Náš příběh

Když jsme s manželem začali přemýšlet o rodině, nikdy by nás nenapadlo, že to bude taková strastiplná cesta. Věděla jsem, že teď už můj manžel, v 18 letech prodělal rakovinu lymfatických uzlin a s tím spojenou chemoterapii, ale snažili jsme si nepřipouštět, že by to mohlo způsobit problém s plodností. Nad tím člověk prostě nechce uvažovat a snaží se to myšlenku zahnat někam daleko, i když pořád někde v podvědomí s tím tak nějak počítá.
 
Moje cykly nikdy nebyly moc pravidelné, takže jsem se vlastně prvně snažila odhadnout, kdy bych asi mohla mít ovulaci. Dala jsem na radu kamarádky, která za pomocí ovulačních testů otěhotněla hned druhý měsíc. V mojem okolí se všem dařilo, jak se říká „na první dobrou“ nebo nejpozději druhý či třetí měsíc, co se snažili. Tak jsem si říkala, že to přece není taková věda….ale u nás stále nic. Rozhodla jsem se tedy, že si začnu měřit bazální teplotu. Díky tomu jsem aspoň trochu odpozorovala, kdy je po ovulaci a kdy čekat další MS. Cykly jsem měla někdy 30 a někdy klidně 45 dní. Do toho mě trápily různé vaginální záněty, ale gynekolog mi tvrdil, že to na otěhotnění vliv nemá.
 
Asi po necelém třičtvrtě roce snažení, kdy jsem každou další MS obrečela, jsme si začali připouštět, že asi něco není v pořádku. Do toho spousta kamarádek a kolegyň z práce „těhotnělo“ jako na běžícím páse, a to mi na psychice taky moc nepřidávalo. S vědomím prodělané chemoterapie u manžela, jsme návštěvu doktora nechtěli nějak moc odkládat. Na řadu tedy přišla nejprve kontrola u urologa, který ho poslal na spermiogram. Vybrali jsme tedy dost náhodně CAR, jelikož jsme se o to zatím nijak nezajímali. Byla zjištěna Azoospermie – tedy, že se nenašli žádné spermie. Doktor si nás pozval na konzultaci, kde z něj nějak mezi řečí vypadlo, že po centrifugaci se tam snad nějaké kousky nebo jedna spermie? (už si to přesně nepamatuju) našli. Jedna – normální jsou milióny….u nás byla jedna. Byl to obrovský šok, a seděli jsme tam jako opaření.

Doktor z CARu na nás vybalil, že jediná možnost je IVF s dárcem. A hned začal tahat papír s ceníkem a ptal se nás na pojišťovny. Když zjistil, že s mojí pojišťovnou nemají smlouvu, hned nás nabádal ať zažádáme o změnu, že máme posledních pár dní, kdy je to možné, pak až zase za půl roku. Já se tam mezitím snažila nerozbrečet a on do nás sypal cifry a nám neznáme pojmy. Mimo jiné z něj vypadlo, že by se na IVF daly spermie přinést odebrané z domu, a sice to není úplně košer, ale nikdo zkoumat nebude, čí ty spermie jsou, třeba bratra nebo otce. Že sice se podepisuje formulář, že odebraný vzorek je manželův, ale zkoumat původ nikdo nebude. A miminko bude aspoň geneticky blíž rodině než od anonymního dárce, kde se sice vybírá barva očí, vlasů, krevní skupina apod.
 
Cesta z CARu byla tichá, mě po tváři tekly slzy a ani jeden jsme neměli slov. S dárcem jsme se nechtěli smířit, a tak jsme na vlastní pěst začali zjišťovat možnosti. Manželova sestra měla kamarádku, která taky měla problémy a pomohl jim nějaký doktor, tak začal zjišťovat kontakt. Objednali jsme se k andrologovi do Olomouce. Ten si chtěl spermiogram udělat vlastní, ale výsledek se nezměnil. Pořád žádné spermie. Narozdíl od doktora z CARu byl mnohem více empatický a začal nám vysvětlovat postup, co se bude dít a co se pokusí udělat pro to, aby se spermie objevili – hormonální profil, vitamíny, genetika atd. Ne jen u manžela ale u obou, bral to komplexně, což se nám líbilo. Ale už dopředu nás upozorňoval na to, že to je proces na dlouhou dobu, jelikož všechny vitamíny a léky se musí užívat dlouhodobě. 

Nejprve nám zjistil u obou zánět (že by příčina mých častých problémů?), takže nás přeléčil ATB. Zároveň se u manžela zjistil nízký testosteron, takže nasadil clostilbegyt (ano ten co berou ženy :D). Na dalších návštěvách přidal i injekce ovitrelle. Ale pořád žádné zlepšení. Další kontrola byla naplánovaná před vánocema a my pořád doufali, že se to konečně prolomí a objeví se nějaká naděje. Ale nestalo se tak. Pro mě to byly asi nejhorší Vánoce.
 
Nový rok a náš stále trvající boj o zlepšení spermiogramu neustával. Manžel se pomalu začal smiřovat s tím, že půjdeme do dárce, ale mě se ta myšlenka pořád nelíbila, i když touha po miminku byla velká. Při dalších kontrolách u androloga našli 3 spermie, posunuli jsme se tedy z azoospermie na oligo-asteno-teratospermii. Nabídl nám, že v Praze je jeden doktor, který by mohl provést mikroTESE (prej lepší než TESE) a tím, že bychom mohli získat dostatek spermií na IVF. Že je možné, že i když při odběrech spermie jsou v malém počtu, ve varlatech jich najdou dostatek. Tak jsme si řekli, že do toho půjdeme i když cena není nízká, zkusíme to. Naplánoval se tedy termín někdy na léto.

Zároveň jsme si řekli, že tedy začneme řešit i CAR, kde by pak IVF proběhlo. Vybírali jsme tentokrát podle recenzí a věděli jsme, že do toho předchozího určitě už nevstoupíme. Na konzultaci jsme je seznámili s naší situací, dost vyšetření jsme již měli hotových od androloga, takže jsme jen dodali zprávy. U mě udělali, ještě nějaké dodatečné vyšetření a dohodli jsme se, že jim dáme vědět, kdy budeme chtít požádat pojišťovnu o proplacení IVF.
 
Do mikroTESE zbývalo ještě pěkných pár týdnů, a tak nějak nás napadlo, co kdyby manžel zkusil ještě jeden spermiogram ještě v CARu a že by se třeba postupně nalezené spermie mrazili. A uvidíme co se nám podaří nasbírat. Doktor souhlasil, a dokonce nám nabídl, že budeme platit jen každou druhou dávku na mražení. Navíc nás vyvedli z omylu, že ty 3 spermie co se našli jsou pouze z toho malého vzorku, a ne celkově a že celkově jich tam může být vlastně víc (sice ne miliony, ale třeba desítky či stovky, což už by mohlo stačit). A tak manžel poctivě chodil skoro každý týden na odběry a mražení do zásoby. Pak jsme to konzultovali s doktorem a ten nám řekl, že to co se podařilo nasbírat, by mohlo na IVF stačit a mikroTESE tedy nebude potřeba. Pro nás velký úspěch, a tak jsme se rozhodli to zkusit.
 
Když bylo IVF schváleno pojišťovnou, šla jsem na ultrazvuk před nastávající MS, aby se pak mohlo začít se stimulací. Jenomže mi na vaječníku našly cystu a stimulace se musela odložit, protože by jinak reagoval jen jeden vaječník, což by bylo škoda. Tak jsem dostala vyvolávačku a měla jsem se objednat zase za měsíc, před další MS. Na další kontrole mi řekli, že cysta praskla ale objevila se pro změnu na druhé straně. Takže další odklad. Navrhli mi ale, že je možné přijít na kontrolu 2 den MS a pokud by cysta už byla pryč, mohla by se začít rovnou stimulace. Tak jsem to zkusila, ale ta potvora tam zůstala. Navrhnutá byla tedy punkce cysty, hned po menstruaci.

Tak jsem se objednala na punkci (dělá se bez anestezie, není to nic příjemného, ale dá se to vydržet). Prej po punkci cysty už by se do další menstruace nová neměla stihnout vytvořit. Tak další pokus a UTZ před MS. Napotřetí konečně vaječníky bez cyst a asi po čtvrt roce dalšího čekání se konečně mohla začít stimulace. Měla jsem docela nízké dávky hormonů, ale vaječníky reagovali ukázkově. Jen to píchání jsem nezvládala a musel manžel, ale ten už měl dost zkušeností, tak mu to problém nedělalo.
 
OPU bylo úspěšné, embrya se vyvíjela ukázkově, takže jsem rovnou po 5 dnech šla na ET. Kdo to někdy zažil, tak ví, že čekání po ET je ta nejhorší věc, protože se čas strašně vleče. Chodila jsem normálně do práce, ale stejně to  bylo nekonečné. ET bylo v pondělí a test jsem se odhodlala zkusit za týden a půl, ve čtvrtek. V pátek jsem měla naplánovaný home office, tak jsem si říkala, že když to nedopadne, aspoň mě nikdo neuvidí ubrečenou a přes víkend se dám nějak dokopy.

Vzhledem k tomu, že to bylo naše první IVF a první transfer, nějak jsem nepočítala s úspěchem, ale ono to vyšlo! 17.10. na mě vykoukly poprvé v životě dvě čárky a já tomu nemohl uvěřit. 14 dní po ET mi těhotenství potvrdili i z krve a vše se vyvíjelo naprosto bez problémů. Měla jsem snad nejpohodovější těhotenství, jaké jsem si jen mohla představit. Nevolnosti jsem měla všeho všudy asi jeden den, kdy mi bylo jen trochu divně. A teď už tu mám vedle sebe 9. měsíční miminko, které mě dělá každý den nejšťastnější mámou na světě.
 
Zpětně si říkám, že je vlastně dobře, že jsem měla ty cysty a stimulace se odkládala. V ten moment mě to samozřejmě hrozně štvalo, protože celé IVF je jen o čekání….ale kdyby nebylo cyst, rodím pravděpodobně někdy v dubnu, v první vlně covidu. A tedy asi bez manžela, což by mě hodně mrzelo. A tak jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré – aspoň u náš a v tomhle případě 🙂

Mersi123

1 názor na “Náš příběh”

  1. Vaše cesta mě opravdu dojala k slzám.. hlavně ten šťastny konec. Moc Vám to přeji a gratuluji 🙂 🙂 Snad… se jednou taky dočkám a povede se to i nám..:) Užívejte

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *