První část příběhu najdete zde
Ta mrcha menstruace mě zradila a přišla o 2 dny dýl. No což, volala jsem si do CARu, že začínám druhý den stimulovat, dali mi rovnou termín na první ultrazvukovou kontrolu. Stimulace začala v sobotu, první kontrola byla ve čtvrtek. V práci jsem byla 2 dny a pak jsem si řekla o neschopenku. Jednak tam byl velký nápor stresu, a hlavně jsem se tam ani necítila dobře, natož, abych vysvětlovala, proč a kam jezdím tak často na kontroly.
Stimulace, odběr, embrya
Během stimulace jsem měla trochu migrény, což mám i v práci z PC, ale naštěstí vše ok, když jsem byla doma, dalo se to zvládnout. Pak jsem se tedy cítila už hodně plná, bála jsem se tlačit na WC 😀 . Měla jsem i pocit plného močáku jakoby. Nenosila jsem nic jiného, než volné oblečení a legíny. Mezitím jsem manželovi koupila nějaký doplněk stravy přímo určený pro pány, plánující rodičovství, poctivě je zobal. Oba jsme jedli vitaminy, aby nám naše plány neztroskotaly na viróze, ale abychom byli zdraví.
Na první kontrole jsem se dozvěděla, že mi rostou vajíčka na obou stranách, ale jsou maličký, tak jsme jeli domů, další kontrola v sobotu. A tam první šok – nebyla tam moje lékařka, tak mě kontrolovala jiná. Ale nebyla špatná, řekla, že rostou, ať stále píchám dál, dostala jsem 3 injekce na večer, aby mi folikuly nepopraskaly a další kontrola pondělí. Přijeli jsme a zas ta jiná lékařka, ale už jsem si zvykla, že roztahuji nohy, kde buď 😀 a jiná lékařka bylo to poslední, co mě zrovna zajímalo. Verdikt zněl: ,,Máte jich tam 8-10, ale pěkný a zralý jsou jen 3. “
A já nechápala, jak to je možný, čekala jsem víc a co jsem četla na diskusích, bála jsem se, že jich je málo. A říkala, že odběr vypadá na čtvrtek nebo pátek. Uvidíme, že by byla dobrá kontrola ještě zítra (úterý), a to rozhodneme, kdy se půjde na odběr. Zda risknout, že ty menší dozrají, kterých je víc, ale s možností, že ty 3 pěkný prasknou, nebo zda odebrat s jistotou ty 3 a další třeba ještě dozrají. V ten večer jsem byla sama doma a prostě z ničeho nic (asi hormony) jsem začala brečet, ale úplně panicky, vyklepaná, že jich bude málo, že nedozrají, co když budou embrya nemocná? Po chvilce jsem se ale uklidnila, zbytečně se nestresovat dopředu, nemá to cenu a ničíte samy sebe!
Do poslední chvíle doufat, věřit… No nic, úterý, jeli jsme, tam moje doktorka, prohlídka ok: ,,máte jich tam 9,,. Tak jsem si řekla hmmm, tak snad to bude stačit, ale zároveň jsem si říkala, třeba ona vidí, že jsou to fakt zralá vajíčka, oplodnit jich 9, to by už bylo super náhodou. Ve čtvrtek odběr. Dostala jsem injekci na dozrání vajíček, jeli jsme domů a já jen doufala, že ještě nějaký dozrají, bude jich víc. Další věc byla, že jsem se ale ukrutně bála narkózy, nikdy jsem jí nepodstoupila a prostě jsem měla hrozný strach a taky, jak zvládnu vstát a nenapít se 😀
No, přijeli jsme, s manželem jsme podepsali X papírů a sestra ho poslala do čekárny, kde čekal, než půjde do kabinky na odběr svého materiálu, mě sestra dovedla na pokojík, měla jsem svůj vlastní. Oblékla jsem andílka, došla jsem se vyčůrat, pak mě navštívil anesteziolog, měl pár otázek a pak jsem se přesunula na sál. Dali mi na prst ten kolíček, anesteziolog samozřejmě poznal dle tepu, že se šíleně bojím. Napíchli mi žílu (ty mám teda hodně na prd, než nějakou najdou 😀 ) a dal mi kyslík, že si mám dýchat, ale mě tam bylo hrozně těsno, tak říkám: ,,Je to nějaký těsný,“ tak mi to anesteziolog sundal a říkal: ,,Tak to ještě sundáme, ještě máme čas“ a já: ,,Teď to tady brrrrrrr (brní jsem chtěla říct 😀 )“ a už jsem spala, bylo to rychlé, pak mě probrali a moje první otázka byla, zda jsem se nepočůrala 😀 a pak, kolik vajíček.
,,6, 6 vajíček paní S“. A mě se spustily samy slzy. Čekala jsem teda víc. No nic, narkózu jsem snesla dobře, pak přišel embryolog (zase vedoucí) a ptal se, skrz platby, co vše budeme chtít, tak jsme zaplatili nějaký lepší inkubátor, ICSI, zkrátka vše, co bylo potřeba a drobný nadstandard, hlavně ten inkubátor, byť to prý není potřeba, že naše kvalita (spermií i vajíček) je ok, ale chtěli jsme udělat maximum, pak nějaké polatky související s genetikou embryí, manžel mě vyzvedl, zaplatili jsme poprvé tak vysokou částku v CARu, šli jsme do místního nejlepšího bufetu, který nám vždy zpříjemnil návštěvu CARu. Přijeli jsme domu, já pořád přemýšlela, proč jen 6. Během stimulace jsem nepila vůbec alkohol, a to jsem absolvovala jednu oslavu narozenin a jednu smuteční hostinu, jídlo jsem jedla vyváženě, nechtěla jsem rozhodit stimulační hormony bylinkami či doplňky stravy. Proč jen 6?! Jsme vlastně zdraví, CAR jsme nehledali kvůli neplodnosti, jen kvůli tomu, abychom měli zdravá embryjka. Ach jo. Nicméně druhý den jsme si měli zavolat, kolik se jich podařilo oplodnit. 3, ano, jen 3, a to už jsem vstřebávala dlouho.
Víte, když máte 3 embrya a 50% pravděpodobnosti přenosu nemoci, co mám, tak jste prostě psychicky úplně v pr*eli. Další den volám, jak se nám vyvíjí: ,,Jo, zatím dobrý, 2 embrya jsou 4-buněčná, jedno 2-buněčné, to je v normě“. Další sen si volám, dvě jsou úplně super, to jedno je trochu pozadu, ale ještě je šance, že je dožene, prej. Další den mi embryolog sdělil, že to jedno se zastavilo. Hmmm, fakt skvělý, máme jen 2. Měli jsme tak 2 pětidenní embrya, to jedno už odebrali na testování, to prej úplně super a to druhé až druhý den zkusí, že mělo prý malou dutinku pro odběr jenom. Dobrý, volám si teda druhý den a: ,,to se bohužel zastavilo ve vývoji“. Mé myšlenky byly všelijaké. Proč sakra? Máme jen jedno embryo pro genetiku, a ještě je to půl napůl, že bude zdravé, nebo ne. Ještě včera byla embrya 2 a obě na jedničku. Tolik času.
Jako zdravý pár jezdíte do CARu bezmála půl roku kvůli tomu, že chcete zdravá embrya a zbude vám jen jeden bojovníček. Další věc, modlíte se, abyste dostala menstruaci co nejdéle, aby vám případný KET vyšel v cyklu, pokud by teda vůbec bylo CO transferovat. Menstruace přišla 11 dnů po odběru, tak uvidíme. Teď jsme ve fázi, kdy čekáme na výsledky genetiky našeho jedináčka, já doufám, že to zvládne a bude zdravý, přežije KET a uhnízdí se ve mně tam, kde má a bude všechno už dobrý. Jinak po odběru mě bolelo bříško asi tak týden, postupně to odeznívalo, ale byla to taková zvláštní bolest, trošku křeče, ale poctivě jsem odpočívala, pila, jedla bílkoviny, i pocit plného močáku se vytratil. Před menstruací celkem silnější PMS, prsa bolela dost, ale menstruace byla OK. Takže tohle bylo opravdu to poslední, čeho se bát, není čeho a dá se to vydržet 😊
Držte prosím palce
Už to miminko chceme, v práci začínám být vyhořelá, změna vedení je šílená, jsem tu jediná, co dělá to, co dělám, všude jsou po 2. Ještě ke všemu jsem párkrát týdně pryč a vyvážím starší kolegyně, aby udělaly tu svou práci. A mě ta moje stojí, nikdo ji za mě neudělá. Při neschopence, když jsem stimulovala, jsem byla doma 14 dnů, v mé práci ani hrábnuto. Nikdo se mě nezeptal: ,,Tak co, kolik tam toho máš? Nechceš pomoct?“ Ne, vůbec nic. A mé klienty po moji nepřítomnosti jen odbyly a odkazovaly na dny, až tu budu. Fakt hrozný. Ale svěřovat se v práci nikomu nebudu, kam a proč jezdím, nechci, je to pro nás citlivá věc. V manželově práci by měli pochopení, třeba, ale říkat to nikde nechceme. Poslední dojíždění do CARu bylo opravdu komplikované, ob den, manžel už nevěděl, co si vymýšlet, co říkat v práci. Naštěstí ale jakž takž bez problémů, a hlavně dostal razítka na propustku – privátní chirurgické zařízení, takže nikdo nemohl tušit 😊
A kdo vlastně o tomhle všem ví, co právě prožíváme, čím procházíme?
Ví to pouze jen jedna moje kamarádka, ta nejlepší, která je zrovna těhotná – přirozeně, ale taky čekali lehce přes rok, než se zadařilo. Moc ji to přeji, těším se s ní. A ona zas to prožívá se mnou, ale ne tolik, protože vysvětlování celého procesu je složité a taky mě nemůže úplně pochopit, je úplně v jiné situaci. Pak mám dvě lepší kamarádky, ale těm jsem to neřekla, netuší nic, chci pro ně jednou taky udělat ten okamžik překvapení. Ostatní kamarádky taky nic neví, to jsou spíš holky na pokec, posedět, popíjet vínko, podrbat, ale vůči těmto věcem v nich nemám důvěru. Rodinu chceme jednou překvapit a krásně oznámit, jednou. Takže jsme na to vlastně sami dva s manželem. Společně doufáme a čekáme, až nám zazvoní telefon s výsledky. Aktuálně mám těhotné kamarádky 2, 2 porodily už. Nakupuji jim dárečky, hadříky, deníčky pro těhotné, tím víc toužím po tom svém malém, představuji si, jak a komu to oznámíme, myšlenek je opravdu spoustu.
Vím, že většina z Vás si prošla mnohem horšími věcmi, peklem, bolestmi, ale já Vám to chtěla jen napsat, protože nikdo mě nepochopí, jak zde většina z Vás píše – kdo si to nezažil, prostě neví, nepochopí. Já jsem se potřebovala jen vypsat, svěřit se. Díky Vám vím, že v tom nejsem sama. Našla jsem tu slova plná podpory, že i první pokus se povede, nevěšet hlavu, a hlavně se z toho nepos*at.
A já teď opět doufám, že Vám budu moci napsat pokračování, snad šťastného nového začátku…
Děkuji.
S.