud žena pravidelně ovuluje (což jsem ovulovala), doktoři jen vysledují, kdy ovulace nastoupí, a v ten den ji odeberou to jedno vajíčko, které si tělo samo vybralo. Oplodní ho, a pokud vznikne embryo, vrátí jej ženě zpět. Žádné injekce, žádné hormony. Má to jen jeden háček…. úspěšnost takového IVF je prd prd nic (asi 10 %?) a platíte ho stejně jako další pokus IVF. Dodnes nevím, proč jsem tohle chtěla. Manžel ale kývnul, a tak jsme do toho šli.
Ovulace proběhla, vajíčko se odebralo, zvládlo se oplodnit a čekalo se, jak dlouho přežije. Osobně jsem nijak nevěřila tomu, že by se dožilo 5 dni kultivace a v hlavě už mi hučel plán B (transferovat jedno z našich embryí). No ale ejhle! Do 5. dne přežilo!
„Tak se paní T. dostavte na transfer“.
Po transferu jsem nic moc neřešila. Stejně to embryo nebylo kvalitou nic moc, říkali. Tak to určitě zas nepřežije. Tentokrát jsem pro uhnízdění nedělala nic. Denně jsem si nalila vínka na nervy a chovala se, jako by se nechumelilo. S manželem jsme se dohodli, že místo dítěte si pořídíme psa (kdo mě sleduje na IG, tak našeho chlupáče dobře zná). Vědomí, že k nám přijde zvířátko mi pomohlo se těšit na další dny/měsíce. Deset dní po transferu jsem opět počůrala papírek, nalila si víno na nervy a předala test manželovi.
Tentokrát nic neřekl. Ale jeho výraz si zapamatuji až do smrti. Čárky tam byly opět dvě. Silnější než u prvního pokusu.
„To už ale známe…. To jsou přece ty, který po pár dnech mizí….“, řekla jsem mu.
Holky (a kluci)…. tentokrát nezmizely! Ani po týdnu, ani po 14 dnech, a dokonce ani po měsíci! Moje hlava ještě dlouhé měsíce věřila, že je něco špatně a že každým dnem přijde potrat.
Až mi to v šestém měsíci došlo. JSEM TĚHOTNÁ!
No a teď, když píšu tyto řádky, tak tu vedle mě dýchá to naše malé nativní embryo. A mně zas pro jednou tečou slzy po tváři. Tentokrát……tentokrát ale vděkem, že pro něj můžu být tou jeho mámou.
Snad příběh dodá trochu naděje a vzpruhy.
Zdraví vaše Soňa
Soňu můžete sledovat na jejím Instagramu
Reklama
