Už od dětství jsem měla tři sny: vystudovat vysokou školu, žít v Praze a vdát se. Mít dítě, mezi mé sny nikdy nepatřilo, chtěla jsem procestovat svět, hodně toho zažít a užít. Poměrně brzo jsem poznala svého muže. Mně bylo 21 a jemu 25. Hned na začátku vztahu jsem mu řekla, že se chci jednou vdát, ale že na děti to moc nevidím. Maximálně jedno. On měl zas vždy jasno, že dítě rozhodně chce a nejlépe minimálně dvě.
Těsně před mou třicítkou jsme se vzali a já vysadila antikoncepci. Měla jsem samozřejmě strach, že okamžitě otěhotním, takže to jistila přerušovaná soulož. Po pár letech jsme se přestali hlídat úplně a já si říkala, že už by možná bylo fajn, kdyby to přišlo. Nic se nedělo. Šla jsem na gynekologii, kde mi má lékařka doporučila spermiogram pro partnera. Šel tehdy na vyšetření do Gennetu. Žila jsem v domnění, že když budou výsledky špatné, tak se mi moje gynekoložka ozve. Telefon mlčel a já byla v klidu. Manžel si pro jistotu zavolal přímo do Gennetu, kde mu řekli, že je vše v pořádku, ať se snažíme dál.
Po roce jsme šla znovu na preventivní kontrolu a doktorka se mě ptala, jestli docházíme někam do CARu, když ty výsledky vyšly tak špatně. Byla jsem v šoku a napůl vzteky a napůl bezmocí jsme se rozbrečela. Nechápala jsem, proč se mi tehdy neozvala. Volala jsem muži. Ten tomu nechtěl uvěřit. Každopádně čas letěl a bylo na pořadu dne začít situaci řešit. Do toho přišla pandemie Covidu a my si na jaře 2020 dali první telefonický pohovor s lékařkou z PFC.
V květnu jsme si došli na vyšetření a jelikož doktorka viděla vše optimisticky, rozhodli jsme se po konzultaci s ní, že si užijeme ještě hezké léto a na podzim zkusíme IUI. Byla jsem opět plná naděje. Výslovně jsem se lékařky ptala, jestli si myslí, že je v pořádku ještě do podzimu počkat, nebo jestli by doporučila rovnou na to vlítnout. Řekla, že jsme v pořádku a mně je „teprve“ 35, takž není důvod spěchat. První IUI nevyšlo a při druhém prováděla inseminaci jiná lékařka, která mi na křesle bez okolků řekla, že nechápe, co tam dělám, že s manželovo výsledky spermiogramu v životě nemohu otěhotnět pomocí IUI. A proč jsme si rovnou nezažádali o IVF a proč ještě nemám hotovou imunologii. Další facka přímo do obličeje.
To už jsem začala být trochu zoufalá. Shodou okolností a díky rodinné známé jsme se dostali přímo do péče pana Hulverta. Volal mi 23.12. s tím, že se uvidíme hned na začátku ledna a na všechno vlítneme. Nastimuloval mě a 27.1.2021 jsem byla na prvním OPU. Celý proces jsem si s velkým nadšením fotila a točila na video. Manžel mi píchal injekce a já si to docela užívala, protože jsem měla pocit, že se konečně něco děje. Odebrali mi asi 12 vajíček, 9 se podařilo oplodnit a 6 embryí zbylo k použití. Čekal mě první transfer. Byla jsem nervózní a zároveň jsem se velmi těšila. Po deseti dnech jsem to nevydržela a udělala si ráno v práci na záchodě test. Byl pozitivní. Rozklepala se mi kolena.
Přemýšlela jsem, jak to řeknu manželovi. Druhý den jsem měla svátek, tak jsem se rozhodla že objednám u Ivety Fabešové 3 zákusky, 3 yuzu srdíčka a nechám do krabice napsat vzkaz: budeme tři. Takže tahle cukrářka byla vlastně první člověk, který se dozvěděl, že jsem těhotná a moc mi gratulovala. Cítila jsem se nádherně. Naaranžovala jsem telefon, zapnula nahrávání a nechala manžela otevřít krabici. Když mu to došlo, tak jsme oba štěstím plakali.
Naše nadšení bylo takové, že jsme měli potřebu to hned vykřičet do celého světa, takže jsme to lidem oznamovali téměř na potkání. Začala jsem špinit, ještě než bylo možné potvrdit srdíčko. Vyděšená jsem přijela na kontrolu. Srdíčko ještě vidět nebylo, ale v děloze bylo cosi uhnízděného a vše vypadalo v pořádku. Když jsem se konečně dočkala další kontroly, pro potvrzení srdíčka přišly další slzy. Snažila jsem se připravit psychicky na to, že tam třeba nemusí být a bít. No tak vidíte řekl Hulvert a pak dodal jo aha… V tu chvíli mi zatrnulo. Oni tam jsou dvě. Jak dvě, co dvě??? Vždyť jsme zaváděli jen jedno embryo! Těšte se, ale opatrně, říkal mi při odchodu Hulvert, tohle bývá extrémně rizikové.
Pokračování příště…