Upřímně nevím, kde začít. Na tento blog jsem narazila náhodou, když jsem si vyhledávala informace o IVF. Musím se přiznat, že mám pročteno asi 95 % Vašich příběhů, jakmile jsem začala, nešlo přestat 😀
Náš příběh
S manželem jsme spolu 10 let. Začali jsme spolu, když jsem měla před maturitou, pak přišla jedna vysoká škola, společné bydlení, moje první práce, další vejška. A tak se v našem vztahu pořad něco dělo, nebyl to všední vztah a pořád jsme se díky těmto životním událostem posouvali. Následovala první společná letecká dovča do mé vysněné destinace, o pár měsíců později zásnuby, za dalších necelých 9 měsíců i svatba. Už předtím jsme čelili otázkám typu: ,,Tak co vy? Už se snažíte? Plánujete už děti? No a jak se máte? Něco nového (bylo mi úplně jasný, co nového měl dotyčný namysli)?,, A podobných otázek nespočet. Člověk dokáže pochopit, když se ptá například moje zvědavá babča, nebo kámošky, sem tam, ale když se ptají támhle sousedi od strejdy, nebo známí, kolemjdoucí, no tak to mě úplně vytáčí a irituje, zvlášť teď. Snad si nemyslí, že jim budu popisovat detaily, ach jo… někteří lidi…. Po svatbě se ale tyto otázky a jejich četnost stupňují ☹
Po svatbě padla otázka na děti. ALE! Já jsem prostě taková, že chci mít životní jistoty, a to pro mě byla i otázka vlastního bydlení – dokud přeci oba pracujeme a vyděláváme. Jenže doba tomu moc nepřála, ceny, úroky hypoték. Nakonec se nám ale něco málo rýsuje, tudíž jsem si začala být trochu jistější a mé životní jistoty se začaly do značné míry naplňovat. Manžel je takový, že řekne: ,,Však se to nějak udělá,, ….. ,v pronájmu mají lidi děti normálně, co blázníš,,. Ale já jsem v tomhle jiná a všechno si dopředu pořádně a rozvážně propočítám než mít pak nejistotu. Ale jak říkám, něco se rýsuje, to je přeci dobře, takže půjdu dál.
Abych Vám přiblížila naši situaci. U nás v rodině se ,,dědí,, nemoc zvaná částečný albinismus. Což je postižení kůže. U nás to máme tak, že mám bílou kůži na čele a části hlavy (z toho vyrůstající bílé vlasy), na nohou celkem dost – kolem dokola celá lýtka a na břiše. ALE! „dědí“ se to u nás pravidelně ob dítě. Takže to mám já, můj bratr ne a má sestra ano, taktéž mamka ano, její 2 sourozenci ne a tak bych mohla pokračovat dozadu. „Zdraví“ jedinci, co to nemají, mají i zdravé děti. My, co to máme, jsme prostě přenašeči. Nicméně ještě před plánováním miminka jsem absolvovala genetické vyšetření krve, kde se prokázala přesná diagnóza a 50% pravděpodobnost přenosu na naše potomky, žádná teorie „ob jedno dítě“, byť to takhle u nás v rodině máme.
Dřív, než jsem vůbec věděla, oč se jedná a jak to geneticky opravdu je mě napadlo: ,,Tak holt půjdu 2x na potrat a budu mít dvě zdravé děti.“ Vím, je to šílená teorie, ale v tu chvíli s myšlenkami nic neuděláte. Jako malá jsem si prošla několika narážkami, posměchem, až šikanou, na základní škole to bylo z tohoto hlediska hrozný, když si jako holčička nemůžete vzít sukýnku, aniž byste se styděla, tolik probrečených nocí,. Myšlenky, kdo by si mě vzal, když vypadám takhle, nikdy nebudu na koupališti za sexy holku s pěknýma nohama, nikdy nejdu na koupák, aniž by po mě lidi nečuměli. Na střední to bylo úplně v pohodě a od té doby jsem příliš lidem neřekla, co mám za problém, v létě to jistí dlouhý šaty, ¾ kaťata, v pohodě 😊
Myšlenky o potratech mě pustily, našla jsem si totiž, že při IVF by šla udělat preimplantační diagnostika, a to mě od myšlenek o potratu osvobodilo. Další věc, manžel s tím byl úplně v pohodě, za což ho šíleně miluju. Ale oba jsme si řekli, že to chceme zastavit, aby naše děti netrpěly tak, jak já, nebo ještě hůř, neboť ostatní děti umí být dost zlé mnohdy vůči někomu, kdo je jiný.
Vrátím se ale k otázce plánování miminka. Takže, bydlení se pomalu rýsuje, řekli jsme si, že začneme hledat IVF centra. Tak jsem obepsala x CARů, nejvíc mě zajímala otázka genetiky embryí. Pak jsme si dali od hledání pokoj, já jsem si udělala takový přehled, užili jsme si léto a pak otázka miminka byla už víc než aktuální. Takže jsem ještě pátrala a narazila na CAR, které máme jako druhé nejblíž, na to první jsem četla celkem dost špatných zkušeností, tak jsem raději zvolila to o kousek dál. Manžel souhlasil, i tak to nebyla žádná závratná dálka, lehce přes hodinku cesty. Dali nám termín za měsíc od mého prvního telefonátu – přesně na narozeniny manžela. První schůzka byla za nás skvělá, měla nás na starosti přímo vedoucí lékařka CARu (to si člověk přijde v nejlepších rukách).
Ale jedno zklamání zde bylo – nebude to hned. Měla jsem opravdu mylnou představu, že to až tak dlouho nebude trvat a ono jo ☹ Takže, dalším krokem byla genetika nás obou, termín za měsíc. Mezitím já na krev – hormonální profil. A ještě jsem jela v určitý den cyklu na kontrolu, jak to ve mně funguje a manžel na spermiogram – oba v pořádku, uf, aspoň něco. Přijeli jsme po měsíci na genetiku, konzultace, rodinná anamnéza nás obou + odebrali nám krev, a ještě chtěla doktorka genetička krev od mé mamky, kvůli tomu onemocnění. No jo, ale co říct mamce? Na co chci tu krev? Naši vědí, jak u nás bude probíhat početí – IVF, ale nechtěli jsme je ani nás připravit o ten moment překvapení, až přijdeme a oznámíme ,,čekáme miminko“. A tak jsme si vymysleli šílenou story, že má manžel známou, co vlastní laboratoř a potřebujeme to, až jednou budeme to rodičovství plánovat 😀
Mamce vzala krev známá vystudovaná zdravotní sestřička, manžel další den ráno, chudák, letěl do CARu a pak do práce, v ten den najezdil asi 250 km. Nicméně krev odevzdaná byla i mamky. ,,Počkáte si na výsledky dva, tři měsíce“. Já myslela, že mě klepne. Tak jsme si užili Vánoce a po 6 týdnech jsem si volala, zda už náhodou nejsou výsledky, sestřička řekla, že ne. Ale že jim přišel štos výsledků, ale že si myslí, že 6 týdnů je skoro brzy. Nicméně druhý den mi volala, já radostí bez sebe, že máme výsledky, hurá. Termín jsme dostali asi za týden, přijeli jsme a sdělili nám, že jsme s manželem kompatibilní pár, akorát manžel je přenašečem čehosi, ale já ne, takže vše ok. Moje kožní diagnóza se samozřejmě potvrdila. Lékařka genetička nám tedy vysvětlila, co bude s našimi embryi, jak se budou testovat atd. Ptala se mě, v jaký den cyklu jsem, zrovna jsem byla tak, kdy byl ideální čas na kontrolu vejcovodů, zda mi nenarostly od poslední prohlídky nějaký cysty.
Jenže moje lékařka, co nás měla v CARu na starosti, byla nemocná ☹ ach jo, takže čekat na další menstruaci, pak zavolat a objednat se na den cyklu, aby byla kontrola. Já pila bylinky, nahřívala se, aby menstruace dorazila co nejdříve a nebylo zpoždění, nakonec přišla asi o 3 dny dřív, než mi ukazoval kalendář,. Zavolala jsem si, dostala jsem termín a jeli jsme na kontrolu. Vše ok a já konečně uslyšela od lékařky: ,,Tak co paní S., rozjedeme to?“ a já nadšením bez sebe: ,,Ano, konečně“. Tak jsem dostala svoje první pero (Rekovelle – 10 jednotek denně), milion papírů, co zařídit – žádost na pojišťovnu, předoperační vyšetření atd. A zas jsem čekala na menstruaci jak na smilování, dělala vše proto, aby dorazila. Píchání injekcí jsem se nebála, naopak jsem se těšila, vše si poctivě dokumentovala, abych měla památku, co to všechno obnáší.
Děkuji, jestli jste to dočetli až sem.
S.
A jak to bylo dál? To se dozvíte příště…