Nevěřící Katka

Zdravím, i já bych se ráda podělila o náš příběh.

Psal se rok 2016 a já se stěhovala za přítelem do Prahy. Byla jsem zde chvíli a přišla žádost o ruku. U nás bylo vše tak krásné, že nebylo nad čím přemýšlet. Řekli jsme si, že bychom mohli začít pracovat i na miminku. Jaké překvapení, když hned další měsíc nedošla menstruace. Udělala jsem si rovnou dva testy a viděla krásné 2 čárky.

Super. Jsme v tom. Pár dnů jsem chodila s hlavou v oblacích a těšila se. O pár dnů později jsem šla ale na WC, protože jsem cítila zvláštní vlhko. Po utření byl toaletní papír celý krvavý. Volala jsem tedy – ještě relativně klidná- na gynekologii, co mám dělat. Samozřejmě, jet na pohotovost do Motola .Dlouhé čekání netřeba popisovat… Následoval fakt nepříjemný doktor, který na ultrazvuku nic neviděl. Odebral sice krev, ale více méně mě vyhodil s tím, že jsem si udělala vadný test a normálně přišla menstruace.

Jela jsem tedy domů. Za 2 hodiny mi volali, abych přijela zpět, že mám vysoké hodnoty hCG… Nejela jsem. O dva dny později jsem v téže nemocnici narazila na zlatého pana doktora a postup se opakoval – krev, utz.. stále nic. Doktor mne tak vyděsil, že jsem tam pro jistotu zůstala. Ještě týden se postup opakoval, než mě vzali pod kudlu. Jasný verdikt – mimoděložní těhotenství, odebrán vejcovod.

Dalšímu těhotenství po zkráceném šestinedělí nic nebrání. V březnu mi doktor řekl, že když budeme chtít znovu zkoušet, budeme mít chuť, ať zkusíme, ale do ničeho se nenutíme. V dubnu jsme opět našli 2 čárky ❤️. O pár dnů později mě probudilo nepříjemné vlhko a já už tušila. Celá postel od krve. Rychlá návštěva pohotovosti a krutý verdikt… Opět mimoděložní těhotenství, stejný postup – operace, odstranění vejcovodu. A jako výsledek? Kompletní sterilita.

Následovala tajná svatba, jelikož jsem nechtěla, aby každý z rodiny probíral, že nemůžu mít děti. A pak začalo hledání vhodného centra asistované reprodukce. Navštívila jsem celkem 4 pražská centra a pokaždé jsem po první návštěvě řekla, že už nikam nejdu. Po dalším roce jsme konečně zavítali k Apolináři. A já si řekla: „Tady jsme správně.“

Začaly testy … Návštěvy… kontroly a první IVF.

Snášela jsem jej celkem dobře fyzicky…. S hlavou to bylo horší.

Nicméně po prvním transferu se za 14 dnů doma slavilo. Dvě čárky. Konečně. Teď už to bude jen dobré.

Nebylo. Přišel samovolný potrat. To byl den, kdy jsem přestala věřit. Měli jsme ještě 2 zmrazená embrya. Šli jsme hned tedy do KETu a pak rovnou do dalšího. Bylo mi to jedno, věděla jsem, že to nevyjde. Že já už máma nebudu. A manželův věčný optimismus mi pil krev. Neskutečně. KETy nevyšly. Nečekaně.

Šli jsme tedy v srpnu do dalšího IVF. 11 folikulů, 5 vajíček fajn, 3 se špatně oplodnily, 1 se špatně vyvíjí. Já se smála a brečela dohromady. Prostě ne, není mi přáno. Druhý den telefon, přijďte, zkusíme transfer 3denního embrya. To jsem samozřejmě ořvala, protože jsem měla pocit, že na to kašlou a dají mi prostě cokoliv, aby měli klid.

No, naštěstí jsem se mýlila. Věděli, co dělají. Nicméně, nevěřila jsem. A to ani po prvním ultrazvuku, pořád jsem říkala, že to stejně zase skončí. Po krvácení na začátku 2. trimestru jsem si byla jistá, že je konec.

No a teď tady Bena krmím… A pořád nevěřím. Často se mi stává, že když jdu na procházku s kočárkem, štípu se do ruky…

Katka

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *