Je to asi pět let, co jsme se s manželem rozhodli, že je konečně ten správný čas založit rodinu. Měli jsme čerstvě po svatbě a v našem vysněném bytě to vonělo ještě novotou a v budoucím dětském pokojíčku se válely ještě nevybalené tašky s věcmi po našem stěhování. Nic nám tedy nebránilo v cestě! Tedy až na něco, o čem jsme v té době vůbec nevěděli…
Přestože jsme asi jako většina párů zvolili cestu „Necháme tomu volný průběh a uvidíme“, tak nějak podvědomě jsem každý měsíc netrpělivě čekala, jak to dopadne. Po asi půl roce při pravidelné kontrole na gynekologii jsme se s mojí paní doktorkou domluvily, že počkáme ještě dva měsíce a pokud to stále neklapne, objedná mě na folikulometrii, abychom měly jistotu, že je u mě vše v pořádku. Nemusím Vás ani dlouho napínat, aby Vám už nyní bylo jasné, že vyšetření proběhlo a vše dopadlo v pořádku. Dostala jsem recept na Clostilbegyt a slova povzbuzení, že teď to určitě klapne! No a kdyby prý náhodou ne, bude dobré vyšetřit i manžela, s čímž naštěstí manžel neměl vůbec problém. Přesto jsme se doma rozhodli, že léky od paní doktorky ještě brát nebudu, počkáme do Vánoc a po Novém roce manžel zajde nejprve na vyšetření, než začnu vůbec s jakoukoliv hormonální léčbou.
Ale člověk míní a život mění a my místo manželova vyšetření plodnosti začali řešit moje autoimunitní problémy, které se objevily jako blesk z čistého nebe! Čekala mě vyšetření, o kterých se mi do té doby ani nezdálo – srdce, plíce, ledviny, a nespočet odběrů krve. Diagnóza mě srazila na kolena! Žádné pěkné vyhlídky, zákaz mít vůbec někdy děti a necitlivost paní doktorky mě dohnaly až k psychoterapeutovi. Došlo mi, že takhle to nejde a přestože byla paní doktorka odbornice, rozhodla jsem, že si najdu jiného ošetřujícího revmatologa…přeci jen se říká, že psychická pohoda je půl zdraví, a já věděla, že tady bych jí nedosáhla nikdy!
Ještě chvíli trvalo, než jsem se dala úplně psychicky do pořádku, a vlastně dodnes je téma imunity pro mě něco jako moje třináctá komnata, ale díky empatii mé nové paní doktorky se nám podařilo najít způsob, jak vůbec alespoň přemýšlet nad těhotenstvím a vlastním dítětem. Musí to být ale co nejdřív, dokud je má nemoc zatím pod kontrolou. Manžel proto nelenil a obratem se objednal na vyšetření. Nebyl čas ztrácet čas!
Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera! Manželovi jsem nažehlila košili, jak kdyby vlastně záležel výsledek vyšetření na tom, jak u něj bude vypadat, a vyrazili jsme do centra asistované reprodukce, který mi doporučila moje gynekoložka. Byli jsme tak napjatí, že jsem se rozhodli na výsledky si rovnou počkat. Zbytek mám už jako v mlze…smutný výraz androložky, spousta pojmů, které jsme do té doby ani neznali. A výsledek? Všechno špatně! Málo, pomalé až téměř nehýbající se a s morfologií asi 0,5%. Domů jsme dojeli bez jediného slova! Před vchodovými dveřmi to manžel už nevydržel a při zouvání bot se rozbrečel. A tak jsem ho aspoň zatáhla do bytu, aby nebrečel na společné chodbě bytovky, a společně jsme v botách i kabátu brečeli na podlaze chodby našeho bytu. Tím náš IVF koloběh začal!
První, co nás čekalo, bylo genetické vyšetření nás obou. Tím, že měl manžel opravdu velmi špatný spermiogram, zazněly obavy i nad možností cystické fibrózy, která se naštěstí nepotvrdila. A kromě manželovy leidenské mutace nám nic naštěstí nenašli. To pro nás byla zelená pro IVF! Poté následoval můj hormonální profil, test na pohlavní choroby a u manžela ještě rozbor moči kvůli přítomnosti leukocytů v ejakulátu. Následně jsem dostala stimulační léky a instrukce, jak postupovat. Co Vám budu povídat, byla jsem v totálním nervu! Tenkrát jsem o možných komplikacích neměla ni tušení, jelikož jsem si po mých autoimunitních eskapádách vysloveně zakázala googlovat lékařskou tématiku, a tak mým největším strašákem vlastně byly jen injekce do břicha.
Nedovedla jsem si to vůbec představit, protože už jako malou holku mě doma strašili, že pokud mě pokouše zvíře, můžu dostat vzteklinu a budou mi muset píchat injekce do břicha! Proto jsem se rozhodla kontaktovat známou, která pracuje jako zdravotní sestra a která mi první injekci píchla sama, čímž mě uklidnila, že to nebolí, u druhé mi vedla ruka a u třetí už jen dohlížela. Tím se ze mě stala „ostřílená píchačka“!
Poté se objevil můj drahý strašák! Ještě nikdy jsem do té doby nebyla v narkóze! Teď se vlastně svým obavám směju! To, čeho jsem se měla vlastně bát nejvíc, dorazilo hned v zápětí…odebrali mi pouze 3 vajíčka, která se naštěstí všechna podařilo oplodnit. Metody, za které jsme si tehdy připláceli, byly – ICSI, prodloužená kultivace a embryoglue.
V tomto centru Vás průběžně nijak neinformují a domluva byla taková, že za pět dní dorazím na transfer. Pouze v případě, že by se cokoliv dělo, tak mi zavolají. To čekání bylo šílený! Vyděsilo mě každé pípnutí telefonu a kdokoliv z rodiny mi chtěl volat, tak mi nejdřív psal sms, aby mě telefonát nevyděsil. Transfer naštěstí proběhl v pořádku, když opominu to, že jsem si v rámci svého rozrušení napsala o hodinu rozdílný čas, a na transfer dorazila ufuněná a s půl hodinovým zpožděním poté, co mi z centra volali, kde jsem. Nedopadlo to…test byl po dvou týdnech stresujícího čekání sněhově bílý a to, že jsem to obrečela, nemusím asi ani zdůrazňovat. Horší ale bylo to, že do pátého dne nám zůstalo jen jedno jediné embryo, tudíž jsme tímto nezdarem byli opět na startovací čáře.
Rozhodli jsme se dát si dva měsíce pauzu a poté do toho jít opět znovu! Díky doporučení rodinného známého, který je gynekolog, jsme tentokrát vybrali druhé centrum asistované reprodukce, které naše město nabízí. Dle jeho slov zde prý oplodní i chlapa, tak proč to nezkusit! Přestože jsem věděla, do čeho jdu, bála jsem se tisíckrát tolik! Ne injekcí, ani narkózy, ale toho výsledku! Díky kopiím lékařských zpráv se zde rozhodli udělat mi test na AMH, které mi dopadlo vysloveně hraničně. Pan doktor mě tedy uklidnil, že mi dají vyšší dávky hormonů a vše dobře dopadne. Stimulace opravdu probíhala hladce a během kontrol to vypadalo, že vajíček by mohlo být opravdu daleko víc!
A co se týká příplatkových metod tentokrát jsme nic neměnili a opět zůstali u ICSI, prodloužené kultivace a embryoglue. Bohužel ani na prodlouženou kultivaci a ani na embryoglue vůbec nedošlo! Vajíčko bylo jen jedno, které navíc museli druhý den kvůli špatnému genetickému vývoji stopnout. Při našem prvním IVF byl pro nás tristní výsledek jako studená sprcha, ale tohle byla vysloveně facka! Přiznám se, že dodnes mi přijde dost zvláštní, že po nás nikdo nechtěl zaplatit ani vybranou metodu oplodnění ICSI. Stojí x tisíc a já nevěřím, že nám ty peníze odpustili ze soucitu. A moje nahlodaná důvěra vyvrcholila dalším hledáním nového centra asistované reprodukce.
Pokračování příště…
Nedočkavci mohou sledovat autorku na Instagramu – denik_umele_matky
Reklama
