První část příběhu najdete zde
Shodou náhod jsem si v té době založila instagramový profil, který si vedu formou deníku jako takový ventil svých emocí. Nikdy by mě vlastně nenapadlo, že ho nakonec bude sledovat tolik lidí a že se díky němu seznámím s takovou spoustou fajn holek, které se dokonce staly i mými kamarádkami. O spoustě užitečných informací, které se zde dozvídám, ani nemluvě. Nikdy by mě předtím nenapadlo, že kvůli umělému oplodnění budeme dojíždět 200 km tam a zpátky až do Brna, přestože Prahu máme blíž. V Brně si ale získali mou absolutní důvěru! Nejvíc si ale vážím pana doktora, který se při ultrazvuku nebojí říct větu: „Čekal jsem to lepší!“. Vždycky se snaží najít řešení a já z něj mám po
cit, že každý neplodný pár bere jako svou osobní výzvu.
Navýšil mi tedy ještě víc dávku hormonů a kompletně změnil stimulační léky. Rozhodli jsme se pro metodu MACS, kterou v našem městě nenabízelo žádné centrum, ICSI, prodlouženou kultivaci, asistovaný hatching a embryoglue. Vajíček bylo tentokrát sedm! Pro mě počet, o kterém se mi do té doby ani nesnilo! Embrya však vznikla opět pouze tři. Byla jsem na zhroucení! V zamražení jsem doufat přestala, ale modlila jsem se aspoň k transferu, který naštěstí klapnul! A klaplo to vlastně celé! Otěhotněla jsem! A přestože to bylo celé zase na krev a přestože zbylé jediné embryo nebylo dokonalé a já vůbec ani nevěřila, tak to vyšlo a my byli nejšťastnější lidi na světě! Aspoň pro příštích dvanáct týdnů…
Všechny kontroly dopadaly dobře a já se jen silou vůle snažila ještě nekupovat miminkovské oblečení. Čekala jsem na konec prvního trimestru a už přemýšlela nad jmény a tím, jak to budeme oznamovat našemu okolí. Ve dvanáctém týdnu jsem měla jít na standardní kontrolu ke svému gynekologovi a já se už viděla s těhotenskou průkazkou v ruce. Místo toho jsem odcházel s žádostí na revizi dělohy po zamlklém potratu. Měla jsem pocit, že žiju v noční můře! Do nemocnice jsem měla nastoupit druhý den ráno a zákrok mi měl naštěstí provádět můj ošetřující gynekolog. To čekání bylo hrozný!
Jelikož na mě bylo těhotenství docela znát, bránila jsem se jakémukoliv pohledu dolů na břicho a u průchodu kolem zrcadla jsem odvracela hlavu. Zákrok proběhl bez komplikací. A já byla rozhodnutá, že tohle už nechci nikdy zažít, a cestou z nemocnice jsem rovnou začala obtelefonovávat úřady ohledně podání žádosti o adopci. Potřebovala jsem se zaměstnat a udělat všechno proto, abych měla jistotu, že ať se stane cokoliv, vytouženého miminka se dočkám!
To bych to ale nebyla já, aby nedošlo na další komplikace. Při poslední kontrole před ukončením mé pracovní neschopnosti, ve které jsem po celou dobu byla i proto, abych se dala dohromady i psychicky, a tři dny před odletem na naší vysněnou dovolenou mi gynekolog v děloze objevil něco, co tam být rozhodně nemělo. Vypadalo to, že dovolenou budeme muset zrušit. Den na to mě čekal další zákrok – hysteroskopie. V děloze jsem měla přichycenou buď krevní sraženinu, nebo mi tam zůstal zbytek placenty. Naštěstí se mi doktory podařilo přemluvit a já dva dny na to seděla v letadle směr moře! Sice jsme měla zákaz koupání a v kufru spoustu léků pro případ komplikací a zaplacené pojištění na neomezené lékařské náklady, ale vyčistit si hlavu a uzdravit duši jsme odletěli!
Po dovolené jsme se měla hned telefonicky hlásit panu doktorovi a po menstruaci, nejpozději po konci šestinedělí, dorazit na kontrolní ultrazvuk. Ten však opět nedopadnul dobře, jelikož se mi v děloze nahromadila menstruace, která přes čípek nechtěla odejít. Na kontrolu jsem měla přijít opět za dva dny, zda si tělo nepomůže samo. Věřte, že jsem mu pomáhala, co to šlo, a denně vypila ve vaně láhev červeného vína. Nepomohlo to a já opět odcházela s žádankou do nemocnice na dilataci čípku v celkové anestezii.
Paní doktorka na příjmu se ale rozhodla, že anestezií jsem měla už dost a zákrok mi provedla rovnou v ordinaci. Dilatace znamená uvolnění čípku sondou a já jsem v životě snad nezažila větší bolest! Menstruace odešla hned v ordinaci a já ještě večer sotva lezla! Další menstruace dorazila již bez problémů, kontrola dopadla taktéž dobře a já měla radost, že po několika měsících komplikací moje tělo začalo fungovat snad už konečně normálně!
S manželem jsme se domluvili, že si dáme ještě dva měsíce psychický oddych, užijeme si Vánoce a po Novém roce nastartujeme všechny kroky k našemu již čtvrtému IVF cyklu. S panem doktorem v Brně jsme se domluvili, že náš další pokus absolvujeme jako samoplátci a zbylý čtvrtý pokus hrazený pojišťovnou si necháme schovaný pro jistotu, že bychom v budoucnu chtěli třeba druhé dítě a bylo třeba použít darovaná vajíčka. I přesto, že díky hodným holkám z Instagramu, které sledují můj profil a byly tak hodné, že mi nabídly zbytky svých stimulačních léků, které jsem s radostí přijala, se tento náš pokus vyšplhal na sto tisíc korun.
Nechtěli jsme na ničem šetřit, abychom si nic nevyčítali, a proto jsme si tentokrát připláceli za čipy pro selekci spermií, ICSI, prodlouženou kultivaci, monitoring embryí, jejich asistovaný hatching a následné zamražení. S čerstvým transferem jsme od samého začátku nepočítali, jelikož se nám podařilo získat doporučení z genetiky ohledně PGT-A testování. Chtěli jsme mít jistotu, že eliminujeme veškeré možné faktory, které by mohly způsobit další potrat. I z toho důvodu jsem si přes svého obvodního gynekologa zajistila žádanku na reprodukční imunologii. Opět díky velké náhodě a Instagramu jsem se dozvěděla, že v našem městě sídlí tak vyhlášený imunolog, za kterým spousta žen dojíždí i z Prahy!
A opravdu je skvělý! Za celou dobu, co procházíme umělým oplodněním, jsem se nesetkala s tak skvělým přístupem! A větou: „Musíme vyšetřit radši vše, co vůbec jde, protože vzhledem k Vaší diagnóze, všem problémům, i těm manželovým a Vašemu věku, už není prostor pro experimenty!“ si mě získal! Vyšetření dopadlo vcelku pozitivně a až na moji poblázněnou autoimunitu nic zásadního neprokázalo. Proto mi před dalším transferem byla doporučená kortikoidní léčba na její potlačení a ode dne transferu i léky na ředění krve pro lepší uhnízdění embrya.
Stimulace probíhala celkem pohodově a kromě žaludečních problémů a občasných bolestí hlavy mi ani ještě vyšší dávky hormonů nedělaly příliš velké potíže. Vajíček však i tak nebylo opět příliš – tentokrát šest, ze kterých se podařila oplodnit opět pouze tři. Denně jsme opět zažívali infarktové stavy, kdy se u nás střídal velký strach z toho, že některá embrya jsou napřed a hrozí jejich stopnutí, až po zoufalství z jejich pomalejšího a pomalejšího vývoje a ubývání jejich počtu. Pátý den stimulace jsme měli jedno embryo, u kterého nebylo možné provést biopsii z důvodu nevhodného vývojového stádia. Zamrazit se ale dalo a máme v plánu ho použít, i když nebude otestované.
V tuto chvíli stojíme před další stimulací! S panem doktorem jsme se opět domluvili na dalším IVF jako samoplátci, ale nyní už jen s minimální hormonální stimulací. Osobně ale když vidím ty dávky hormonů, tak se musím smát, jelikož jsou stále daleko vyšší než při mojí absolutně první stimulaci. Jsem zvědavá, jak to bude celé probíhat! Prvotní nadšení, které jsem prožívala u našich prvních pokusů, postupně přešlo do stavu autopilota. Pořád se stresuju, pořád mám strach, ale minimálně teď se uklidňuji tím, že tentokrát transfer tak jak tak bude! Buď čerstvého embrya z naší nejnovější stimulace, nebo toho zamraženého, které na nás teď v Brně čeká! Vzdát to ale zatím stále odmítám!
Cestu autorky můžete sledovat na jejím Instagramu – denik_umele_matky
Reklama
