Když jsem byla mladší, tak jsem si myslela, že vzorec „dva se zamilují, vezmou se a narodí se jim dítě“ je něco jako přírodní zákon. Je to tak v pohádkách, filmech… a moji rodiče se vzali a za devět měsíců jsem se narodila já… takže ten vzorec funguje i ve skutečném životě.
O existenci tohoto „zákonu“ mě utvrzovaly i všechny ty dívčí časopisy, rodiče i učitelé ve škole. Všichni do jednoho nás strašili, že pokud se při sexu nebudeme chránit, tak otěhotníme div ne jen při pohledu na penis. Všude se na nás valila hromada pouček a rad o tom, jak NEMÍT dítě. Ale řekl nám někdy někdo, jak to funguje a co musíme udělat, když to dítě CHCEME MÍT? Neřekl. A k čemu taky? Však je to úplně jednoduchý – rozhodneš se, že chceš mít dítě, střihneš si jedno číslo bez ochrany a plus mínus za devět měsíců budeš mít dítě.
Jasně, na gymplu učitelka věnovala jednu hodinu biologie tomu, aby nám podrobněji vysvětlila, jak funguje ovulační cyklus a jak dojde k oplození. Ale nevěnovala jsem tomu asi dostatečnou pozornost a ačkoliv mám maturitu z biologie, myslím, že dokud jsem se nezačala snažit o dítě, tak jsem netušila, že žena může otěhotnět pouze v tak krátkém časovém úseku. Vzhledem k věčnému strašení o nechtěném těhotenství jsem si hodně dlouho myslela, že otěhotnět lze kdykoliv. To bylo mé první prozření, ale žádný stres. Mám pravidelný cyklus, jsem zdravá, mladá… to půjde raz dva.
O tom, že to půjde raz dva, mě přesvědčovala i má gynekoložka. Ta se při každém ultrazvuku rozplývala nad tím, jakou mám krásnou dělohu… „a podívejte se na ty nádherný vajíčka!!!“ No a ačkoliv jsem zarytý odpůrce hormonální antikoncepce, sem tam mi doktorka zkusila ji nabídnout. Když to udělala naposledy, prozradila jsem jí, že jsme se zrovna začali snažit o miminko. „No to je nádhera!“ začala se doktorka rozplývat. „Vy jste zdravá, mlaďounká. Do půl roku vás tady stoprocentně mám na těhotenský poradně!“
To byl únor 2021 a mně zbývalo čtvrt roku do 23. narozenin. Doktorky prognóza šesti měsíců mi přišla příliš dlouhá… když mám tak krásnou dělohu a vajíčka, tak otěhotním na první, maximálně druhý pokus, ne? Koupila jsem si kyselinu listovou a doma jsme se nadšeně vrhli do „výroby“ našeho miminka. První měsíc nevyšel. Naši známí oznámili, že čekají dítě – po dvou měsících snažení. No tak super, příště nám to určitě taky vyjde. Nevyšlo.
A tak jsem se několik měsíců snažila s každou blížící se menstruací vykoukat na testu tu druhou čárku, která tam ale nikdy nebyla. Přišlo příšerný prozření – ono to nefunguje tak, jak jsem si myslela.. Teda, samozřejmě jsem měla nějaké mlhavé povědomí o neplodnosti, asistované reprodukci. Ale vždycky jsem měla za to, že se to týká jen starších žen, nebo těch které mají nějaké zdravotní problémy… nebo neplodného partnera.
Na podzim šel přítel na spermiogram. Výsledek naprosto nadprůměrný, dle slov lékaře až „raritní“. Super, takže žádný problém není. Anebo… počkat… co když je u mě?! Okamžitě jsem měla před očima smutný život bez dítěte, protože určitě mám nějaký skrytý problém a dítě nebudu mít NIKDY.
V lednu jsme se objednali do Sanusu v Hradci Králové. Našim známým se narodilo dítě a další známí oznámili, že dítě čekají. Zatímco já byla na hormonálním profilu a na prvním kontrolním ultrazvuku. „Výsledky jsou v pořádku,“ začal doktor a mně se ulevilo. Ale pak dodal, že akorát… zvýšené hodnoty čehosi, co produkuje štítná žláza a zvýšené cosi, díky čemu doktor pojal podezření na endometriózu a okamžitě mi nabídl laparoskopii. V tu chvíli jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela a řekla, že bych ráda přeci jen nejdřív zkusila IUI. No a jako třešnička na dortu – 12 mm myom na vnější straně dělohy. Cestou domů jsem naštěstí nepotkala moc lidí, tak jsem si mohla pobrečet.
V hlavě mi rezonovala jenom otázka, co když opravdu NIKDY nebudu máma? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ohledně plození dětí byla naivní. Vzpomněla jsem si i na slova doktorky a měla na ní vztek… proč mi slibovala, že do šesti měsíců budu určitě těhotná? Jasně, nic nenasvědčovalo tomu, že bych nemohla být. Mám pravidelnou menstruaci, žádné zdravotní problémy, nikdy jsem nebrala hormonální antikoncepci, nekouřím, skoro vůbec nepiju alkohol. No a k tomu ta krásná děloha a vajíčka, že… O to větším zklamáním a šokem pro mě byl a pořád je fakt, že jsem ani po roce neotěhotněla a že dost možná přirozeně ani neotěhotním.
Jistě nemusím popisovat, jak se po roce neúspěšného snažení a po slovech doktora cítím. Na těhotnou kamarádku se nemůžu ani podívat, vyhýbám se jí a naprosto jsem přerušila kontakt, ačkoliv mě to mrzí. S lítostí venku pozoruju všechny ty lidi, co tlačí kočárek. No a o otázkách, kdy už konečně budeme mít taky dítě a „vždyť jsem přeci chtěla dítě brzy, tak na co čekám“ se taky určitě nemusím zmiňovat. Ano, na roli mámy se těším snad od patnácti a říkat lidem, že bych moc ráda, ale nejde to, je těžký. Necháváme si to pro sebe a tajíme to i před rodinou, která už se klepe na (pra)vnouče.
Tenhle příběh nemá špatný ani dobrý konec. Teprve na ten konec čekám a doufám, ačkoliv jsou dny kdy mě ten smutek a strach naprosto semele, že bude šťastný. Za dva týdny jdu na první IUI, potom případně na druhý… a pak IVF. Pokud to má dojít až tam, tak pevně doufám a věřím, že mě ta moje „krásná děloha s nádhernýma vajíčkama“ nezklame.
Michaela